Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Eva Bartošová (* 1930)

• narozena 26. září 1930 v Brně ve smíšeném manželství

• matka Zdenka Zendulková židovského původu

• na podzim 1944 otec Stanislav Zendulka internován v koncentračním táboře u Wroclawi a poté v Bystřici u Benešova

• v lednu 1945 deportace matky do Terezína

• oba rodiče se vrátili v květnu 1945

• v nepřítomnosti rodičů se jako čtrnáctiletá sama starala o svou dvouletou sestru

• na Moravě u prarodičů byla svědkem osvobození Rudou armádou

• po válce vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze

• s manželem Jiřím Bartošem zakládali biologické centrum ČSAV v Košicích

• v 50. letech si její otec odseděl dva roky v komunistickém lágru

• v 60. letech odešli s mužem do Třeboně, kde s dalšími založili Laboratoř pro výzkum řas

• v 60. a 70. letech s manželem žili a pracovali na Kubě

• v roce 2023 žila v Třeboni

Když začala válka, bylo Evě Bartošové devět let. Hned od počátku války tušila, že to, co se děje kolem jejích židovských příbuzných, není v pořádku. Viděla, jak její oblíbení strýčkové z maminčiny strany přicházeli o majetek. Babička Steinerová se spolu se syny musela přestěhovat z velkého bytu na Vinohradech do garsonky. Matka Evy Bartošové Zdenka Steinerová najednou nemohla chodit do parku ani jezdit tramvají. Pamětnice vzpomíná, jak postupem času matka nemohla chodit skoro nikam. Ale tu pravou hrůzu nadcházejících událostí si uvědomila až v roce 1941, kdy si matka, tety a strýcové museli připnout židovskou hvězdu. ,,To už jsem začala tu hrůzu cítit. A tetička Józa, mám fotografie ode všech, chodila a měla kabeličku a tu hvězdu si zakrývala.“ Pamětnice vzpomíná, jak její matka také nosila židovskou hvězdu a jak si ji také ze studu zakrývala kabelkou.

Scházeli jsme se v pátek

Eva Bartošová se narodila 26. září 1930 v Brně. Otec pamětnice Stanislav Zendulka pocházel z bohaté moravské selské rodiny a jako vystudovaný ekonomický inženýr pracoval ve zbrojovce v Brně. Matka Zdenka Zendulková, rozená Steinerová, byla v domácnosti. Ještě před nástupem pamětnice na základní školu se rodina přestěhovala do Prahy, kde otec získal novou práci a kde žila velká část matčiných příbuzných. Matka pamětnice Zdenka Zendulková pocházela z chudé pražské židovské rodiny.

V celé široké rodině Steinerových nehrálo židovské náboženství žádnou roli. O náboženství nemluvili, doma jej nepraktikovali. Pamětnice oba rodiče spolu se zbytkem matčiny rodiny dokonce nazývá bezvěrci. ,,Nevěděla jsem o židovství nic. Nevěděla jsem, že jsem napůl Židovka,“ vzpomíná Eva Bartošová na dobu před válkou. Jedinou spojitostí mezi rodinným životem Steinerových a židovstvím byly společně trávené páteční večery. ,,V pátek, kdy je šábes – aniž bych to já tušila –, jsme se scházeli u babičky my všichni židovští příbuzní,“ vysvětluje.

Přes rychle se zhoršující politicko-společenskou situaci v Československu třicátých let považuje Eva Bartošová své dětství za krásné. ,,Byli jsme velmi svorná rodina v Praze. Já jsem se stýkala ponejvíc právě s tou židovskou částí rodiny. S těmi sedláky jsem bývala jenom o prázdninách.“ Eva Bartošová byla v rodině dlouho jediné dítě, všichni se jí plně věnovali. Měla velmi blízký vztah ke strýci Rudolfu Steinerovi[1], staršímu bratrovi matky, se kterým trávila nejvíce času a který ji brával na procházky, učil ji vlastenectví a díky kterému četla Čapka už na základní škole. ,,Ten z nejmilejších mých židovských strýčků Rudolf nešel rovnou do koncentráku, ale byl nasazen jako otrok k Heydrichově vdově do Panenských Břežan,“ popisuje strýcův osud ve čtyřicátých letech pamětnice. ,,Pracoval tam až do konce války, do roku 1945, kdy ho odsunuli na poslední chvíli a zavraždili,“ dodává.

