Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Ladislav Hejdánek (* 1927  †︎ 2020)

• narodil se 10. května 1927 v Praze v evangelické rodině

• k zájmu o filozofii ho přivedl spis Emanuela Rádla Útěcha z filosofie, který za války přepisoval na stroji

• po válce byl funkcionářem sdružení Akademická YMCA

• studoval matematiku a logiku na přírodovědecké fakultě, po dvou letech přešel na FF UK

• byl žákem profesora Jana Patočky

• v 50. letech pracoval v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie pod vedením Karla Rašky

• v první polovině 60. let s Jiřím Němcem organizoval ekumenické semináři v bohoslovecké koleji v Jirchářích

• byl členem redakční rady časopisu Tvář

• v roce 1968 pracoval ve Filosofickém ústavu

• přednášel studentům Teologické fakulty, po okupaci jeho přednášky dostaly podobu bytových seminářů

• členem Společnosti pro lidská práva v roce 1968

• v roce 1971–72 byl půl roku ve vazbě a 1972 byl odsouzen za podíl na šíření letáků, upozorňující na možnost neúčastnit se voleb

• signatář a mluvčí Charty 77

• po roce 1989 přednášel filozofii na Filozofické fakultě UK a vedl také katedru filozofie na Evangelické teologické fakultě UK

• zemřel 28. dubna 2020

Ladislav Hejdánek rozhodně není typem filozofa, který v ústraní promýšlí teorie odtržené od skutečného života. Právě naopak - jeho filozofie je s jeho životem těsně svázaná, utvářela se a procházela zkouškami i díky jeho angažovanosti ve veřejném dění, ať už působil v akademické sféře, v českobratrské církvi, jako organizátor bytových seminářů nebo mluvčí Charty 77. “Pravda nevítězí sama, někdo ji musí vzít a pomoci jí se vyjevit,” říká Ladislav Hejdánek. Jeho život se v mnoha okamžicích utvářel a nabíral směr právě v duchu tohoto hesla. 

 

První setkání s filozofií

Narodil se 10. května 1927 v Praze jako jediný syn poměrně prostých rodičů, kteří do hlavního města přišli z venkova. Otec Ladislav Hejdánek pocházel z převážně německé vesnice v Sudetech a v Praze získal práci účetního ve Svazu nemocenských pojišťoven. S maminkou Emilií Poupovou se seznámil až v Praze. Byla vnučkou protestantského sedláka na Poděbradsku, ale ještě před první světovou válkou se rodinný majetek rozplynul a Emilie šla do služby do Prahy; pracovala jako hospodyně v rodině ministerského rady Václava Chlupáče. Právě díky jemu se rodiče seznámili a on se také později stal Ladislavovým kmotrem. 

Ladislav Hejdánek své matce vděčí za celoživotní příslušnost k Českobratrské církvi evangelické, k její výchově je ale jinak dosti kritický: “Ona na mě byla šíleně přísná. Nikdy jsem nepoznal, co to je ,mít maminku’, jak o tom píše třeba Seifert. Já jsem měl tvrdou matku, která mě každou chvíli chtěla zkopat do truhlíčku. Hodně jsem jí lhal, to byla jediná možnost obrany. Byl jsem důmyslný a lhát jsem se naučil skvěle.” Tvrdí dokonce, že přísnost jeho matky ho připravila na pozdější výslechy na StB: “Díky ní jsem byl na policajty dobře připravený. Ti mě nemohli zaskočit.” 

Hejdánkovi bydleli na Vinohradech v Chodské ulici, v bytě, který dříve obýval právě Václav Chlupáč. Do sídla evangelického sboru na Korunní to bylo jen pár kroků. Nedělní škola byla zprvu jediné místo, kde se setkával s nějakou intelektuální výchovou. “Vyrůstal jsem v rodině, kde nebyly žádné knihy, první se kupovaly až kvůli mně. Výjimkou byla Československá vlastivěda, která vycházela postupně v sešitech, celkem osm svazků. Tu jsem hltal. Četl jsem si v ní a dovídal se o celém Československu.” 

