prof. PhDr. Ladislav Hejdánek

“Pro děti bylo rozhodující, jak se chová má žena. A má žena se chovala, že se nic neděje. Takže dcery se chovaly taky tak. Ony si dělaly z těch policajtů srandu. Heda je musela mírnit. Holky napířklad vyzvěděly, že policajt, který ležel a spal na lavičce v parku před naším bytem ve druhém patře... ukradly mu ty bločky, na které zapisoval ty lidi, co k nám přišli, vytrhly tam ty papíry a dávaly to známým. Například ten Battěk se s tím chlubil policajtům a byl z toho strašný maglajz, kde to vzal. Naše holky to odnesly jenom tím, že nemohly studovat. A s tím jsem nemohl nic dělat. Já bych musel dělat strašné skopičiny, abych je udržel na školách. Takže bohužel. Jediná se rozhodla, že dostuduje, když to šlo. Martina, ta nechtěla. A byla by dobrá. Jediná se dálkově stala RNDr. To je jediné, z čeho mám těžko na duši. Choval jsem se tak… Nemohl jsem jinak, ale moje děti nemohly studovat.”

“On byl celou dobu nervózní a zřejmě to způsobili ti policajti, kteří ho perlustrovali. Ale přece jen se uklidnil, měl pěknou přednášku, byla diskuse, choval se jako doma. Ale byl nervózní, co se bude dít při odchodu. Věděl, že tam zas budou policajti. Oni skutečně ho vzali s sebou, pozvali ho do vozu, vzali ho na na výslech. Potřebovali vědět, proč tam vlastně jezdí atd. Oni ho vlastně zatkli a dali ho do cely, udělali všechno, aby měl dojem, že z toho nevyvázne. Nešlo o popravu, ale očekával, že ho zavřou na pár let.” - “Jak to dopadlo?” - “Dopadlo to tak, že byl 24 hodin v cele s Cikánem, tam ho dali naschvál, k Cikánovi, kterého on se bál. Ten Cikán se choval… Zřejmě mu řekli, že se má chovat divoce. Tak on to dělal, aby si udělal oko u policajtů. Derrida z toho byl celý vynervovaný. Když jsme se dozvěděli, velmi rychle, že odvezli Derridu od našeho baráku, šli jsme to oznámit na Agence France-Presse. Rozdělili jsme se, kdyby někoho zastavili, aby se tam alespoň někdo dostal a šli jsme oznámit, co se stalo. Tam jsme oznámili, že Derridu odvezli a že dál nevíme, co je s ním. Velvyslanectví francouzské se ptalo na ministerstvu, co je s Derridou, na ministerstvu. Ministerstvo se tvářilo, že nemají ponětí. Tvářili se, že nevědí, co policajti dělají. To bylo velmi důležité. To byla těžká chyba, která způsobila, že poprask byl veliký. Oni popírali, že se s ním něco stalo.”

“Já jsem byl v dobrých kontaktech s Jirkou Němcem, s Václavem Havlem jsem se znal z té Tváře, nijak moc a nijak zvlášť jsme se nemilovali. Vašek [Havel] nepřišel sám, vzal si s sebou Jirku Němce. Přišel mi něco říct, protože Jirka Němec byl přesvědčen, že ho nevykopnu. Havel byl přesvědčen, že ho vykopnu. On podezíral každého. On nevěřil… Mně nevěřil od té doby, co jsem pro něj nehlasoval v té Tváři. Měl odstup. Ale byl jsem trochu slavný, že mě připozavřeli, tak mi přišli oba říct něco, co nesmělo být odposlouchávané. Šli jsme u nás ve Slovenské ulici do koupelny, pustili jsme vodu z kohoutků, že prý to je dobrá zbraň proti odposlechu. To byl pověra, ale to je jedno. A tam mi řekli, co se chystá a že reakce na ten relativní úspěch s těma Plastikama, že teď se toho musí využít a udělat ne krok zpět, ale krok kupředu. Že něco chystají. Já jsem řekl: ´Pánové, co takhle se opřít o lidská práva?´ Přinesl jsem nahrávku z rozhlasu, kde byla zpráva, kterou jsem nahrál na kazetu, že jsme ratifikovali Helsinské dohody, lidská práva a že to je od této chvíle součást našeho právního řádu.”

“Já jsem chodil Prahou, naši mě nechtěli pustit, řekl jsem, že budu opatrný a nebudu se do ničeho plést. Šel jsem a před Muzeem najednou skupina lidí, za nohy visí gestapák, už mrtvý, ohýnek pod ním, ohořelá hlava. A já jsem říkal: ,No to jste tomu dali. Teď už jsme takoví jako oni.’ Načež jeden chlap se obrátil a dal mi takovou facku, že mě ještě půl hodiny brněla hlava. Druhý chlap zas přišel ke mně a říkal, pojď tady stranou, to tady nemůžeš. Takhle jsem jednou zaprotestoval. Oni se nad tím takřka radovali. Oni by tam bývali tančili kolem toho podpáleného visícího na kandelábru.”

