Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Pospíšil (* 1916  †︎ 2010)

• narozen 13. 8. 1916 v Černovicích u Tábora

• dětství a mládí prožil v Brně, kde vystudoval práva

• v letech 1946–1948 právním referentem na předsednictvu vlády, později osobním tajemníkem ministra Stránského na ministerstvu školství

• podílel se na ilegálním útěku doktora Stránského z republiky

• v roce 1950 odsouzen k 20 letům vězení za špionáž a velezradu

• vězněn na Borech, v jáchymovských, slavkovských i příbramských lágrech

• v roce 1960 propuštěn na amnestii

• po listopadu 1989 pracoval v KPV a na ÚDV

• spoluautor knih Hyeny v akci a Sluha dvou pánů

• zemřel v roce 2010

„Kriminál, to je tvrdá výchova života. Zvlášť když váš nadřízený, a tam je nadřízený pomalu každý, je v myšlení mnohem, mnohem za vámi. Daleko, víte. Pro něj je mnohdy podpis práce. Například jednou, to jsem byl na táboře L, pan osvětový nám doručoval poštu. Měl tam připsat u všeho: ,Četl a vzal na vědomí.´ Čili nic. Načež on to nepřipsal a řekl: ,Já mám noční, já to přes noc vypracuju a dám vám to podepsat ráno.´ To vypracování bylo asi na pět minut. Pro normálního člověka. A to byl člověk, který byl odpovědný za táborovou ideovou výši. Rozumíte, to byl pán, vedoucí ideje. Víte, to je kuriozita, takovýhle věci. A to se může stát jenom a jenom v diktatuře, jinde ne.“

Jan Pospíšil se narodil 13. srpna 1916 v Černovicích u Tábora. Jeho rodiče pocházeli z jižních Čech. Dědeček z matčiny strany měl v Černovicích pivovar, hostinec a statek, dědeček z otcovy strany byl učitelem na Pelhřimovsku. Otec brzy odešel na studia do Prahy a později dostal místo v Brně. Jan měl ještě o čtyři roky staršího bratra.

„Dyť to není k životu!“

Když byly Janu Pospíšilovi tři měsíce, odstěhovali se s ním jeho rodiče do Brna, kde byl otec zaměstnán na I. státní reálce. Byla válka a museli strávit noc v Okříškách a čekat tam na další spojení do Brna. V hotelu u nádraží, kde nocovali, bylo zároveň překládací stanoviště rakouské armády. Jan se tam nakazil úplavici, což bylo pro tak malého kojence velmi nebezpečné. „Strašným způsobem jsem ztratil váhu a náš rodinný lékař řekl mojí matce: ,Víte co, paní Pospíšilová, dejte to někam za vrata. Dyť to není k životu!‘ A to, co ,není k životu‘, se dneska dožilo devadesáti tří let.“

Opičáci

Do obecné školy chodil tedy Jan Pospíšil v Brně. Vzpomíná, že poslední třídu absolvoval v pokusné třídě, která byla na filozofické fakultě v semináři profesora Chlupa, který zkoušel spojit učivo čtvrté a páté třídy a ušetřit tím školákům jeden rok. Maturoval na IV. české státní reálce na Solniční. Po maturitě se rozhodl studovat práva. K tomu ovšem musel mít zkoušku z latiny, proto rok věnoval jejímu studiu. Přitom začal studovat na německé technice speciální nauky, aby zlepšil i svoji němčinu. Dostal se tedy na místo velkého národnostního tření, protože brněnská německá technika byla tehdy výrazně nacistická. V tom roce tam byli celkem dva nebo tři Češi a většina tamních Němců inklinovala k nacismu. „Počínaje pány profesory, kteří sami měli menzury od soubojů v době, kdy studovali na vysoké škole. Menzura je poranění obličeje, které se získává soubojem s meči, kdy jsou zakrytý oči a nos a ti bojující si schválně dělají mečem šrámy po obličeji. Člověk se tomu diví, ale oni si ty menzury velmi cení. Zažil jsem tam taky svatbu německého vysokoškoláka, který procházel se svou nevěstou špalírem svých kolegů v uniformách, kteří ho slavili svými zkříženými meči. Já jsem si tehdy myslel něco o opičácích, víte, a bral jsem to z legrace. Ovšem ta okupace nakonec ukázala, že to nebyla legrace, nýbrž velmi smutná věc.“