Dodnes se bojím jít na úřad

Podle vzpomínek vnímala Eva Bartošová zvyšující se útlak židovského obyvatelstva v Československu hned od počátku války. Nejdříve byl příbuzným z rodiny Steinerů zabaven majetek, poté se museli přestěhovat do menších bytů, propustili je z práce. ,,Jeden z těch strýčků – byl obchodník a byl relativně bohatý, bohatší než ti ostatní –, ten už věděl, že přijdou o všechno.“ Matka pamětnice nemohla chodit do parku, jezdit tramvají a celkově se začala stranit společnosti. Od této doby musela Eva Bartošová vyřizovat za rodiče mnoho věcí, zejména musela chodit na úřady. Zmiňuje, že strach z návštěvy úřadů u ní přetrval dodnes.

Za židovskou hvězdu se styděli

Jako velký zlom popisuje Eva Bartošová podzim roku 1941, kdy si všichni Židé podle nařízení vyhlášeného tehdejším šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Reinhardem Heydrichem museli připnout židovskou hvězdu. Tehdy zřejmě plně pochopila hrůzu přicházejících událostí. ,,Maminka našívala židovskou hvězdu na kabát a to jsem pochopila, o co jde, a začala jsem velmi nenávidět Němce.“ Popisuje, jak se matka a další členové rodiny za židovskou hvězdu styděli. Ona sama židovskou hvězdu jako dítě ze smíšeného manželství nosit nemusela.

Za důležitý moment ve vyprávění to pravděpodobně považuje také proto, že od povinnosti nosit žlutou hvězdu vedla ke koncentračním táborům už jen krátká cesta. Pamětnice vzpomíná, že velmi záhy začali odcházet její strýcové a tety do transportu. ,,Dostávali to dopisem, musela to organizovat židovská obec. A ti všichni odešli do koncentračních táborů, než se Jana [sestra] narodila [1942].“ O židovských příbuzných neměli žádné zprávy, dostali jen několik předepsaných korespondenčních lístků s dopsanou prosbou o bochník chleba. „Já jsem chodila na poštu na Žižkově, kde k tomu byla určená schránka s velikým otvorem. Kilovou šišku chleba jsme směli poslat jednou za měsíc, až pak jsme se dozvěděli, že to nikdo nikdy nedostal a že byli dávno mrtví.“ Kromě bratra matky Oldřicha Steinera, který měl za ženu nežidovku, byli všichni její příbuzní v koncentračních táborech zavražděni, a to včetně sestřenice Věrky[2], která byla o tři roky mladší.

Otec nikdy ani vteřinu nepřemýšlel, že by se s maminkou rozvedl

Zdenka Zendulková do transportu nemusela, chránilo ji manželství s nežidem. Podle vzpomínek pamětnice otec Stanislav Zendulka nikdy nepřemýšlel, že by se se svou ženou rozvedl. V roce 1942 se Zendulkovým narodila další dcera, Jana Zendulková.

Nakonec se však deportace nevyhnuly ani smíšeným manželstvím. Dříve než židovské ženy byli kupodivu internováni jejich nežidovští manželé. Na podzim roku 1944 byl otec pamětnice deportován do koncentračního tábora v okolí Wroclawi, kde kopal zákopy a kde byly podmínky k životu velmi bídné. ,,Byl v hrozném stavu, když šel od té fronty, protože tam už byly zákopy, střílelo se. Přece jen to byla šťastná okolnost, že je potom dali do Benešova,“ pokračuje pamětnice. Její otec strávil poslední měsíce války v táboře v Bystřici u Benešova, kde byli internováni skoro výhradně čeští muži ze smíšených manželství a kde již byly životní podmínky snesitelnější.

Po deportaci otce musela matka nastoupit na nucené práce na Hagibor, loupala tam spolu s dalšími ženami ze smíšených manželství slídu do oken letadel. V lednu 1945 dostala povolávací rozkaz do Terezína. V Terezíně se setkala se svým bratrem Oldřichem. Pamětnice vzpomíná, že matce přítomnost bratra pomohla celý pobyt přežít. Po práci se spolu scházeli a nakonec se jim několik dní před osvobozením Terezína podařilo z tábora uprchnout. Se svými dcerami se Zdenka Zendulková setkala v červnu 1945 u příbuzných na Moravě. Podle slov pamětnice byla matka ve velmi zuboženém stavu a následky prožitých traumat si nesla až do konce života. Zdenka Zendulková zemřela v roce 1951 ve 42 letech.