S filozofií se poprvé ve svém životě setkal naprostou náhodou. Za druhé světové války s několika přáteli, kteří měli zájem o přírodní vědy, experimentovali s chovem octomilky obecné. Starší bratr jedné z dívek, která se toho účastnila, budoucí teolog Luděk Brož, Ladislava požádal, aby na stroji přepsal v několika kopiích knihu Emanuela Rádla Útěcha z filosofie. “Netušil jsem, kdo je Rádl, nevěděl jsem, že je to filozofie. Ale mělo to na mě obrovský vliv. Byla to jedna z těch nahodilostí, které člověka v životě nasměrují. Od té doby jsem rádlovec,” konstatuje Ladislav Hejdánek. 

 

“Teď jsme stejní jako oni”

Na konci druhé světové války, kdy mu bylo osmnáct let, se stal svědkem několika výjevů krutosti vůči poraženým Němcům, které jím hluboce otřásly. “Chodil jsem Prahou a před Muzeem jsem najednou uviděl skupinku lidí. Za nohy tam na kandelábru visel gestapák, už mrtvý. Pod ním ohýnek, měl ohořelou hlavu. Lidi se nad ním radovali, málem okolo něj tančili. ,No to jste tomu dali. Teď jsme takoví jako oni,’ řekl jsem nahlas. Načež se jeden chlap otočil a dal mi takovou facku, že mě půl hodiny bolela hlava,” vzpomíná. Později poblíž budovy gymnázia uviděl tábor zajatých Němců: “Nutili tam všechny běhat dokolečka. Jedna Němka musela běhat s malým miminkem v náručí. Neodvážil jsem se zasáhnout, vrátil jsem se do školy pln hnusu,” konstatuje. 

Jeho postoj k odsunu německého obyvatelstva je rozporuplný: “Tehdy jsem si myslel, že to je dobře, protože to řekl Beneš, že to tak má být. Ale měl jsem pochybnosti zejména o tom divokém odsunu, o kterém jsem slýchal,” říká a ze současného pohledu dodává: “Udělali jsme hroznou věc, způsobili jsme vinu, která vrhne stín ještě i na naše pravnuky. Neměli jsme to dělat. Ale nevím, co se dalo dělat jiného.” 

On sám se po válce angažoval v ekumenickém sdružení Akademická YMCA, kam ho přivedl spolužák z gymnázia, syn evangelického faráře Pavel Jerie. “Tam jsem rychle zdomácněl a stal jsem se uznávaným diskutérem,” vypráví Ladislav Hejdánek. V roce 1946 se dokonce díky Akademické YMCE dostal na studentskou výměnu do Velké Británie, kde studenti bydleli v hostitelských rodinách. 

 

V Patočkově soukromém semináři

“Byl jsem nadšenec do symbolické logiky. Ta se u nás tehdy nepřednášela, tak jsem se zapsal na přírodovědeckou fakultu na matematiku a filozofii přírodních věd,” hovoří Ladislav Hejdánek o tom, kam zamířil po maturitě. Studium na přírodovědecké fakultě pro něj ale bylo spíše zklamáním. Docházel tedy externě na přednášky na filozofickou fakultu a po dvou letech tam přestoupil. 

Právě v té době ovšem přišel rok 1948 a po čistkách na filozofické fakultě zbylo jen málo nekomunistických pedagogů. Patřil k nim Jan Blahoslav Kozák, který byl do roku 1948 děkanem, nebo filolog Antonín Frynta. Pro Ladislava Hejdánka však bylo nejvýznamnější setkání s Janem Patočkou. 

“Měl docentský proseminář v Břehové ulici vzadu za Rudolfinem. Četl a probíral s námi Logische Untersuchungen od Husserla. Za ten půlrok, co jsem tam chodil, jsme přečetli jen několik sránek. Rozebírali jsme to větu po větě, slovo po slově. Patočka vždy řekl: ,A jak byste tomu rozuměli?’ A já jsem se přihlásil, často jako první. Vždy jsem byl připraven něco kecnout a většinou jsem si na tom trval,” vzpomíná Ladislav Hejdánek. Díky své iniciativě se jako nejmladší dostal i do Patočkova soukromého semináře v Hošťálkově ulici na Břevnově, který filozof otevřel poté, co byl vyhozen z fakulty. Schůzky s Janem Patočkou pokračovaly i v době, kdy Ladislav Hejdánek pracoval na stavební brigádě ve Vokovicích. Během pauz mezi prací zedníka a kopáče s ním na procházkách vedl filozofické rozhovory. 