Právník bez diplomu

Po roce začal studovat práva na brněnské fakultě, která měla v té době skvělou pověst. Učili tam například profesoři Weyr, Vážný, Kaláb nebo Baxa. Studium bylo velmi náročné. Například první státnici udělali z osmnácti zkoušených dva. Jedním z nich byl Jan Pospíšil. Úspěšně absolvoval celé studium, složil postupně rigoroza i všechny státnice, ale než došlo k promoci, Němci zavřeli vysoké školy. Byl tedy hotový právník, ale bez diplomu. Vyzvedl si jej až v roce 1945.

A přišla válka

Díky pomoci strýce, doktora Viléma Pospíšila¹, bývalého guvernéra národní banky přežil Jan Pospíšil válku jako zaměstnanec úřadu práce, nejdříve na pobočce ve Vyškově, později přímo v Brně. „Ten můj strýc nedlouho po té návštěvě tady v Brně byl navštíven gestapem ve svém bytě v Praze na Spořilově a byl nalezen po té návštěvě mrtvý.“

Za války, respektive těsně po ní přišel Jan Pospíšil i o svého bratra, nadaného matematika, který byl v důsledku svých politických aktivit nacisty odsouzen za velezradu a špionáž, vězněn v jejich kriminálech a na následky řady onemocnění způsobených vězněním krátce po návratu domů v roce 1945 zemřel.

„Bratři“ – 3000 znásilněných

Na konci války bylo Brno hodně poničeno a hodně lidí při tom zemřelo. Jan Pospíšil na tu dobu vzpomíná jako na dobu rabování a znásilňování. „Protější barák byl při dobývání Brna několikrát navštíven sovětskými vojáky a všechny ženy tam byly třikrát znásilněny. Tady v Brně bylo asi tři tisíce znásilněných žen, ale nesmělo se to uveřejňovat a nesmělo se o tom mluvit, protože to byli ,bratří´.“

Často tradovaný pohled, že Sověti byli přese všechno v očích mnoha lidí především osvoboditeli, a to přispělo i k popularitě komunismu, vidí Jan Pospíšil po svém: „Například v Brně nebyla vůbec žádná sympatie! Tady byly ty znásilněný, ty okradený a tak dále. Vždyť v Brně nosila většina lidí hodinky na nohách! Já například pamatuju, že než jsem přešel do Prahy, že jsem jel elektrikou. Nastoupil voják s automatem, z druhý strany druhý a vybrali celou elektriku... Ovšem ten komunistický tlak nebylo možný překonat.“

„Pestrá práce“

Na fakultě se Jan seznámil s doktorem Stránským², který tam přednášel trestní právo, a ten mu nabídl místo právníka na předsednictvu vlády. V prosinci 1945 se ještě stihl oženit a 2. 1. 1946 nastoupil v Praze.

„Jako úředník na předsednictvu vlády jsem vyřizoval řadu stížností, které byly adresovány náměstku předsedy vlády Stránskému z různých příčin, kde si stěžovali jednotliví občané na bezdůvodnou šikanu a příkoří od úřadů. Odkryl jsem například doupě StB ve Washingtonově ulici nebo jsem pomáhal jugoslávským partyzánům z koncentračního tábora na Hagiboru. Snažil jsem se vždycky nějakým způsobem těm lidem, kteří byli poškozeni, pomoct. To chování těch komunistů bylo mnohdy až zběsilé. Takže jsme proti tomu zakročovali. Jednal jsem například s panem Veselým, bývalým šéfem StB. Dokonce jsem projednával některé případy s kolegy, kteří byli jako tajemníci u ministra Noska. Narazil jsem také na věc, která byla interpelována v parlamentu. Totiž, že StB vyslýchalo pomocí bývalého vyšetřovatele gestapa druhého vyšetřovatele gestapa tím způsobem, že inzultoval jeho tehdy asi dvouleté děcko. Oni používali bývalých vyšetřovatelů gestapa jako vyšetřovatelů. Prostě byla to velmi pestrá práce.“