“Pravda není shoda se skutečností. To by znamenalo, že když se něco stane, to, co se stane, je eo ipso pravdivé. Tak to není. Když se něco stane, buď to pravdivé je, nebo není. A jako pravdivé se ukáže, nebo neukáže. A musí se pomocí někoho ukázat, ten někdo si musí tu pravdu vzít jako štít a bojovat s tím proti těm, kteří jsou proti. Pravda nevítězí sama, tím, že se něco stane. To by bylo jednoduché. Ale že se rozpozná mezi tím, co se stalo, to, co se mělo stát a co se nemělo stát. Pravda rozhoduje o skutečnosti, ne skutečnost o pravdě.  To má své filozofické háčky, se kterými jsou potíže. Většina lidí je už od dětství navedena nesprávným směrem. Vykládat někomu, že pravda není jsoucno… Kdyby byla jsoucno, to je všechno, co se stane. To by bylo málo. Pravda není jsoucno. Pravda je nejsoucí. Teď je potřeba to vyložit. To neznamená, že je nicotou. Potřebuju k tomu výklad, že všechno, co se děje v tomto universu, jsou události. Nejsou žádné ,nejmenší kousky', korpuskule. I to nejmenší, co se děje, se děje, je to událost. Má to začátek, průběh a konec. I to nejmenší, co se děje, co je skutečné, se děje tak, že něco z toho už je, něco ještě není a něco už není. Nápadné je to u událostí vyššího typu, tam to pozorujeme i my. Je těžké domluvit se, jak je to na nejnižších kvantových úrovních.  Když jsem o tomhle vykládal na filozofické fakultě, přišel pes a zaštěkal. A přišla paní správcová, odvolala psa a já jsem dostal myšlenku. Řekl jsem: ,Heleďte, studenti, když se zeptám, co to přišlo a zaštěkalo?' - ,No pes,' odpověděli. ,A byl ten pes celý?' - ,No byl, měl čtyři nohy, ocásek, čenich. Kompletní.’ ,A bylo to i taky to štěně, co ten pes původně byl? A byl tu i ten starý pes před úmrtím? No vidíte. Pes je jsoucno, které z větší části už není a z další části ještě není. Pro nás je jen to, čím je právě teď, ale to hned pomíjí.' Na tom jsem mohl ukázat, že pravda patří mezi ty ne-věci, ne-jsoucna, ne-předměty.”

“Takže když ohlásili studenti, že se jde na Hrad, přišel jsem, seřadil se s nimi. A protože jsme vyšli o něco později, než ta první část, už nás nepustili do Nerudovky, šli jsme zadem přes Strahov a dostali jsme se dál než ti, co byli v Nerudovce. Ti byli zaražení uprostřed Nerudovky, policajti je dál nepustili a my jsme se dostali až na Hradčanské náměstí, dál nás nepustili. Bylo nás poměrně dost, několik stovek. S těmi, co byli v Nerudovce, to byly tisíce. To je zážitek, který člověka nějak nasměruje. Najednou před sebou mám chlapy s kulometama, se samopalama. Napřažení, že nás zastřelí. 'Koukejte jít vocaď!' Nemohl nikdo na mně chtít, abych ty komunisty měl rád. Nebo ty policajty. Prostě a dobře, Trojan se tam dokonce dal do diskuse s jedním tím chlapem, který srazil holku na zem. Pomáhal jí vstát a vytýkal mu, že takhle zachází s děvčetem. Ten ho sbalil. Takže Jakub Trojan byl zavřený. Já jsem udělal čelem vzad a koukal jsem vypadnout, jak nerychleji jsem mohl. Podařilo se mi zdárně uprchnout, i když po cestě nás zastavoval náš československý policajt: ,Kluci, neblbněte, nechoďte tam, dopadne to špatně!’ Takový starý pán v uniformě.”