Další osobností, která Ladislava Hejdánka výrazně ovlivnila, byl protestantský teolog Josef Lukl Hromádka, který za války uprchl před nacisty do USA a přednášel teologii v semináři na Princetonu. “O křesťanství jsem se dozvěděl nejvíc díky Akademické YMCE a Josefu Hromádkovi,” říká Ladislav Hejdánek. Před rokem 1948 se Hromádka z ciziny vrátil: “To od něj byla oběť, že se vrátil. V Princetonu by mu bylo lépe. Ale on chtěl zachraňovat církev,” konstatuje Hejdánek. Po únoru 1948 ho nicméně zarazila Hromádkova vstřícnost vůči komunistům: “Svolal na schodišti celou teologickou fakultu a s takovou bezstarostností mluvil o tom, že před námi jsou krásné zítřky, že všechno je na dobré cestě. Bylo jasné, že to nemyslí doslova a že nás hlavně chce mírnit, abychom nedělali hlouposti. Ale měl jsem mu za zlé naprostou necitlivost, se kterou to říkal, jako by neviděl, co se děje.” Z dnešního pohledu ovšem dodává: “Je to pozoruhodná postava, kterou bych nikdy nechtěl zatracovat. Je potřeba vidět nejen negativa jeho působení, ale i pozitiva.”

 

Nemůžeme teď všichni zdrhnout

“Nemoc Edvarda Beneše, vládní krize, rezignace nekomunistických ministrů, to všechno na mě velmi doléhalo,” popisuje Ladislav Hejdánek dobu těsně před únorovým převratem. 

25. února 1948 se zúčastnil pochodu studentů na Pražský hrad, jehož cílem bylo podpořit prezidenta Edvarda Beneše, aby nepřijímal demisi nekomunistických ministrů. “Vyšli jsme o něco později než první část průvodu, takže do Nerudovy ulice nás už nepustili. Šli jsme zadem přes Strahov a nakonec jsme se dostali dál než ti, kteří šli Nerudovkou, protože je zarazili už tam. My jsme došli až na Hradčanské náměstí. Bylo nás několik stovek, s těmi, co stáli v Nerudovce, to byly dohromady tisíce lidí. To je také zážitek, který vás v životě nasměruje. Najednou přede mnou stáli chlapi se samopaly. Nikdo po mně nemohl chtít, abych měl ty komunisty rád,” vzpomíná Ladislav Hejdánek. Jeho kamarád, student teologie Jakub Trojan, se dostal do sporu s jedním ozbrojencem, který srazil k zemi jakousi dívku. Byl zatčen a odvedli ho, později ho vyloučili ze školy. Ladislavu Hejdánkovi se podařilo utéct a díky tomu vyvázl bez postihu. 

Ve škole také snadno obstál při poúnorových prověrkách, protože už na střední škole si nastudoval Leninův spis Materialismus a empiriokriticismus, takže mohl s členy komise fundovaně polemizovat. “Ti lidi, co dělali prověrky, byli naprosto nevzdělaní, znali jen ideologické brožurky, takže jsem prošel,” vzpomíná. 

Krátce nato jedinkrát ve svém životě uvažoval o emigraci. V létě 1948 byl spolu s dalšími členy Akademické YMCY na lesní brigádě na Kvildě na Šumavě. “Opravovali jsme tam lesní cesty a jedna z nich vedla až přes hranice. Byli jsme na samých hranicích Bavorska. Všechny nás to napadlo. Přemýšleli jsme o tom. Já byl jejich předseda a říkal jsem jim: ,Nemůžeme teď všichni zdrhnout. To by byl velký malér pro celou Akademickou YMCU. Musíme se vrátit do Prahy a zkusit to jinak.’” Později v Praze se radili s děkanem bohoslovecké fakulty Josefem Součkem, který jim emigraci definitivně rozmluvil. 

Akademická YMCA pak byla rozpuštěna v roce 1950. “Josef Hromádka nám sdělil, že bude lepší, když se rozpustíme sami, než aby nás komunisté museli rozehnat. Přesvědčoval nás, ať to uděláme. Vymohl od komunistů slib, že když se rozpustíme sami, nezavřou nás,” vzpomíná Ladislav Hejdánek. “Vymyslel jsem tehdy heslo, které mi staří ymcaři připomínají dodnes: ,Rozejdeme se, abychom se zase mohli sejít.’” K tomuto novému shledání však došlo až na začátku 90. let. 