Marný boj

Když byl Stránský přeložen na ministerstvo školství, nabídl Janu Pospíšilovi místo svého tajemníka. Poměry se však postupně zhoršovaly. Komunisté obsazovali všechna místa. „Takže když jsme někam přijeli, tak jsme viděli, že už tam někdo byl a jakým způsobem pracoval. V žádnym případě to nebylo legální. V tom osmačtyřicátym roce už byl jakýkoliv boj proti komunismu ne zbytečný, ale marný. Protože všecko bylo obsazeno.“

V úřadu byl do února 1948. Jeho úřadování skončilo ve chvíli, kdy do kanceláře vstoupilo sedm samopalníků a vyvedli ho ven. Novou práci najít nemohl, protože „dělníci s ním nechtěli pracovat“. Aby jeho rodina vůbec dostala lístky na jídlo a ošacení, opatřil si fiktivní zaměstnání jako zedník u architekta Jiříkovského. Tehdy netušil, o jak osudový moment se jedná.

Doktor Stránský závozníkem

S doktorem Stránským zůstal ve styku, a když se Stránský rozhodl opustit republiku, společně s jeho zetěm, doktorem Sonkem, zorganizovali jeho útěk. Jan Pospíšil byl poslední, kdo se Stránským mluvil, když u letohrádku Hvězda nastupoval jako závozník do auta speditéra, který jezdil do pohraničí. Doktor Stránský měl tehdy zakázáno opustit Prahu. Opatřili mu tedy patřičné oblečení, falešný knírek a podobně a jako závozník odjel. Stránských a Sonkova rodina se také přesunuly na Karlovarsko a tam za pomoci finančního úředníka všichni přešli hranici.

Jan Pospíšil byl okamžitě předvolán do Bartolomějské ulice. Prokázal však, že v době útěku byl v Brně. Přesto byl až do svého zatčení ještě asi dvacetkrát vyslýchán.

Šumavský agent

Mezitím začal hledat cestu za hranice i pro sebe. Obhlížel terén na Šumavě, kterou znal. A když tam byl, pomohl v odchodu ze země svému bývalému kolegovi, doktoru Rohlíčkovi od ministra Drtiny. Připravoval i další útěky, k vlastnímu odchodu se však nakonec neodhodlal.

V čem spočívala osudovost setkání s architektem Jiříkovským? Architekt měl příbuzné na Šumavě, přes které přecházeli tři agenti-chodci. Byli zatčeni, vypovídali o těchto příbuzných a ti o Jiříkovském. „A Jiříkovský v domnění, že jsem spad já, mluvil o mně.“ Jan Pospíšil měl mít údajně vysílačku a pracovat na Šumavě. Bylo odkryto i pozadí Rohlíčkova útěku a stále byl také podezírán z účasti na útěku doktora Stránského. Protože mu však účast na Stránského útěku nebyla prokázána a to ostatní nestačilo, byla mu později připsána řada dalších smyšlených, absurdních až úsměvných obvinění. Například že vyzradil státní tajemství, když někde řekl, že na Příbramsku je radium nebo že Lidové milice mají do pušek menší patrony, aby způsobovaly větší rány. Šumavské záležitosti kromě Rohlíčkova případu na něm nakonec nezůstaly, protože u soudu se dožadoval konfrontace s Jiříkovským, ten však mezitím zemřel a tím jeho výpověď padla.

Zatčen byl 12. 1. 1949 o půlnoci. Poslali pro něho dokonce čtyři lidi. Prohledali dům, sebrali valuty a zapomenuté pasy manželů Stránských a odvezli ho do Bartolomějské. Při výslechu Jan Pospíšil všechno popřel.