"Já nevím, kdy jsem ji podepsal, ale domlouvali jsme to konec listopadu, začátek prosince, kdy Jirka Němec přivedl Vaška Havla k nám a v koupelně při tečení vody jsme to prodiskutovávali. A já jsem tam právě Vaškovi Havlovi dal jednak nahrávku na kazetě z našeho rozhlasu, kdy mluvili o tom, jaký význam to má, že také náš stát, naše republika podepsala a ratifikovala ty mezinárodní smlouvy, a za druhé jsem mu dal to znění těch obou dokumentů, které jsem si koupil docela normálně v Karlově ulici. Pak to nebylo k dostání, že. A Vašek to vlastně nevěděl ani tehdy. Tak jsem mu to dal s sebou, aby měli čím argumentovat, tak měl s sebou, když jeli s tím Lanďákem to všecko odevzdat na poštu nebo kam to jeli, a sbalili je. Takže já už to od něj nikdy zpátky nedostal. Nic se neděje, ale vyčítal jsem mu to."

"Od října jsem měl na starost skupinu starších vikářů a farářů, ale i tzv. laiků, kteří se přihlásili na dálkové studium teologie a já jsem jim přednášel filozofii. To byl takový důvod, proč kluci říkali, jestli by mně nebylo proti mysli, že bychom pokračovali dál neoficiálně. Scházeli jsme se porůznu, takže tím to začalo. Mezitím přišli další lidi odjinud a já jsem měl pak asi ještě další dva nebo tři semináře. Jeden například jsme dělali s Kroupou a s Martinem Paloušem a ještě pár lidmi. Tam jsme něco četli. Bylo toho několik, ale bylo to poměrně... Tak jednou za měsíc, než to oni dali dohromady, vždycky se museli postarat, kde to bude, měnili jsme to, neříkali jsme to nahlas, kde to bude a kdy to bude. Vždycky jsme jenom ceduličku nechali. Takže vlastně to bylo od nějakého takového sedmdesátého roku."

"Samozřejmě tam byli asi nějací donašeči. Já jsem myslel, že to děláme opatrně a pak se ukázalo při nějakém manželčině výslechu, že jí říkali, že by mně to měla rozmluvit, abych s tím přestal. Věděli o tom. Načež moje manželka se tenkrát proslavila tím, že řekla: ‚No, jestli je to něco proti zákonu, tak ho zavřete!‘ Tak takhle moje manželka spolupracovala s policajtama."

"Mě zatkli přímo v Památníku písemnictví. Přišli tam v noci, já jsem hlídal nějaké japonské miniatury, byl jsem zamčený v té věži kostela, kde to bylo umístěné a oni mně zavolali z vrátnice, že potřebujou něco se mnou a že jsou ze zamini. Fakticky to byla Stb, která mě odvezla potom domů. U nás už byla zatčená žena a přítel dr. Jirásek. No a oni napsali několik, tak ze srandy, obálek, do kterých připravovali, že dají takový ten leták, který upozorňoval na to, že u nás není povinnost volit. To je ta Tesařova akce. Tesař už byl předtím zatčený, ale ještě s ním nebyl proces, ten byl až krátce před naším procesem. Já jsem to vždycky znova připomínal policajtům při všech dalších vyšetřováních, takže všichni už to věděli a už byli otrávení z toho, že jsem byl zatčen a odsouzen kvůli něčemu, co jsem zaprvé neudělal, já jsem nenapsal ani jednu obálku, já jsem ten text poprvé dokonce četl až u policajtů, když jsem byl zatčený, tak mi to ukazovali, co to je za text. Já jsem jenom věděl, že farář Dus to k nám přinesl, ale já neměl čas, protože jsme se jenom minuli a šel jsem právě hlídat do Památníku písemnictví. Jenom jsem mu ještě stačil říct, že jako farář takové věci nemá dělat a odešel jsem. Načež i to bylo odposloucháno a to mi dokonce řekli. Na některé věci se ptali, z toho taky bylo jasné i Hedě, i mně, že to je všechno z odposlechů. Chtěli nás uvést do omylu, že ten druhý už něco řekl."

"To bylo tak – čí to byla iniciativa, nevím. Já podezírám, že jeden z hlavních aktérů byl Šimsa, hodně na tom pracoval Šimsa, ale byli i další lidi. Domluvili, že Hromádka jednou za měsíc zval pár lidí k sobě do bytu v Moravské ulici. Já mám dojem, že to byl Šimsa, který tohle zorganizoval nebo inicioval, Hromádka byl taky rád, že si může promluvit v soukromí s lidmi, kteří vypadali na to, že na něj neprásknou, cokoliv řekne. Tím to začalo a teď se ukázalo, že tam pořád přicházejí další a další a já jsem se jednou zeptal Hromádky, jestli tam můžu přivést taky katolíka a on říkal: ‚Jo.‘ Vzal jsem tam Jirku Němce. A pak jsme s Hromádkou začali diskutovat o tom, jestli by to nešlo přesunout, protože to už potom nebylo možné u Hromádky. On měl sice velký byt, takovéhle místnosti... Když už nás tam bylo přes třicet, tak to nešlo dál. Domluvili jsme, že to bude v Jirchářích."

