Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Balúch (* 1952)

• narozen 16. března 1952 v Rájci nad Svitavou (dnes Rájec-Jestřebí)

• otec Pavel 2. dubna 1945 svědkem válečného násilí v Plaveckém Mikuláši

• strýc Josef Kříž tragicky zahynul během výslechu na gestapu v roce 1941

• absolvent odborného učiliště Metra Blansko

• v 70. letech studoval brněnské VUT, kvůli zdravotním problémům školu nedokončil

• od roku 1977 písařem na vojně v Popradu

• až do sametové revoluce pracoval v podniku Metra Blansko

Když se mu na vojně podařilo potajmu nahlédnout do svých kádrových materiálů, nestačil se divit: „Takovej štos papírů! Od první třídy základní školy. […] Rozebírali, jaký jsem, jestli jsem ovladatelný, nebo neovladatelný, a šlo to prakticky až do vysoké školy. Co ti komunisti tehdy vytahovali, na každýho člověka měli celej život, jak se choval. To bylo neuvěřitelný, já jsem si říkal: ,To není možný!‘“ vypráví Pavel Balúch.

Většinu našli a pochytali

Pavel Balúch se narodil 16. března 1952 v Rájci nad Svitavou (dnes Rájec-Jestřebí) na Blanensku. Otec Pavel pocházel ze západoslovenského Plaveckého Mikuláše, kde se stal koncem války – ve svých devatenácti letech – svědkem válečného násilí. „Někdo si tam začal vyřizovat účty s Němci, kteří v tom Plaveckém Mikuláši žili. Tři ty Němce přepadli a zastřelili je. Jenomže Němci si to nenechali líbit. […] Lidi utekli a poschovávali se. Jenomže Němci naprostou většinu z nich našli a pochytali. Mého otce se jim nepodařilo chytnout, stříleli po něm, a co vím, tak byl zraněnej do pravé nohy a ukrýval se. On to přečkal, to nahánění obyvatelstva. Němci je shromáždili vedle kostela, deset mužů tam postříleli a ti ostatní byli druhý den odvedeni,“ vzpomíná Pavel na otcovo vyprávění.

Ke krvavému incidentu došlo 2. dubna 1945. O tři dny později Plavecký Mikuláš osvobodila Rudá armáda.[1] Do válečného období se datuje i tragická smrt prastrýce Josefa Kříže. „Za války byl u výslechu v Pardubicích na gestapu a oni ho vyhodili z okna. […] Asi tam musela být nějaká protiněmecká činnost, podrobnosti nevím.“ Podle dostupných informací[2] byl Josef Kříž, toho času zaměstnanec podniku Telegrafia (po znárodnění v roce 1945 Tesla), pravděpodobně jedním z organizátorů celopodnikové stávky 19. září 1941. Je možné, že Josefa Kříže z okna nevyhodili příslušníci gestapa, ale že šlo o sebevraždu ve snaze vyhnout se výslechovým praktikám gestapa.[3]

Křik, hádka, pak se rozlilo ticho

Roku 1947 se otec Pavel dobrovolně přihlásil k armádě, poté co ani ve svých jedenadvaceti letech neobdržel povolávací rozkaz na vojnu. Tímto způsobem se podle vyprávění dostal k Hradní stráži, která – až do roku 1952, kdy přešla pod správu ministerstva vnitra[4] – spadala právě pod armádu. Co strážní služba obnášela? „To nebylo jenom hlídání Hradu, ale třeba i Černínského paláce, kde bydlel Jan Masaryk.“ U Černínského paláce měl mít otec službu i v předvečer 10. března 1948, kdy byl Jan Masaryk nalezen mrtev pod oknem svého bytu. Následující události zná Pavel Balúch z otcova pozdějšího vyprávění: „Můj otec měl zrovna večer službu a přišli tam nějací důstojníci, čtyři nebo pět. Dva nebo tři Rusové a dva Češi. Předložili otci papíry a na základě těch papírů je pustil do Černínského paláce.“