Rodiče mě nechali opakovat ročník

V roce 1941 Eva Bartošová úspěšně složila zkoušky na gymnázium. ,,Ale pak jsme dostali přípis, že bohužel, že děti s židovskou krví nesmí chodit do gymnázia,“ vysvětluje pamětnice, proč na gymnázium nenastoupila a pokračovala na stejné měšťance. Zároveň ale dodává, že jí to tehdy tolik nevadilo. ,,Pro mě to byla šťastná léta, já jsem měla hodně kamarádek. Vnímala jsem to odděleně od toho všeho, od těch hrůz.“

Po válce se často ptala sama sebe: „Jak je možné, že např. spisovatel [Ota] Pavel nebo ti kluci se museli, když jim bylo čtrnáct, sbalit a jít, a já ne?“ Rodiče Evy Bartošové tušili, že by jejich dcera musela po ukončení měšťanky jako čtrnáctiletá na nucené práce, nebo dokonce do transportu. Domluvili se se školou a společně vymysleli řešení, jak opatření obejít a dceru před hrůzou války a koncentračních táborů uchránit. Dceři to ovšem neřekli, dozvěděla se to až od učitelů. S rodiči o tom mluvila po válce. ,,Když končila čtvrtá měšťanka, tak přišla paní ředitelka, Pán Bůh jí to požehnej, a řekla mi: ,Evičko, ty bys musela být totálně nasazená, uděláme to tak – nikomu na světě to neříkej –, budeš chodit do školy ve Slezské ulici, opakovat tu čtvrtou měšťanku.“ I když do školy od podzimu 1944 skoro nechodila, musela se starat v nepřítomnosti rodičů o svou dvouletou sestru, nikdo z učitelů na to nikdy neupozornil.

Po náletech jsme jeli k babičce na Moravu

Po odchodu matky do Terezína Eva Bartošová vedla celou domácnost sama, bylo jí tehdy 14 let. I když byla na všechno skoro sama, nevěděla toho mnoho o rodičích, nikdy se prý nebála. „Nikdy jsem neměla strach, dítě to nějak asi... Já jsem věděla, že to všechno dobře dopadne a že Hitlera porazíme. Neměla jsem strach.“ Pamětnice zůstala v kontaktu s moravskou částí rodiny, k níž v únoru 1945 po velkých náletech na Prahu odjeli a strávili u ní konec války.

Pamětnice vzpomíná na poslední dny války u moravské babičky v Dolním Újezdě u Lipníka nad Bečvou, kdy Rudá armáda před sebou tlačila německou armádu. ,,My jsme bydleli úplně na silnici, přes ulici jsme měli kamarádku, jak proudily ty davy Němců, tam se nedalo projít. Pršelo, bylo hrozné počasí, tam jsem také poprvé viděla zajatce německé, to bylo ale až trochu později. Ale je to zajímavé, mně jich bylo líto. Staří strejci to byli,“ dodává k tomu. Dodnes má tyto dny spojené s intenzivním vjemem neustálého pohybu, hluku projíždějících aut, prchajících vojáků, výstřelů a výbuchů v okolí. ,,Potom najednou nastalo veliké ticho, ty proudy byly už u Olomouce a všichni čekali, co se stane,“ vzpomíná pamětnice. Tušili, že ještě není všemu konec a odešli se schovat do sklepa nedalekého mlýna, kde strávili poslední den a noc války. ,,Pamatuji se, že jsme si vyprávěli, co budeme dělat, až ta válka skončí, a jako dneska slyším, že jsem říkala: ‚Já si přeju všechno vědět, já musím studovat v Oxfordu.‘“ Ráno je probudilo bouchání na dveře a slova: ,,Vstávejte, vstávejte, jsou tady Rusové!“

Na Moravě se v červnu 1945 setkali s oběma rodiči. „Maminka byla ve velmi špatném stavu. Byla hubená, kdežto tatínek byl vykrmený.“

Dlouho jsme čekali, že se vrátí

Od návratu do Prahy v září 1945 chodila matka s mladší sestrou pamětnice do Hybernského paláce, kde bylo vyvěšeno, kdo se z koncentračních táborů vrátil a kdo se nevrátil. „Velmi jsme čekali, že se vrátí, protože my jsme to nevěděli. My jsme to, přísahám Bohu, nevěděli, tedy alespoň já jsem to nevěděla, že jdou do plynu.“ Ve velkém zmatku po válce a probíhajících repatriacích rodina Zendulkových dlouho doufala, že se alespoň někteří vrátí. Nevrátili se. Ze všech příbuzných se z koncentračního tábora vrátil pouze strýc Adolf, manžel matčiny sestry nežidovského původu.