 

“Hejdánku, já bych vás rozmáčkl jako štěnici”

Ve vyhrocené těsně poúnorové době se Ladislav Hejdánek seznámil se svou ženou Hedvikou, za svobodna Kofránkovou. Dala je dohromady jeho bývalá přítelkyně Taťána Klimentěvová, dcera ruského aristokrata, který přišel do Československa spolu s legionáři, a tak i jeho dcera měla cejch “bělogvardějky”. A paradoxně kvůli tomu měla potíže později i Hedvika, protože navázala vztah s tím, kdo předtím chodil s “dcerou bělogvardějce”. Byla vyloučena ze školy a dostudovat mohla až po roce 1989. 

Na vojně i později při hledání zaměstnání Ladislavu Hejdánkovi ztěžoval situaci negativní posudek od svazu mládeže. Nakonec sehnal práci v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie. Jeho nadřízeným byl známý epidemiolog Karel Raška, který se později v rámci Světové zdravotnické organizace podílel na vymýcení pravých neštovic. “Do té doby jsem nikdy neviděl nikoho tak pracovitého. Doslova jsem ho zbožňoval,” říká Ladislav Hejdánek. Podle jeho slov však byl Raška také velký intrikán a často se s ním jako předseda závodního výboru ROH dostával do sporu: “´Hejdánku, já bych vás nejradši rozmáčkl jako štěnici,’ řekl mi jednou. Ale to jsem bral jako vyznamenání.” Na přelomu 50. a 60. let Ladislav Hejdánek vnímal uvolňování společenské atmosféry a v rámci akcí ROH pořádal v práci besedy se spisovateli, například Ivanem Klímou, Alexandrem Klimentem nebo cestovatelem Miroslavem Zikmundem. 

V českobratrské církvi se zároveň organizoval v rodícím se hnutí Nová orientace. “Cílem hnutí bylo, aby se křesťanství opět stalo živou záležitostí pro obyčejné lidi. Šlo nám o to interpretovat křesťanství civilně, aby nešlo jen o formální nedělní povinnosti. Nová orientace určitě měla význam pro prohloubení ekumenismu naší církve. Začalo se více spolupracovat s katolíky, protože v době nebezpečí je potřeba držet pohromadě,” vysvětluje Ladislav Hejdánek. Díky mnoha setkáváním k nim často domů přijížděli mimopražští českobratrští faráři a vikáři a Ladislav Hejdánek se v církvi stával známou osobou. Zároveň se ale také stal “známým” v očích Státní bezpečnosti. “Snažil jsem se jim vysvětlovat podstatu Nové orientace a vysvětloval jsem jim to tak, že mi nebyli schopni říct, proč bych to neměl dělat. Nakonec proti Nové orientaci zasáhli jen tím, že některým farářům vzali státní souhlas, ale oficiálně uváděné důvody byly jiné,” konstatuje. 

 

Vítali jsme každý odlišný názor

Na začátku šedesátých let se zrodil fenomén Ekumenického semináře v budově Husova semináře v pražských Jirchářích. Vznikl z původně neformálních setkání bohoslovce Josefa Hromádky s mladými lidmi. Nicméně Ladislav Hejdánek spolu s katolíky Jiřím Němcem a Václavem Freiem seminář posunuli směrem k širším ekumenickým rozhovorům. “Chodila tam křesťanská smetánka, i lidé čerstvě propuštění z kriminálů. Témana byla nejrůznější, většinou teologická. Lidé tam chodili především kvůli diskusi mezi jednotlivými referáty. Zvali jsme i komunisty, například Milana Machovce,” vzpomíná Ladislav Hejdánek. 