Vyprávění pokračuje: „Prošli a šli za Masarykem, který byl doma. Otec šel pak za nimi, protože to bylo divný. V noci, tak pozdní návštěva, někdy kolem půlnoci. Jenomže pak uslyšel jakýsi křik a hádku. […] Zdělal si boty, aby nebyl slyšet, a jenom v ponožkách šel do toho prvního nebo druhého patra – kde ten Masaryk bydlel – za dveře poslouchat, co se děje. Podrobnosti nevím, ale byl tam hroznej křik, hádka, prakticky výslech. To trvalo nějakou dobu a pak se rozlilo ticho.“ Otec poté údajně utekl, aby jej nechytili, jak poslouchá za dveřmi. „A druhý den našli Masaryka mrtvého.“ Co měl tehdy otec za dveřmi slyšet, se pamětník nedozvěděl. Z vyprávění ani z dokumentů. „Hledal jsem různé záznamy z výslechů na internetu. Jsou tam, ale nikde tam nepadlo otcovo jméno, nikde jsem otce nenašel.“

Kdo ví, byl tvrdej komunismus

Je přinejmenším zvláštní, že by otce nepovolali k výslechu, respektive že by se o jeho výslechu nedochovaly záznamy. Nad jeho výkonem služby v osudnou noc tak visí otazníky. Podle publikace s názvem Jan Masaryk (úvahy o jeho smrti)[5] „v kritickou dobu slouží u vchodu č. 2 strážní Emanuel Jindráček a Václav Staněk (vchod k ministrovu bytu), u vchodu č. 1 Josef Klapka a Jaroslav Filipovský, vchod č. 3 (zadní vrátnice) neobsazen. Civilní vrátní v noci neslouží, nastupují do služby v 05.00 hod. ráno (Václav Líman).“[6] Jméno Pavel Balúch mezi strážnými není. A nevyskytuje se ani na žádném jiném místě v bezmála pětisetstránkové publikaci, která se zabývá nejrůznějšími okolnostmi smrti Jana Masaryka. Otec Pavel počátkem šedesátých let tragicky zahynul. Tou dobou pracoval jako technik v Moravských keramických závodech (MKZ) v Rájci. „Vyráběl se generátorový plyn na vytápění pecí na keramiku. Stroj se polámal a bezpečnostní technik mu řekl, ať to jde opravit pod ten stroj, tam byla šachta dolů.“

Na takový úkon potřeboval patřičné ochranné pomůcky. „Samozřejmě, ať si vezme plynovou masku. Jenomže to byla chyba toho bezpečnostního technika, protože tam měl normálně vojenskou plynovou masku, ta sice zabírala na všechny možný plyny, ale ne na kysličník uhelnatý, ten propouští. Takže otec to šel opravovat a bezpečnostní technik měl nařízené, že mu musí dát bomby s kyslíkem, ale ne. Spadl do té šachty, vytahovalo ho dalších pět šest lidí, napadali na něho, a než ho vysvobodili a než zjistili, co se stalo, tak můj otec zemřel.“ Otcova smrt v Pavlovi dodnes vzbuzuje pochybnosti. „Kdo ví, [jak to bylo], byl tvrdej komunismus. A jak jsem se pak dočetl, svědkové, co měli co do činění s Janem Masarykem, co svědčili pro to, že to nebyla sebevražda, tak všichni zahynuli zvláštní smrtí. Ale to je hypoteticky. Nechci spekulovat, ale je to zvláštní.“

Ve fabrice úlevy, plat dvojnásobnej

Roku 1968 pamětník nastoupil na odborné učiliště Metra Blansko. Po maturitě pak tři roky studoval elektrotechnologii na Vysokém učení technickém (VUT) v Brně. Kvůli zdravotním problémům však studia nedokončil a roku 1977 dostal povolávací rozkaz do Popradu. Na vojně dělal písaře, díky čemuž se tajně dostal i ke svým kádrovým posudkům. „To bylo pod zámkem, ale měl jsem od toho klíč. Tak jsem se podíval na své vlastní dokumenty a byl jsem v šoku. […] Takovej štos papírů! Od první třídy základní školy. […] Rozebírali, jaký jsem, jestli jsem ovladatelný, nebo neovladatelný, a šlo to prakticky až do vysoké školy. Co ti komunisti tehdy vytahovali, na každýho člověka měli celej život, jak se choval. To bylo neuvěřitelný, já jsem si říkal: ,To není možný!‘“ Z vojny jej přibližně po půl roce ze zdravotních důvodů propustili. „Dostal jsem trvalej opušťák, trvalou dovolenku.“