„Už tě kopla kobyla?“

O jeho zatčení se v Praze kdosi zajímal, tak ho převezli, uklidili do Olomouce. Tam byl vyslýchán Jindřichem Veselým a Kamilem Pixou. Vytáhli ho z cely, zavázali mu oči jeho vlastní šálou, spoutali ruce dozadu a vyvedli ho na lešení, které tehdy bylo kolem celého policejního ředitelství. „Povodili mě po lešení, z lešení mě svedli dolů. Pořád zavázaný oči a ruce vzadu. Potom mě svedli dolů, naložili mě do auta. Povozili mě někudy kolem. Mezitím jsem slyšel, jak řikají: ,Počkej, tamhle jsou lidi, tam nemůžeme teď jet.‘ Přijeli zase zpátky. To jsem neviděl, ale zjistil jsem to podle zvuků. Dovedli mě do toho ředitelství, do druhýho poschodí a tam začal výslech. Výslech byl tím způsobem, že mě vzali jako kuželku doprostřed kruhu a ranami jednak pendrekem a jednak pěstmi a kopanci si mě podávali. Při té příležitosti mně něčím rozsekli tvář. Ta jizva zmizela. Ale poškodili mně ucho takovym způsobem, že vznikl zánět středního ucha a vnitřního ucha a mně narostla během doby taková boule, tadyhle vzadu za uchem. Ta později praskla a vyhrnul se z toho hnis a krev. Dále mi něčím popálili obě ruce. Taky jsem je měl odřený od těch náramků. Byly to americký, cvakací, který se pohybem zavíraly. Nakonec mně řek jeden z nich: ,Doktore, už tě kopla kobyla?‘ A dal mi takovou ránu, že jsem letěl vzduchem a pad na zem. Během toho výslechu jsem ztratil vědomí a probudil jsem se až dole ve sklepě, kde nade mnou byl starý policajt, který hlídal to vězení. Řikal: ,Do prdele, ty vás zřídili. Počkejte, vy máte popálený ruce. Tady jeden šmelinář má máslo.‘ Vzal, urýpl toho másla, dones ho a natřel mi tím ruce. Taky mě křísil. Řikal: ,Já vás křísim tady dvacet minut a furt vás z toho nemůžu dostat. Ty vám dali.‘“

Červená rýma

Hned na druhý den si pro něho z Prahy opět přijeli. „Přijeli, vytáhli mě zas. Zase vytáhli tu mou šálu. Řikali: ,No to je dobrý, ty budeš mít… My tě zastřelíme na přechodu, víš. A budeš mít červenou rýmu. To se bude hodit k té šále.´ Zavázali mi oči, ruce nechali vzadu, šoupli mě do auta a jeli jsme. Byla tehdy zima, napadl sníh a oni poslouchali hokej nějakej, z rádia. Na cestě jsme se zastavili vyčurat se. Tak mně uvolnili ruku, jednu, abych se moh vyčurat. A při té příležitosti mně jeden z nich, pak jsem zjistil, že to byl Pixa, vypálil u ucha komplet zásobník pistole. No, nějakou dobu, asi tak do června, to bylo v únoru, jsem nemoh spustit, protože to byla automatická nervová reakce na ten výstřel.“

„Soudruhu, pusť nás!“

Ocitl se tedy opět v Praze, tentokrát v donucovací pracovně Ruzyň, v cele číslo 11. Byl znovu vyslýchán, avšak prý mírnějším způsobem než v Olomouci. Zažil tam i úsměvnou příhodu. „Slyšel jsem ty výslechy z té výslechové cely a jednou jsem tam zažil velkou legraci. Byl to velkej šrum, zamáznutý dveře a za chvilku mlácení do dveří: ,Soudruhu, pusť nás! My jsme StB. – Počkej, já se musím zeptat.‘ Totiž tohle bylo oddělení, kam normální estébáci neměli přístup. A oni přišli nějaký jiný estébáci a on je tam zavřel do vyšetřovny. Až potom zjistil, že jsou skutečně StB, tak je pustil ven. Taková legrace, víte. Mně ovšem do smíchu moc nebylo.“