"To byl konec padesátých let a šedesátá léta, no tak to už byla naprostá zvůle! Když někdo neprovokoval, tak nedostal na hřbet. No opravdu. Šedesátá léta, to je něco, co je zcela zkresleno tím, když se říká, že ten zločinný komunistický režim vládl těch čtyřicet let. To není pravda. Zaprvé: ve vězení sedí celá řada lidí, nespravedlivě, ne jenom jako zločinci, nespravedlivě, ve všech zemích. Tady toho bylo možná víc, ale v žádném případě toho nebylo víc, než bývá zvykem v druhém a třetím světě. To je jedna věc. Pravda je, že lidi, kteří byli pouštěni po mnoha letech vězení, byli pouštěni až v těch šedesátých letech, tzn. i pro ty, co tam seděli, to byla doba jakéhosi nadějného očekávání. Tím spíš pro lidi, kteří byli mimo a sledovali situaci. Byli lidi jako vždycky v každé společnosti, kterým je všecko fuk. Čili ti tohle neprožívali. Ale jinak, když se mám podívat na svůj vlastní život, tak ta doba nejnadějnější, kterou jsem prožíval, byla právě od konce padesátých let, devětapadesátý, sedma-, osmapadesátý. To začínaly ty vzpoury filozofů, ty diskuse v Literárních novinách, kde Kosík psal článek ‚Hegel jako mrtvý pes?‘ Pak přišla konference, která to všecko jaksi strašně zkritizovala, nikoho z těch, kteří byli kritizovaní, tam nepozvali, nicméně nic moc se jim nestalo.“

"Tam byla vždycky přednáška, a protože těch lidí, co jsme mohli vzít z fakult, nebylo tolik, aby to mohli mít furt sami, a my jsme to taky nechtěli, tak jsme to dělali sami. Jenom tu a tam, při nějaké příležitosti, jsme je tam zvali a dělali jsme to tak, že ty referáty neměly charakter takové přednášky, na které byly dotazy, nýbrž byla to diskuse. Rozhodující věc byla diskuse. Bylo očekáváno, že referát je inspirativní, že trochu provokuje, čili o tom se pak muselo diskutovat. To byla novinka, nikde nic takového nebylo. Musím říct, že my jsme byli úplně šťastní, že jsme mohli u toho být. Dodatečně si na to člověk pořád vzpomíná."

"Ta Státní bezpečnost tam byla furt před barákem. Po čase, když jsem se stal mluvčím [Charty], si tam přinesli z parku lavičku, aby tam mohl estébák i přespávat přes noc. Aby si měl kde lehnout. Sousedův syn ho nafotil, jak spí. Pak to šířil mezi svými známými. Ona to byla tak trošku šaškárna, ale nevědělo se, kam až to dojde. To bylo těžké. Měl jsem dobrou zkušenost s tím, že jsem na sobě nedal ani v nejmenším znát, že se něčeho bojím. Nebo že bych se mohl za jistých okolností něčeho bát. To jsem nedal nikdy najevo. To se mi vyplatilo. Oni byli na tom závislí. Bez toho nemohli fungovat." 

“Já k němu mám osobní vztah. Pro mě byl jedním z lidí, kteří ovlivnili můj život. Těch je pár a vždycky na to upozorním. Palacha jsem osobně nepotkal, ale velmi brzo jsem se dostal k textům, které těm sestřičkám nadiktoval. Odmítal jsem a priori, že to udělal šílenec. Že to byla hloupost, že mladý člověk nemá dělat takové věci, o tom jsem přesvědčen a říkal jsem to svým dcerám. Ale že to udělal, já chápu a nebudu mu kázat, že to neměl dělat, neodvážil bych se toho, mu to rozmlouvat. Mám takové pochopení pro mladého člověka zničeného z toho, co se tady stalo. Celý národ byl auf a najednou všichni šli do háje. Chtěl něco říct a nevěděl co, ale nebyl na to připravený, ani ve studiu. To srovnání s Husem je blbé. Hus věděl, co dělá, ten Palach nevěděl, co dělá. On obětoval svůj život… ale za co to stojí, když to není ještě Někdo. Mám pro to obrovské pochopení a v životě bych se nepřidal k těm, kteří říkají, že to je blbost. Ale na druhou stranu mám porozumění pro mladého člověka, který je nešťastný z toho, co se kolem něj děje. Kolikrát já jsem byl nešťastný z toho, co se kolem mě děje, ale neudělal jsem nic podobného. Vždycky jsem nějak koukal vyklouznout. On ne. On se nasadí sám. Moje úcta je na jeho straně.”