Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Andrle (* 1942)

• narozen 21. listopadu 1942 v učitelské rodině v Kladně

• vyrůstal v Klášterci nad Ohří na Chomutovsku v bývalých Sudetech

• pracoval jako redaktor podnikových časopisů v Klášterci a v Karviné

• po 21. srpnu 1968 šířil na Karvinsku letáky odsuzující sovětskou okupaci

• roku 1971 byl zatčen a obviněn z rozkrádání socialistického majetku

• po třech měsících propuštěn a později u soudu zproštěn obžaloby

• do roku 1989 pracoval v dělnických profesích v dolech na Karvinsku

• po sametové revoluci se přestěhoval do Moravského Berouna a otevřel si antikvariát

• založil vlastní noviny Čas a vydavatelství a nakladatelství Moravská Expedice

• napsal a vydal desítky knih a publikací o historii, památkách a krajině Moravy a Slezska

• zasazuje se o zlepšení česko-německých vztahů a kultivaci bývalých Sudet

• od roku 2008 žije v Čeladné v Beskydech

Když se asi tříletý Petr Andrle přistěhoval s rodiči do Klášterce nad Ohří v severozápadních Čechách, žilo tam jen pár desítek původních obyvatel. Z města a přilehlých vesnic bylo po válce nuceně vysídleno více než pět tisíc Němců. „Kamarádil jsem se s několika vrstevníky německého původu. Neměli to lehké. Navíc neuměli česky, já zase neuměl německy. Přesto jsme si částečně rozuměli, protože mluvili nářečím egerlandština. Je to směsice českých a německých slov a doklad splynutí české a německé kultury,“ říká Petr Andrle.

Jako dospělý muž přesídlil do severomoravské části historických Sudet v Moravském Berouně, kde znovu narážel na nevyřešený vztah Čechů a Němců. Osudy obyvatel vyhnaných po roce 1945 z vlasti po staletí kultivované jejich předky a dopady jejich nuceného vysídlení na sudetskou krajinu, se staly tématem řady jeho textů, knih a iniciativ. „Byl jsem už starší a chytřejší a uvědomil jsem si, že jsou tam stejné problémy jako v Klášterci nad Ohří. Mimo jiné ničení památek po Němcích a pitomé názory obyvatel vyplývající z pokřiveného pohledu na historii. V hospodě jsem třeba slyšel: ‚Kolik ti sudetští Němci platí za to, že se za ně tak biješ?‘ Tak jsem se jim to snažil vysvětlovat. Bohužel, neznalost problematiky Sudet, snaha zamlčovat a omlouvat některá fakta je stále veliká.“

Sudetská Němka plakala nad smrtí Stalina

Petr Andrle se narodil 21. listopadu 1942 v Kladně. Dětství prožil v Klášterci nad Ohří, městysi na Chomutovsku, kam se s rodiči přestěhoval v roce 1945. To už byla většina původních obyvatel bez majetku vyhnána do Německa. Po únoru 1948 začal komunistický režim po vzoru Sovětského svazu likvidovat i soukromé zemědělce. K počátkům kolektivizace se váže jedna z pamětníkových vzpomínek. „V Klášterci hospodařil sedlák jménem Šíma. Pamatuji si, že měli na statku krásné koně. Jednou jsem viděl, jak Šímu vozí na traktoru po náměstí spolu se čtyřmi pytli obilí. Na zádech měl velký nápis ‚kulak‘. Nerozuměl jsem tomu, bylo mi devět let, ale bylo mi ho hrozně moc líto,“ vypráví Petr. Jak se později dozvěděl, Šíma byl veřejně pranýřován za to, že občanská kontrola u něj našla čtyři pytle obilí, které měl zatajit. Nechal si je na podzimní osev. „Všichni věděli, že je to poctivý člověk a dobrý hospodář, ale nikdo se ho nezastal. Pak ho zřejmě někam vysídlili a hospodářství zabralo družstvo,“ dodává.

