Pavel Balúch

„Ten Plavecký Mikuláš, když se blížil konec druhé světové války, tak v dubnu roku 1945 Rudá armáda už byla docela blízko, na tom Slovensku. A někdo si tam začal vyřizovat účty s Němci, kteří v tom Plaveckém Mikuláši žili. Tři ty Němce přepadli a zastřelili je. Jenomže Němci si to nenechali líbit a celou tu malou dědinku, to má málo čísel, dodneška, nevím, jestli tam je dvě stě baráčků, tak to je možná moc, tak celou tu dědinku obklíčili tankama, pochytali obyvatelstvo, které se rozuteklo. Tam je to podobné jako tady u nás v Moravském krasu, tam jsou různé propadliny, propasti, jeskyně a docela hlubokej les. Tak ti lidi utekli do těch jeskyní, poschovávali se, jenomže ti Němci naprostou většinu z nich našli a pochytali. Mého otce se jim nepodařilo chytnout, stříleli po něm, a co vím, tak byl zraněnej do pravé nohy a ukrýval se. On to přečkal, to nahánění toho obyvatelstva. Němci je shromáždili vedle kostela, deset mužů tam postříleli a ti ostatní byli druhý den odvedeni. Řekl bych tomu dneska pochod smrti a měli jít do koncentračního tábora někam do Rakouska. To se mi podařilo zjistit.“

„Když mi bylo deset let, tak můj otec tragicky zahynul ve fabrice. To bylo docela zvláštní. On tam dělal technika, opraváře v Moravských keramických závodech, kde se vyráběl generátorový plyn na vytápění pecí na keramiku. Stroj se polámal a bezpečnostní technik mu řekl, ať to jde opravit pod ten stroj, tam byla šachta dolů. A samozřejmě, ať si vezme plynovou masku. Jenomže to byla chyba toho bezpečnostního technika, protože tam měl normálně vojenskou plynovou masku, ta sice zabírala na všechny možný plyny, ale ne na kysličník uhelnatý, ten propouští. Takže otec to šel opravovat a bezpečnostní technik měl nařízené, že mu musí dát bomby s kyslíkem, ale ne. Spadl do té šachty, vytahovalo ho dalších pět šest lidí, napadali na něho, a než ho vysvobodili a než zjistili, co se stalo, tak můj otec zemřel na ten úraz, hroznej. To mi bylo tak deset let.“