Petr Andrle

„Poslední měsíc vazby mě dali do vězeňské kuchyně. Tam jsem se dozvěděl, že existuje systém, jak může člověk poslat dopis. Nikdo o mně totiž nic nevěděl, nikdo nechtěl nikomu nic říct. Bylo to strašné. V kuchyni mi tedy řekli, že můžu napsat dopis, že ho doručí mojí manželce s tím, že musí dát ženě, která jí ho odevzdá, pět set korun. Byla to paní, která chodila do věznice pro odpadky. Dopisy vždycky strčila do igelitového sáčku a dala je na dno kyblíku pod zbytky. Dozorci na ni byli zvyklí, dopisy takto vynášela, doručovala je adresátům a za každý inkasovala pětistovku. V té době to byl docela dobrý kšeft. Tak se manželka dozvěděla, kde jsem. A v kuchyni bylo okénko, kterým bylo vidět ven na silnici. Protože jsem nevěděl, jestli jsou vůbec všichni naživu, tak jsem jí napsal, aby se prošla v určitý den a hodinu po cestě před věznicí, že ji uvidím, a ať se nedívá k oknům. Sebrali mě zrovna v době, kdy se mi narodilo druhé dítě, dcera, která měla kojeneckou žloutenku. Nevěděl jsem, jak to s ní dopadlo. Ve smluvenou dobu jsem viděl, jak po cestě cupitá kluk a za ním manželka s kočárkem. Z toho jsem pochopil, že jsou všichni tři v pořádku.“

„Jednoho krásného dne mě navštívili dva pánové. Nepředstavili se. Říkali, že by potřebovali informace k nějakým starším fotografiím, a že se dozvěděli, že bych jim mohl pomoci. Řekl jsem, že jsem ochoten se na ně podívat. Požádali mě, jestli bych mohl jít s nimi na služebnu bezpečnosti, že tam mají ty fotografie. Byl jsem naivní, neměl jsem žádné podezření. Pamatuji si, že to bylo v prosinci. Tenkrát jsem nosil kožich. Tak jsem si ho oblékl a řekl sekretářce, že se za chvíli vrátím. A už jsem se nevrátil. Strčili mě do kobky a tam mě vyslýchali. Ptali se na nesmyslné věci. Neřekli, z čeho mě obviňují. Dávali otázky, já jim odpovídal, co jsem věděl. Potom mě odvezli do vazební věznice do Karviné. Tam jsem strávil tři měsíce. Vůbec jsem nevěděl proč.“