Brzy nato, v roce 1964, se také zrodil časopis Tvář jako platforma pro mladé autory, která neměla vyhraněně marxistické zaměření. V redakční radě spolu s Ladislavem Hejdánkem figurovalo mnoho vyhraněných a protichůdných osobností: Jiří Gruša, Jan Lopatka, Bohumil Doležal, Emanuel Mandler a také Václav Havel. Často mezi nimi vznikaly rozpory, ale mladí myslitelé názorovou pestrost ctili a záměrně vytvářeli: “Vítali jsme každý odlišný názor, navzájem jsme se vyvažovali,” říká Ladislav Hejdánek. Zdrojem napětí a konfliktů byl často Václav Havel, proti nemuž se stavěl zejména Emanuel Mandler a Bohumil Doležal. Ladislavu Hejdánkovi vadil zejména Havlův vyhraněný individualismus: “Největší hádky vznikly, když se mělo rozhodovat o tom, kdo bude předsedou příští redakční rady. Já jsem byl proti Havlovi a dával jsem za pravdu Mandlerovi a Doležalovi v jejich kritice. Přizvali jsme Václava Havla proto, aby se za nás postavil na schůzích Svazu spisovatelů, na které jsme nemohli chodit. Ale on tam netlumočil názor redakce, chtěl si to dělat po svém. S takovou samozřejmostí se choval jako kapitán lodi, přestože měl být pouhým obsluhovatelem kormidla. Ne rozhodovat, kudy se poplave. To byl tehdy můj hlavní argument, proč nemůže být šéfem. Protože má svoje vlastní priority a dělá si, co chce.” 

 

Palach mě osobně zasáhl

Pražské jaro zastihlo Ladislava Hejdánka jako zaměstnance Filosofického ústavu Akademie věd. Jeho úkolem bylo zpočátku zajišťovat materiál pro knihovnu ústavu ohledně protestantské teologie. Zároveň se mu podařilo společně s Evou Formánkovou z nakladatelství Mladá fronta založit edici Váhy, která vydávala filozofickou literaturu, například i Rádlovu Útěchu z filosofie. Jako externista přednášel na teologické fakultě pro postgraduální studenty. Těsně před okupací ho tamější profesor Jan Heller vyzval, ať urychleně napíše habilitační práci, “dokud to ještě jde”, aby se mohl stát docentem. Ladislav Hejdánek ji skutečně odevzdal, ale v nových poměrech po okupaci jeho práce kamsi zmizela a habilitovat se mohl až po roce 1989. 

V srpnu 1968 byl Ladislav Hejdánek s rodinou na dovolené v německém Harzu u tamních literánů. “Když jsme se vraceli, všude plno vojska, nevěděli jsme, co se děje. Na hranicích nás kontrolovali němečtí estébáci, Stasi. V Praze jsme si vzali taxíka, s tím byly obrovské problémy, abychom se tam vešli, protože nás bylo i se čtyřmi dcerami šest. Teprve když jsme dali holky spát, někdo nám telefonoval, že jsme obsazení. To bylo ještě před půlnocí,” vzpomíná Ladislav Hejdánek. Druhý den ráno pak z balkónu jejich domu ve Slovenské ulici fotografoval tanky, které mířily vzhůru po Francouzské směrem na náměstí Míru. 

Následující den v práci ve Filosofickém ústavu potkal svou kolegyni, marxistku Irenu Dubskou. 

“Co tomu říkáte?” zeptala se. “No co,” odvětil Hejdánek. “Teď nás vyhodí.” Irena Dubská povytáhla obočí: “Ne. Nejdřív vyhodí nás.” 

Z tehdejších politiků nejvíce cení Františka Kriegela, jediného člena delegace československých politiků v Moskvě, který odmítl podepsat tzv. Moskevské protokoly. “Člověk, který pod popravčí sekerou odmítne něco takového podepsat! To je komunista, jak si představuju! Že to Dubček podepsal… to bych ještě unesl. Ale jak se tvářil, když se vrátil? Jak brečel? To politik nemůže!” 

Velmi ho osobně ovlivnil čin sebeupálení Jana Palacha na protest proti prvním normalizačním tendencím ve společnosti. “Odmítal jsem, že by šlo o čin šílence. Ano, mladý člověk nemá takové věci dělat, to jsem řekl i svým dcerám. Ale neodvážil bych se mu kázat, že to neměl dělat. Mám pochopení pro mladého člověka, který byl zničený z toho, co se dělo. To srovnávání s Husem není dobré. Hus věděl, co dělá, kdežto Palach obětoval teprve mladý, začínající život. Nebyl to ještě Někdo. Mám pro to ale obrovské pochopení. Nikdy bych se nepřidal k těm, kteří říkají, že to byla blbost. Kolikrát já sám jsem byl nešťastný z toho, co se děje, ale vždy jsem koukal vyklouznout. On se nasadil sám. Moje úcta je na jeho straně.” 