Nejšťastnější den v kriminále

„Po delší době a více výsleších mi řekl ten Jindra: ,Víš, doktore, já nechápu, že Stránský měl takovýho vola za tajemníka.‘ Načež v tom okamžiku mě polilo úplně blaho. Protože jsem si řek, tak voni to všecko sežrali. Já to řikám lidově, víte. Ale tohleto, to byl můj nejšťastnější den v kriminále. Kdy jsem si jako zjistil, že všecky moje povídačky, který jsem jim řek, se uplatnily.“

Moták na formuláři KV StB

Manželka s dcerou se zatím vrátily do Brna. StB se pokusila o provokaci zasláním dvou podvržených dopisů, které měly vzbudit dojem, jako že se Janu Pospíšilovi podařilo utéci na Západ. Chtěla tak získat nějaké materiály, o nichž se domnívala, že zanechal doma. Nebylo tam však nic. O naivitě těchto pokusů vypovídá i podvržený moták, který měl Jan Pospíšil údajně napsat dokonce na blanket KV StB Olomouc.

Rozsudek byl vynesen 24. února a zněl 20 let za špionáž a velezradu. S hlavním odůvodněním, že vzhledem k jeho zaměstnání a známostem v kruzích vyšších státních úředníků a diplomatů by mohl dělat špionáž. Podezřelý byl třeba tím, že s americkým vojenským přidělencem v Československu hrál tenis...

Přes ručičku pendrekem

Dostal se nejdříve na Pankrác, poté na Bory. Tam při jedné z návštěv zažil další neuvěřitelný případ brutality tehdejšího režimu, respektive jeho sluhů či vykonavatelů. „Zároveň se mnou měl tehdy návštěvu nějaký Spálenka, což byl náš voják, který patřil do stráže prezidenta Beneše v Anglii. Tam se oženil a narodilo se jim děcko, ještě v Anglii. A toto děcko, ta paní, plus úředník anglické ambasády byli na návštěvě. Ta malinká prostrčila ručičku v té škvíře, která byla mezi tím prosekávaným plechem a sklem v těch jednotlivých kójích. Načež vězeňský dozorce Brabec ji praštil přes tu ručičku pendrekem. Strašnej kravál, protože tam byl ten Angličan a ta Angličanka, že. Přerušili návštěvy, nás nahnali do cely a byl velkej rambajs. To byla jasná brutalita toho dozorce a nic ho k tomu neopravňovalo.“

Jáchymov a Slavkov³– srpnový sníh a kopání do mrtvých

Dne 20. srpna 1950 se Jan Pospíšil opět stěhoval. Tentokrát na Jáchymovsko. Když v letním, roztrhaném oblečení přijeli na jáchymovský ústřední tábor, napadl sníh. Odtud byl přidělen na Mariánskou, do pracovního komanda, kde ho čekaly zednické a kopáčské práce. Jezdili pracovat i do tábora Nikolaj, který se předělával, a budovali i Rovnost II. „A když byla mlha, tak nás nahnali do kroužku, zavázali drátem a stříleli kolem nás z automatů.“  

Pak byl opět přeložen, a to na tábor XII, což byl jeden z největších lágrů na Slavkovsku. Dva dny po jeho příchodu došlo k hromadnému útěku muklů, známému „útěku z dvanáctky“, při kterém bylo zastřeleno pět muklů a další byli zraněni a týráni. „Jeden, Štich, byl domlácen tak, že přestal komunikovat a hýbat se. U toho zjišťoval estébák, jestli je skutečně nehybný, tím, že mu pálil cigaretou nohy. Zjistil, že skutečně nekomunikuje. Po delší době se rozmluvil, ovšem nepamatuje si na nic. Tři – ten policajt, co spolupracoval s těmi vězni, a dva vězni –byli popraveni, pět lidí bylo zastřeleno a zůstává Štich a Kukal. Kukal byl postřelen, takže se vyhnul tomu, když prezentovali ty zatčený a kopali přitom do těch mrtvých, kteří tam leželi. Velitel tábora Prokop, Pták se jmenoval, do nich kopal a šlapal po nich, po těch mrtvých. Přitom byl nástup. O půlnoci jsme stáli nastoupení a ti dva zatčení, na kterých bylo vidět, že jsou zmlácení, že nevědí ani, čí jsou, procházeli skrz ten nástup a ukazovali, kdo o tom ještě věděl. … Tím okamžikem začali být úplně běsní. Ta ostraha a ti, co nás transportovali, ti policajti. Ti se chovali úplně zvířecky.“