Další živou vzpomínku má z března 1953, kdy zemřel sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin. Jednomu funkcionáři kláštereckého národního výboru se po válce zalíbila osmnáctiletá dívka z německé rodiny, která bydlela v budově pošty. „Ten funkcionář se s ní oženil a zajistil, že byla vyňata z odsunu. Stal se vedoucím pošty a ona listonoškou. Postupně se z ní stala korpulentní matróna. Nikdy se nenaučila pořádně česky. Jednou jsem ji potkal cestou do školy. Rozevřela svou mohutnou náruč, přivřela mě do ní a plakala: ‚Petříčku, soudruh Stalin umřel!‘ Později jsem o tom přemýšlel, ale stále nechápu, jak se tato sudetská Němka mohla za osm let natolik změnit, že truchlila nad Stalinem, který způsobil utrpení milionům lidí včetně mnoha jejích příbuzných.“

Čistka klášterecké školní knihovny

Pamětníkův otec byl učitelem a později ředitelem základní školy v Klášterci nad Ohří. Jako češtinář měl na starosti i školní knihovnu. Po komunistickém převratu v únoru 1948 začal nový režim v čele s Klementem Gottwaldem zabavovat majetek, likvidovat své odpůrce a také knihy. „Pamatuji si, když tatínek vyřazoval zakázané knihy ze školní knihovny. Předtím jsem zaslechl, jak si posteskl mamince, že by nejradši někam utekl. Vybíral knihy podle seznamu z regálů a na školním dvoře je nakládal na malý žebřiňák. Pomáhal jsem mu je nosit. Bylo jich požehnaně. Sám měl doma velkou knihovnu. V druhé řadě byly i knihy, které byly na indexu,“ vzpomíná pamětník, který byl od dětských let vášnivým čtenářem.

Systém likvidace literatury, která nebyla v souladu s komunistickou ideologií, byl důsledný. Nešlo jen o to vyřadit vybrané knihy z veřejných knihoven, ale také je zničit. „Tatínek musel nadřízeným doložit potvrzení ze sběrny surovin, že tam všechny knížky skutečně odevzdal. Když jsme šli s tím vozíkem po městě, potkali jsme jeho známého, se kterým se zapovídal. Využil jsem příležitosti a otevřel jednu tlustou knihu. Vzadu byla obrazová příloha. Zaujala mě fotografie, na které byl Stalin s dalšími dvěma státníky. Jak jsem se později dozvěděl, byl to americký prezident Truman a britský ministerský předseda Attlee. Kniha se jmenovala Od Kolumba po naši dobu. Vytrhl jsem fotografii, složil ji do malého čtverečku a strčil do kapsy. Doma jsem ji schoval pod kredenc. Maminka ji při vytírání našla a řekla to otci. Dal mi výprask a zdůvodnil to tím, že jsem zničil cizí majetek. Tušil jsem, že mě ve skutečnosti bije za něco, co mi nemůže vysvětlit,“ vypráví.

Také Petr žil s rodiči a mladšími sourozenci ve vile po Němcích. Bydleli tam i další kantoři. Vzpomíná, že měli velmi chudou domácnost. „Po měnové reformě v roce 1953 měl tatínek učitelský plat osm set korun, což byl tehdy náš jediný příjem. Z ekonomických důvodů se pustil třeba do chovu králíků. Měli jsme také husy. Na dovolené jsme nejezdili, neměli jsme televizi ani fotoaparát. Důležité byly knihy a rádio. Pamatuji si, jak tatínek nadával kvůli rušení vysílání Svobodné Evropy,“ vzpomíná na domácnost v Klášterci.