 

Francouzský filozof v české cele

Ladislav Hejdánek i po okupaci pokračoval v přednáškách pro postgraduální studenty teologie, ovšem formou neoficiálních bytových seminářů. “Teď jsem si mohl dovolit i věci, které jsem si na fakultě dovolit nemohl. Byl jsem svobodný a mohl jsem jim ukazovat, jak důležitá je filozofická, nejen teologická, reflexe víry. Filozofie si nemůže nechat předříkávat o víře od teologů,” vysvětluje. Někteří studenti po výhrůžkách ze strany prorežimních profesorů jeho semináře opustili, ale mnozí zůstali. 

“Semináře byly pod tvrdým dohledem StB,” vypráví Ladislav Hejdánek. “Státní bezpečnost byla před naším domem pořád, dokonce si nechali přinést z parku lavičku, aby tam estébák mohl i přespávat. Sousedův syn ho vyfotil, jak tam spí,” směje se. “U výslechů jsem měl dobrou zkušenost s tím, že jsem jim nedal ani v nejmenším znát, že se bojím nebo že bych se mohl něčeho bát. A to se mi vyplatilo. Oni na tom byli závislí, bez toho nemohlli fungovat.” 

Na jeho semináře začali přijíždět také profesoři ze zahraničí. Jedním z prvních byl představitel dekonstruktivismu Jacques Derrida, který byl po jednom semináři zatčen a zadržován v cele. “Udělali všechno, aby měl dojem, že z toho nevyvázne. Nešlo o popravu, ale skutečně očekával, že ho zavřou na pár let,” popisuje Ladislav Hejdánek. Prvních 24 hodin dokonce nechali francouzského filozofa záměrně v jedné cele s romským trestancem, kterého instruovali, aby se choval co nejvíc divoce a svého spoluvězně zastrašoval. Brzy ale zasáhlo francouzské velvyslanectví a protestní nótu poslal dokonce i prezident François Mitterand, takže Derrida musel být propuštěn. Policisté mu navíc do kapsy nastrčili prášky, takže ho vzápětí obvinili z pašování drog. “To byl samozřejmě hloupý nápad. Poslali ho pak do Paříže vlakem a Derrida hned za německými hranicemi začal poskytovat rozhovory novinářům z celého světa. Byl z toho obrovský poprask.” Akce měla ovšem trochu jiné vyústění, než si StB přála: Hejdánkovy bytové semináře se mezi zahraničními filozofy staly nesmírně populárními, mnozí chtěli také prožít dobrodružství za železnou oponou. “Ještě několikrát někoho zatkli, ale už se neodvažovali velkých akcí, protože se jim to vždy vymklo a postavilo se to proti nim. Ani jednou se jim nepodařilo udělat to elegantně,” dodává Ladislav Hejdánek. 

 

K čemu je to bratrství?!

“Když mě vyhodili z Filosofického ústavu, cítil jsem se poctěný. Cítil jsem se, že jsem na svém místě. Konečně jsem byl v tom správném toku řeky,” konstatuje Ladislav Hejdánek. A přestože normalizační období považuje za jedno z největších selhání v dějinách českého národa, pro něj osobně to bylo jedno z nejzajímavějších období v životě. Začal pracovat jako vrátný v Památníku národního písemnictví, později jako topič pro Stavby silnic a železnic. 

V roce 1971, v čase prvních voleb po srpnové okupaci, ovšem měl nadejít jeho doposud největší střet s komunistickým režimem. Brněnští disidenti, například Jaroslav Šabata a Jan Tesař, tehdy vytiskli velké množství letáků, upozorňujících občany, že účastnit se voleb je právo, nikoli povinnost. Jaromír Dus přivezl celý kufr těchto letáků k Hejdánkovým s otázkou, co s nimi má dělat. Celá akce byla ovšem od počátku pod dohledem StB, takže Jaromír Dus, Ladislav Hejdánek, jeho žena i právník Jiří Jirásek, se kterým se radili, byli ještě téhož dne zatčeni - Ladislav Hejdánek dokonce ještě dřív, než si stihl leták přečíst. 

