Jan Pospíšil

„Tak mě dali do transportu na tábor XII. To byl jeden z největších táborů na Slavkovsku. Bylo to ve výšce asi tak tisíc metrů nebo kolik, nevím, prostě hodně vysoko. A když jsem tam přišel na ten tábor, tak zrovna za dva dny nato byl takzvanej útěk z dvanáctky, kdy bylo zastřeleno pět muklů, nějaký lidi byli poškozený. Jeden byl domlácen tak, že přestal mluvit a přestal komunikovat a hýbat se. To byl Štich. U toho zjišťoval estébák, jestli je skutečně nehybný tím, že mu pálil, když tam ležel ten Štich v té nemocnici, pálil mu cigaretou nohy. Palce a šlapky. A zjistil, že skutečně nekomunikuje. Po delší době se rozmluvil, ovšem nepamatuje si na nic. Tři - ten policajt, co spolupracoval s těmi vězni, a dva vězni - byli popraveni, pět lidí bylo zastřeleno a zůstává Štich a Kukal. Kukal byl postřelen, takže se vyhnul tomu, když prezentovali ty dva zatčený na táboře XII a kopali přitom do těch mrtvých, kteří tam leželi. Pan velitel tábora Prokop, Pták se jmenoval ten velitel, do nich kopal a šlapal po nich, po těch mrtvých. Přitom byl nástup. O půlnoci jsme stáli nastoupení a ti dva zatčení, na kterých bylo vidět, že jsou zmlácení, že nevědí ani, čí jsou, procházeli skrz ten nástup a ukazovali, kdo o tom ještě věděl.“

„No a přišel slavnej únor. Já jsem přišel do úřadu, začal jsem úřadovat. Totiž úřadovat… Prostě snažil jsem se něco dělat. Načež přišlo sedm samopalníků do kanceláře a vyvedli mě ven. Čímž jsem skončil. Protože co mám dělat? Ještě jsem využil toho, že jsem měl jít k takzvané komisařské zkoušce na ministerstvu školství. Tak jsem využil toho, že prostě nebyl čas. Tak jsem složil tu komisařskou zkoušku ještě. Pak jsem byl vyzván, abych vrátil legitimaci, která mě oprávnila ke vstupu do Strakovy akademie, a byl jsem bez zaměstnání.“

„Výslech byl tím způsobem, že mě vzali jako kuželku doprostřed kruhu a ranami jednak pendrekem a jednak pěstmi a jednak kopanci si mě podávali. Při té příležitosti mně něčím rozsekli tvář. Ta jizva zmizela. Ale poškodili mně ucho takovým způsobem, že vznikl zánět středního ucha a vnitřního ucha a mně narostla během doby taková boule, tadyhle vzadu za uchem. Ta později praskla a vyhrnul se z toho hnis a krev. Dále mně něčím, nějakým způsobem popálili ruce. Já jsem měl popálené obě ruce. Akorát tady, kde je ta prohlubeň, tam byl jenom ten otok. Ale to ostatní bylo popálený. Teď jsem měl odřený ruce tady od těch…, protože pořád jsem měl ty náramky. Americký, cvakací, který se pohybem zavíraly. Nakonec mně řek jeden z nich, já vím, který to byl: ,Doktore, už tě kopla kobyla?‘ A dal mi takovou ránu, že jsem letěl vzduchem a pad na zem. Během toho výslechu jsem ztratil vědomí a probudil jsem se až dole ve sklepě, kde nade mnou byl starý policajt, který hlídal to vězení. Řikal:,Do prdele, ty vás zřídili! Počkejte, vy máte popálený ruce. Tady jeden šmelinář má máslo.‘ Vzal, urýp toho másla, dones ho a natřel mi tím ruce. Taky mě křísil. Řikal: ,Já vás křísim tady dvacet minut a furt vás nemůžu dostat z toho. Ty vám dali!´“

„Pak přišly návštěvy na Borech. Tam povolovali návštěvy. Sice po delší době, ale povolovali návštěvy. Tam jsem právě zažil brutalitu vězeňského dozorce Brabce. Zároveň se mnou měl tehdy návštěvu nějaký Spálenka, což byl náš voják, který patřil do stráže prezidenta Beneše v Anglii. Tam se oženil a narodilo se jim děcko, ještě v Anglii. A toto děcko, ta paní, plus úředník anglické ambasády byli na návštěvě. A ten Spálenka měl zároveň se mnou návštěvu. Ta malinká, to děcko se snažilo prostrčit a prostrčila tu ručičku v té škvíře, která byla mezi tím prosekávaným plechem a sklem v těch jednotlivých kójích. Načež Brabec ji praštil přes tu ručičku pendrekem. Strašnej kravál, protože tam byl ten Angličan a ta Angličanka. Přerušili návštěvy, nás nahnali do cely a byl velkej rambajs.“