Eva Zendulková vzpomíná, že téma války, odchodu židovských příbuzných do koncentračních táborů a deportace matky do Terezína se staly v rodině tabu. Nikdo z rodičů se nechtěl vracet k tomu, co se za války dělo. Sestra pamětnice Jana Zendulková se o tom, že je ze smíšené rodiny a že měla mnoho strýců, tet a sestřenici, dozvěděla až v pozdějším věku.

Otec byl dva roky v komunistickém lágru v Leopoldově

Otec Stanislav Zendulka po válce nastoupil do podniku Motokov do oddělení zahraničního obchodu. V roce 1958 vyjel na zahraniční cestu do Belgie. ,,V té Belgii informoval člověka upřímně o tom, jak to tady vypadá a ten člověk byl fízl. Takže tatínek sbalil raneček a do Leopoldova.“ Komunistická jurisdikce odsoudila otce pamětnice k 12 letům za mřížemi Leopoldova a rodině zabavila veškerý majetek. Pamětnice vzpomíná, že otec nikdy nemluvil o vězení ani o pobytu v Ruzyni. „Víte, to je ponížení člověka. Málo mluvil o koncentráku a téměř vůbec o tom Leopoldově. Jenom říkal, že nikdy nebyl s tak dobrou, vybranou společností.“

Eva Bartošová navštívila otce v Leopoldově pouze jednou. Dodnes vzpomíná na emotivní momenty návštěvy. „Konečně jsme přicházeli k tomu Leopoldovu, to je pevnost a je tam brána. A byla ještě zima, ale už se blížilo k jaru. Nesu ho [syna] a je tam ta brána v tom kameni a tam byla pampeliška. A v tu chvíli jsem se rozbrečela.“ Dodnes vzpomíná, jak ji vystrašil otcův zjev. ,,Vypadal hodně špatně, byl zarostlý a pochopitelně neupravený. Byla jsem na něj zvyklá, že byl upravený, jako diplomat, už to mě zarazilo.“ S otcem měla možnost mluvit pouze chvilku, zmiňuje, jak těžce se jí v tom momentu hledala slova, jak nevěděla, kde začít, co vlastně otci říct.

V roce 1960 byla prezidentem Antonínem Novotným vyhlášena amnestie pro politické vězně, která se vztahovala i na Stanislava Zendulku. V roce 1960 byl propuštěn na svobodu. Po návratu z vězení se již nikdy nevrátil k původnímu povolání v oddělení obchodu. Až do odchodu do důchodu vykonával manuální práci.

Výzkum jsme budovali na zelené louce

Eva Bartošová v září 1945 nastoupila na žižkovské gymnázium, které úspěšně zakončila v roce 1950. Ve stejný rok zahájila studium biologie na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity. Hned po promoci v roce 1954 se vdala za kolegu Jiřího Bartoše, se kterým v roce 1956 odešli do Košic.

Do Košic odešla z Prahy skupina mladých vědců pod vedením Ivana Šetlíka, který v botanické zahradě Československé akademie věd (ČSAV) zformoval tým zaměřený na výzkum fotosyntézy. Evě Bartošové, jejímu muži a dalším vědcům se tam podařilo postavit první prototyp venkovního kultivátoru pro pěstování řas.

Pamětnice žila a pracovala v Košicích od roku 1955 do roku 1960, kdy byl jejich výzkum ukončen. Podle jejích slov existovala rivalita mezi Bratislavou, mateřským ústavem a nově vznikajícím pracovištěm v Košicích. „Bratislava velmi žárlila na Košice a byla ta animozita v Bratislavě u Akademie věd. My jsme byli Akademie věd. V Bratislavě neměli rádi Čechy, naopak mezi Košičany jsme měli nejlepší přátele. Takže se snažili nás odtamtud vyštípat.“

V roce 1960 se vědecké skupiny ujal tehdejší ředitel Biologického ústavu ČSAV prof. Ivan Málek, který přesunul celý výzkum řas a fotosyntézy na nové pracoviště nazvané Laboratoř pro výzkum řas do Opatovického mlýna u Třeboně, kde pamětnice pracovala až do odchodu do důchodu. Za působení Evy Bartošové, jejího muže Jiřího Bartoše a dalších vědců získal ústav (nyní Mikrobiologický ústav AV ČR) mezinárodní renomé a výzkum pokračuje dodnes (2023).

V roce 2023 žila Eva Bartošová se svou sestrou Janou Zendulkovou v Třeboni.

 

[1] Holocaust [online]. Databáze dokumentů [cit. 4. 5. 2023]. Dostupné z: https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/127000-rudolf-steiner/.

[2] Holocaust [online]. Databáze dokumentů [cit. 4. 5. 2023]. Dostupné z: https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/127039-vera-steinerova/.