“Soudili nás jako ,náboženskou skupinu’, Dusa jako hlavu spiknutí, mě jako spolupachatele,” konstatuje Ladislav Hejdánek. Byl odsouzen na devět měsíců za pobuřování a odseděl si nakonec jen půl roku, protože na jeho trest se vztahovala Husákova amnestie, zatímco Jaromír Dus musel odpykat celý svůj trest - 15 měsíců za podvracení republiky. Paní Hejdánková a Jiří Jirásek dostali “jen” podmíněné tresty. 

Po návratu z vězení byl Ladislav Hejdánek konfrontován s tím, jak se k celé aféře postavil jeho evangelický sbor. “Všichni z toho byli naprosto zhroucení. Jeden z bratrů, člen staršovstva, za mnou přišel a řekl mi: ,Bratře, nebylo by lepší, kdybyste sem teď nechodil? S vámi vždycky přijedou policisté, posadí se tady a poslouchají celou dobu kázání.’” Pro Ladislava Hejdánka byla tato reakce velkým zklamáním a znamenala pro něj osobní zlom: “Uvědomil jsem si, že má hrdost na to, že jsem český bratr, je na h…, je k ničemu. To bratrství je na nic. Jsou to jen vzpomínky na minulost. Od té doby jsem se přestal cítit českobratrským evangelíkem a cítím se křesťanem.” 

 

Zrození Charty v koupelně

Krátce po procesu s Plastic People v roce 1976 ho přišel navštívit Jiří Němec spolu s Václavem Havlem. “Šlli jsme do koupelny a pustili jsme vodu z kohoutků, protože to prý chrání před odposlechem. Tam mi řekli, že po procesu s Plastiky chtějí udělat další krok kupředu. Že se něco chystá.” Tím “něčím” bylo pochopitelně prohlášení Charty 77. Ladislav Hejdánek jim tehdy navrhl, aby svou iniciativu opřeli o fakt, že Československo v té době ratifikovalo Všeobecnou deklaraci lidských práv, takzvanou Helsinskou úmluvu, a že deklarace lidských práv se tedy stala součástí našeho právního řádu. 

S Janem Patočkou, jedním z první trojice mluvčích Charty 77, v té době Ladislav Hejdánek v kontaktu nebyl, protože k němu nechtěl přitahovat ještě větší pozornost Státní bezpečnosti. Nicméně krátce před jeho smrtí v březnu 1977 svého učitele naposledy navštívil. Jan Patočka ho tehdy vyzval, aby se stal jeho zástupcem v roli mluvčího: “Kdyby něco. Tak se na to připravte,” řekl tehdy Patočka. Několik měsíců poté Ladislav Hejdánek skutečně nastoupil na jeho místo. 

Policejní šikana se samozřejmě v důsledku toho ještě zintenzivnila. Jednou za ním policie přijela do práce do Vysočan a žádala, aby šel s nimi. Ladislav Hejdánek odmítl - pokud ho nepřišli zatknout, ať počkají na konec pracovní doby. “Posadil jsem se a oni mě začali tahat z židle. Vlekli mě po zádech přes tovární dvůr. Viděli to všichni ti dělníci, kteří pochopitelně měli ke komunismu trochu jiný vztah než já,” vypráví Ladislav Hejdánek. “Tahali mě po dvoře v blátě, byl jsem celý umazaný a ještě mi spadla bota. Potom, když mě vyslýchali v Konviktské, schválně otevřeli okno, aby mi byla zima. Ta noha, na které jsem neměl botu, se mi začala třást chladem. Nechtěl jsem, aby si mysleli, že se bojím, tak jsem se tu nohu snažil před nimi skrýt,” vypráví Ladislav Hejdánek. Této události se později dostala velká publicita i v zahraničí, jistý muž z Irska dokonce poslal Ladislavu Hejdánkovi darem náhradní boty. 

Jeho rodina snášela normalizační útlak velmi statečně. “Pro moje děti bylo rozhodující, jak se chová má žena. A ta se chovala tak, že se nic hrozného neděje. Takže dcery to braly stejně. Dělaly si z policistů legraci, jednou třeba estébákovi spícímu na lavičce před naším domem ukradly policejní bločky. Odnesly to ovšem tím, že nemohly studovat. To je jediné, z čeho mám těžko na duši.” 