Koncem sedmdesátých let nastoupil do práce v podniku Metra Blansko, kde působil až do sametové revoluce. V Metře se také setkal s tlakem na to, aby vstoupil do KSČ. „Dotlačili mě akorát k tomu, že jsem chodil na školení. […] Věřím tomu, že aspoň sedmdesát nebo osmdesát procent těch lidí, kteří byli v komunistické straně, že to v uvozovkách nežrali, ten komunismus. Že tam byli jenom kvůli platu. V momentě, kdy jsme se s kamarádem přihlásili, že teda budeme chodit na to školení a časem, až to absolvujeme, že budeme v komunistické straně – pak jsme to odložili [smích] a pak už byl ten osmdesátý devátý – ale v momentě, kdy jsme začali chodit na to školení, tak jsme měli různé úlevy v té fabrice a ten plat byl dvojnásobnej, prakticky,“ vzpomíná Pavel.

Za hranicemi jsem to zase sbíral

Před sametovou revolucí pamětník opakovaně jezdíval do tehdejší Jugoslávie. „Mohl jste se bavit, o čem jste chtěl. Mohl jste nadávat na režim a lidi by vás poslouchali. […] Křičeli jsme z auta: ,Husák je vůl, Husák je vůl!‘ [smích], na plné pecky. A kdo by vás v Chorvatsku udal? Nikdo. Bylo to obrovsky znát, obrovsky. Jezdili jsme tam každý rok.“ Z dovolených si Pavel vždycky přivezl zásobu elpíček. „Mě bavila hudba. Rokenrol a tvrdá hudba, hard rock a takové. A to u nás desky prakticky nebyly. V tom Chorvatsku jsem si vždycky vybral. A na hranicích bylo, že propustí maximálně pět desek. A já jsem jich bral čtyřicet. Šetřil jsem na to celej rok. [smích] Tak jsem to rozdával po různejch autech a pak jsem to za hranicemi zase sbíral, abych neměl průšvih.“

Po pádu komunistického režimu pamětník vystřídal různá zaměstnání. Po roce 2000 si skrze zdravotnický a rehabilitační kurz doplnil vzdělání a následujících deset let – až do svého odchodu do důchodu – působil jako zdravotník ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Dodnes (2022) se také věnuje elektroakupunktuře a léčitelství, k čemuž se dostal ještě za minulého režimu, v době, kdy pracoval v Metře. „Tehdy se začaly vyvíjet přístroje v Metře, já jsem na tom vývoji taky spolupracoval. A dodneška tu akupunkturu dělám,“ dodává Pavel Balúch na závěr.

 

[1] Události je věnována bližší pozornost na oficiálních stránkách Plaveckého Mikuláše. K 22. 4. 2022 dostupné z: https://www.plaveckymikulas.sk/sk/dni-hrozy-v-obci-pm

[2] K 22. 4. 2022 dostupné z: https://pardubice.rozhlas.cz/telegrafia-matka-tesly-8578501/2

[3] S odkazem na dodnes dochovaný protokol z výslechu z 26. 1. 1946 je verze o sebevraždě – nikoliv vraždě – Josefa Kříže zmiňována v diplomové práci „Služebna gestapa v Pardubicích, 1939–1942“ (Drobná 2017: 68). K 22. 4. 2022 dostupné z: https://is.muni.cz/th/etm6w/Sluz_ebna_gestapa_v_Pardubici_ch.pdf  

[4] K 22. 4. 2022 dostupné z oficiálních stránek Hradní stráže: https://hrad.army.cz/historie

[5] Vydáno Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (2005). K 25. 4. 2022 dostupné z: https://www.policie.cz/soubor/jan-masaryk-uvahy-o-jeho-smrti-pdf.aspx

[6] Tamtéž, s. 385.