Redaktorem závodních novin a stěhování na Karvinsko

Po maturitě na gymnáziu v Kadani byl Petr přijat na češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Asi rok před promocemi musel ze školy odejít, protože propásl jednu zkoušku a vedení školy mu nepovolilo mimořádný děkanský termín. Studium v něm probudilo celoživotní zájem o historii. Bavilo ho také psaní, kterému se věnoval od chlapeckých let. Hledal práci, kde by mohl své literární sklony uplatnit. Nejprve získal místo redaktora v podnikovém časopise Závodu kuličkových ložisek v Klášterci nad Ohří. I tyto závodní noviny, ve kterých nebylo místo na politické úvahy, byly pod kontrolou stranických kádrů. „Po korekturách jsem musel chodit s obtahy do kanceláře, kde sídlil tiskový dozor. Teprve když jsem dostal na každou stránku razítko K, mohly jít stránky do tisku,“ vypráví. V druhé polovině šedesátých let spolupracoval s okresními novinami v Chomutově. „To už bylo kolem roku 1967 a politická situace byla uvolněnější. Mohl jsem publikovat i články, které byly vnímány jako kontroverzní,“ vzpomíná.

Na novinářské konferenci v Ostravě dostal nabídku pracovat pro závodní časopis OKD Havíř vydávaný pro karvinskou část černouhelného revíru. „Noviny vycházely v nákladu 24 tisíc kusů. Rozdávaly se zadarmo po šachtách. Jednotlivé závody měly své mutace. Měl jsem na starosti stranu Dolu 1. máj v Karviné. K tomu jsem vymyslel, a ku podivu prosadil, docela velkorysý projekt s názvem Májovácký magazín. Byl to rodinný časopis, který dostávali zaměstnanci, a bylo jich tehdy sedm tisíc, poštou domů. Manželky havířů si v něm mohly přečíst, co se děje na šachtě,“ vysvětluje Petr, který v té době bydlel s manželkou v Havířově.

Protiokupační letáky se tiskly v redakci OKD

Zvrat v jeho životě nastal po 21. srpnu roku 1968. „Asi v půl čtvrté ráno mi volal kolega z dispečinku Dolu 1. máj a oznámil mi, že nás okupují Rusové. Oblékl jsem se a šel jsem asi osm kilometrů pěšky do Karviné. Autobusy nejezdily. Když jsem došel na vrátnici šachty, byla tam už petice vyjadřující nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Už někdy od ledna se pořád podepisovaly nějaké rezoluce. Později jsem se dozvěděl, že na začátku normalizace přivezli estébáci z Pražského hradu, kde se ve sklepě schovávaly pytle plné všelijakých peticí, ty z okresu Karviná. Používali je pak jako ošklivý nástroj k vyhazování lidí hlavně z vyšších funkcí,“ říká pamětník.

Problém v redakci Havíře měl i Petr Andrle. I když nebyl členem komunistické strany a prověrky se ho netýkaly, musel si hledat jiné místo. Po sovětské invazi několik měsíců vyráběl a tiskl letáky odsuzující okupaci a šířil je také prostřednictvím oficiálního Májováckého magazínu mezi lidi. „Byla to hrozná doba. Lidí, kteří se v roce 1968 angažovali, se nikdo nezastal. Všichni měli strach,“ říká. Petr ale jednoho příznivce našel, komunistického funkcionáře, který přešel ze šachty na Městský národní výbor v Havířově. Nabídl mu místo vedoucího havířovského kulturního domu, kde v roce 1970 nastoupil. Pak toho litoval.

Tajní mě odvedli z práce. Vrátil jsem se za tři měsíce

„Jednoho dne za mnou přišli do práce dva pánové. Nepředstavili se, ale požádali mě, abych s nimi šel na služebnu bezpečnosti, že potřebují informace k nějakým fotografiím. Bylo to v prosinci, nosil jsem tehdy kožich. Oblékl jsem se a naivně řekl sekretářce, že se za chvíli vrátím. Hned mě strčili do kobky a pustili mě až příští rok na Velikonoce,“ popisuje. Fotografie byly jen záminkou. „U výslechu se mě vyšetřovatelé ptali na hospodaření kulturního domu. Byly to vcelku banální otázky. Vůbec jsem netušil, z čeho mě viní. Druhý den mě odvezli do vazební věznice v Karviné, kde se se mnou tři měsíce nikdo nebavil, nikdo mi nic nevysvětlil,“ vypráví.