 

Zpátky na fakultě 

V druhé polovině 80. let založil Ladislav Hejdánek samizdatový filozofický časopis Reflexe, do kterého přispíval převážně on sám. Publikoval také v samizdatových Lidových novinách. “Byli jsme přesvědčeni, že komunismus spěje ke konci. Ten bolševický duch už nějak zchátral,” konstatuje. Na demonstrace v letech 1988 a 1989 ovšem nechodil, protože, jak říká: “Zdálo se mi, že jsem užitečnější jinde. Chodit na vycházky do ulic, to bych měl dojem, že se ulejvám.” 

V listopadu 1989 onemocněla jeho sestřenice v Písku a Ladislav Hejdánek se musel postarat o jejího psa, takže první dny listopadové revoluce strávil v jižních Čechách. Do Prahy přijel až poté, co ho k tomu vyzvali studenti filozofické a teologické fakulty. 

Václav Havel mu nabídl, aby se stal místopředsedou Čalfovy vlády, Ladislav Hejdánek to však na radu své ženy odmítl. Stejně tak odmítl i nabídku Ladislava Lise, aby se stal zmocněncem pro duchovní záležitosti v armádě. “Měl jsem cukání, ale Heda mi to vždy rozmluvila,” říká. “Později jsem si uvědomil, že jsem udělal dobře. Politika mi nikdy nebyla moc blízká. Myslím, že k filozofii patří nekompromisní a zarytá kritičnost. A to v politice není možné. V politice to nejde bez kompromisů, ale filozof je dělat nesmí. Filozof, který se stane politikem, přestává být věrojatným filozofem.” 

Velmi aktivně se zapojil do dění na filozofické i teologické fakultě: “Nejdůležitější bylo získat studenty pro filozofii. Proto jsem ji nevykládal akademicky. Chtěl jsem pro ně učinit filozofii atraktivní.” I zde ho ovšem čekala velká rozčarování, zejména pokud jde o jeho rehabilitaci. Jan Heller sice na teologické fakultě prosadil jeho urychlenou habilitaci na docenta na základě práce, kterou sepsal v roce 1968, řada kolegů mu však házela klacky pod nohy, profesorské řízení na FFUK se protahovalo: “Cítil jsem velkou nechuť ze strany stávajících profesorů vůči chartistům, stejně tak jako vůči navrátivším se emigrantům. Každý se tvářil, že profesuru jsem dostal ,zadarmo’ za své aktivity v Chartě.” 

 

Pravda je nejsoucí, musí se vyjevit

“Zakázat komunistickou stranu by bylo bývalo nesmyslné, protože ti lidé by tu stejně zůstali,” konstatuje Ladislav Hejdánek. Role církví po listopadu 1989 však podle něj byla promarněna. “Po pádu režimu mnoho lidí doufalo, že od křesťanů vzejde něco nového. Zejména od katolíků se hodně očekávalo, zatímco protestanti vždy byli takoví pseudo-nepolitičtí.” 

Pokud jde o filozofii, zdůrazňuje důležitost kritického myšlení: “Myslet filozoficky znamená klást si stále znovu otázky a hlavně nad sebou. Když vykládám, jak něco je, musím to zároveň zpochybnit: co kdyby to tak nebylo? Patočka říkal, že filozof pracuje, když couvá. Něco promyslí, udělá a potom se vrací, aby přezkoumal, co to udělal. Musí zjistit, jestli opravdu udělal, co chtěl, jestli je to přesné. Pořád se kriticky obracet vůči všemu, včetně sebe.” 

S tím souvisí i jeho koncept pravdy, která je jedním z důležitých pilířů jeho filozofie. “Pravda není pouhá shoda se skutečností. Pravda rozhoduje o skutečnosti, nikoli skutečnost o pravdě. Pravda je ne-jsoucí, to ale neznamená, že je nicotou. Když jsem na toto téma vykládal na filozofické fakultě, vběhl do posluchárny pes a zaštěkal. Přišla paní správcová a odvolala ho. A já jsem studentům řekl: ,Zeptám se vás, co to přišlo a zaštěkalo?’ - ,No… pes.’ ,A byl ten pes celý?’ - ,Ano, byl, měl čtyři nohy, ocásek, čenich.’ ,A bylo to i to štěně, kterým ten pes kdysi byl? A byl to i ten starý pes těsně před smrtí?’ Pes je jsoucno, které z větší části už není a z další části ještě není. Pro nás je to, čím je právě teď, ale to hned pomíjí. Pravda tedy patří mezi ty ne-věci, ne-jsoucna, ne-předměty.”