Pobyt ve vazbě se snažil roky vytěsňovat. „Vzpomínám si ale, jak jsem si chtěl stěžovat. Dozvěděl jsem se, že si nemůžu podat stížnost. Podle předpisů to bylo možné pouze prostřednictvím vyšetřovatele. Já ale žádného vyšetřovatele neměl. Seděl jsem sám v cele, dostával jídlo a jinak si mě nikdo nevšímal. Neměl jsem žádné zprávy z domova, rodina nevěděla, co se mnou je,“ říká. Krátce před zatčením se mu narodilo druhé dítě a bál se, jestli je v pořádku. „Po dvou měsících, kdy policajtům zřejmě docházelo, že trefili kozla, mě poslali na práci do vězeňské kuchyně. Umýval jsem nádobí. Tam jsem se dozvěděl, že existuje způsob, jak poslat domů dopis. Chodila tam jedna paní pro zbytky. Dopisy v igelitovém sáčku dávala na dno kyblíku, tak je vynášela z vězení a doručovala adresátům. Za jeden dopis brala pět set korun. Napsal jsem manželce, co se mnou je a požádal jsem ji, aby se v určitý den a hodinu prošla s dětmi před vězením, že ji uvidím. Tak se stalo a já se aspoň uklidnil, že žijí,“ popisuje.

Na Velikonoce roku 1972 ho propustili. „Podepsal jsem propouštěcí dokument a šel na autobus. Svítilo krásně sluníčko, měl jsem kožich, ve kterém mě sebrali. Připadalo mi, že na mě každý musí vidět, odkud se vracím. Vystoupil jsem o dvě zastávky dříve, abych se trochu zlidštil a aklimatizoval. Potkal jsem i pár známých, kteří se ke mně dříve rádi hlásili, ale teď přešli na druhý chodník. Jak jsem se později dozvěděl, o mém zatčení se šířily nejrůznější fámy,“ říká. Musel si rychle najít práci, ale nikde ho nechtěli přijmout. Zpočátku doufal, že by se mohl uchytit někde v propagaci, ale odmítli ho i na Dole Dukla, kde se dělal oficiální nábor havířů a brali každého, protože byl nedostatek horníků. Přes známého komunistu se nakonec na Duklu dostal a začal fárat.

S karvinským Perry Masonem u soudu

Asi tři měsíce po propuštění z vazby mu přišlo předvolání k soudu. Byl obžalovaný z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. „Bylo mi jasné, že tomu nebudu schopen sám čelit a šel jsem do jedné advokátní poradny. Na schodech jsem potkal člověka, který se mě ptal, co potřebuji. Odpověděl jsem, že bych potřeboval někoho typu Perry Masona. Měl jsem štěstí. Byl to Karel Novosad, nedávno vyhozený z krajské prokuratury, který se mnou cítil, protože měl s režimem také potíže. Mohl jsem se mu vyzpovídat a on se začal mému případu věnovat,“ vypráví pamětník.

Napoprvé ho Okresní soud v Karviné odsoudil za nejrůznější machinace na rok nepodmíněně. Škodu měl způsobit mimo jiné v souvislosti s prodejem kulturních kalendářů, které nakoupil a nestihl zajistit jejich další prodej, protože byl zavřený. Asi tři roky trvalo, než ho krajský soud zprostil obžaloby. Důkazy proti němu nestačily ani v tehdejším komunistickém soudnictví. Senát ale zároveň zamítl jeho žádost o odškodné. „Chtěli na mě něco najít. Dodnes nevím proč. Zprvu mě napadalo, že to má souvislosti s mou aktivitou v roce 1968. Osvobozením u soudu to skončilo. Dalších patnáct let jsem mohl ku prospěchu socialismu fárat v dolech.“

Patnácti let v dolech nelituji

Vystřídal několik šachet na Karvinsku, pracoval na různých pozicích, mimo jiné jako důlní zámečník nebo předák. Dálkově vystudoval hornickou průmyslovku i šest semestrů Vysoké školy báňské. „Musel jsem si zvyknout na těžkou práci v podzemí, ale byl jsem mladý a bral jsem to jako výzvu. Nebyl to pro mě ztracený čas. Práce byla zajímavá a pestrá a potkal jsem spousty výborných kolegů včetně farářů a filozofů. V tomto prostředí jsem se naučil lidi posuzovat jiným způsobem, než jsem byl předtím zvyklý. Poznal jsem tam ryzí, přirozeně inteligentní lidi, kteří sice třeba nevěděli, kdo to byl Koperník, ale nikdy by vás nepodvedli a neměli v sobě zášť. Byla to úžasná škola a nevyčítám osudu, že mě postavil do takové situace. Kdybych to nezažil, byl bych možná horší člověk,“ shrnuje práci v dolech.

Ve volném čase se věnoval literatuře, historii, budoval si knihovnu. Odreagovával se také na chalupě po Němcích, kterou si v sedmdesátých letech koupil v Moravském Berouně na Olomoucku. „Dům už měl demoliční výměr. Začal jsem ho sám opravovat. Naučil jsem se všem možným řemeslům a moc mě to bavilo. Ve zvrat poměrů jsem vůbec nedoufal,“ vypráví. Pád komunismu v listopadu 1989 nadšeně prožíval a rozhodl se, že půjde dělat osvětu na vesnici. „Proboural jsem jedno okno na chalupě, udělal jsem tam vchod, naplnil dvě místnosti knihami a otevřel antikvariát. Mnoho lidí se tehdy zbavovalo knihoven. Převládl názor, že se v minulosti vydávaly jen špatné knížky, což nebyla úplně pravda. Jezdil jsem po celém kraji a nakupoval knihy za směšnou cenu,“ říká pamětník.

Cesta česko-německého porozumění

V Moravském Berouně začal Petr Andrle psát a vydávat list Čas. „Byl jsem inspirován Masarykovým Časem a k tomuto odkazu jsem se přihlásil,“ říká. V dnes již internetovém týdeníku stále publikuje názory na aktuální události i články o historii a kultuře. O dějinách, památkách a krajině Jeseníků vydal obsáhlé publikace. Založil nakladatelství a vydavatelství Moravská expedice, které vydalo přes osmdesát titulů. Pamětník je jejich editorem, autorem nebo spoluautorem.

V roce 1997 napsal knihu Hvězda pod Rozsuticí, kde také popsal historii rodu Šternberků. Přitom se seznámil s jejich potomkem, současným majitelem hradu Český Šternberk Zdeňkem Sternbergem. Hrabě při jeho návštěvě vytáhl ze šuplíku vůbec první historický rukopis Palackého o dějinách tohoto šlechtického rodu, který do té doby nikdy nevyšel a historikové ho pokládali za ztracený. „Zdeněk Sternberg si tento rukopis vzal s sebou do emigrace a postupně ho opatřil poznámkami a upřesněními. Text i s jeho glosami jsme vydali v česko-německé verzi,“ přibližuje jeden z významných počinů vydavatelství.

V roce 1998 stál Petr Andrle u zrodu Cesty česko-německého porozumění, která se buduje od roku 1999 v Budišově nad Budišovkou. Na úpatí Červené hory je mohyla s křížem, od které lidé pokládají žulové desky s citáty nebo nápisy, jimiž vyjadřují svou snahu podílet se na zlepšení česko-německých vztahů a porozumění v Evropě. „Už je tam dvě stě osmdesát desek. Kladou je tam nejen Češi a Němci, ale také Poláci, Slováci. Připojili se i lidé z Ameriky a Austrálie,“ říká pamětník.

V letech 2003 až 2008 vedl Petrl Andrle bruntálské informační centrum pro podnikatele. Po rozvodu se přestěhoval s budoucí druhou manželkou do Čeladné, kde pokračuje v novinářské a nakladatelské činnosti. Píše pro svůj list Čas a přispívá sloupky na web Lidových novin. Napsal řadu knih také o lidech a krajině Beskyd. V rámci Okrašlovacího spolku Rozhledna organizuje vlastivědné historické přednášky.