V táboře XII byla vězněna i řada Němců. Někteří z nich byli „vytěžováni“ v Sovětském svazu a poté vraceni zpět do Německa. Jedním z nich byl i gestapák, který za války vyslýchal bratra Jana Pospíšila. Byl to brněnský Čech, ale nacista, který se přihlásil ke gestapu. Jan Pospíšil ho na lágru vyhledal, mluvil s ním, k nějakému dramatickému rozuzlení však nedošlo.

Aktivní prach na tábor

Na „dvanáctce“ pracoval jako zedník a tesař na stavbě sídliště. Po jeho dokončení byl přeložen na tábor Svatopluk do komanda Jašek. Záhy byl však bez udání důvodu opět přeložen, a to na tábor L, což byl víceméně trestní tábor, kde se zpracovávala ruda. Při průjezdu ústředním táborem se mu díky známému, kterého tam náhodou potkal, podařilo rok zůstat tam jako zedník a tesař. Když ho ale jednou potkal bezpečnostní referent ze Svatopluku, putoval okamžitě na obávané „elko“. Skončil v drobilce – dvojce, což bylo vůbec nejaktivnější místo tábora. Zpracovávali tam rudu, která obsahovala vysoký podíl uranu. To mleli a přehazovali. Celou dobu přitom chodili v jedněch šatech. Tři týdny až měsíc v jednom prádle, plném aktivního prachu. Později tam byly instalovány odsávače, které však byly nasměrovány na tábor!

Od mnicha po biskupa

V tomto táboře bylo tehdy také asi 70 duchovních, od mnicha po biskupa. Zdejší pobyt byl jejich nechvalně známým privilegiem. Podmínky byly otřesné. Hlad, nedostatek vody (někteří se dokonce umývali kávou), zběsilá šikana a buzerace.

Ke světlejším momentům tamního života patřilo vzájemné vzdělávání vězňů. Přednášela se angličtina, národní hospodářství, právo a jiné. Konaly se i debatní kroužky. „A nejkrásnější bylo, když pan osvětový zahnal celou odpolední směnu do kulturáku a měl přednášku o ,fedualismu‘. On myslel feudalismus... A my jsme to spočítali, v tom kolektivu, který tam byl nahnán, bylo dvě stě sedmdesát právníků a on nám přednášel o ,fedualismu‘.“

Komando právníků

Na „elku“ pobyl rok a půl. Další přesun byl do Příbrami. Tam šéfoval komandu složenému z osmi právníků, lesního dělníka a zemědělce. Stavěli sídliště. Šikana byla velká. Když se mukl nějak provinil, byť šlo třeba jen o malé administrativní provinění, byl postaven do sněhu mezi dráty, kde musel stát bosý a jen ve spodním prádle. Zvláštní kapitolou pak byli jehovisté, kteří odmítali práci v dolech, protože to souviselo s válkou. Jeden kněz byl sedmdesát dní v korekci, což znamenalo místnost 2 × 3 metry, místo okna díra, žádné topení ani deka. Mezi mukly ovšem panovala velká solidarita. Když bylo například hodně špatné jídlo, byla stávka a třeba celý tábor nešel jíst.

„My to víme!“

Našly se i úsměvné okamžiky, i když jich nebylo mnoho. „Například se stalo, že byl táborový nástup. A prostě mělo se víc pracovat a mělo být víc závazků. Načež vystoupil zástupce velitele tábora, pan vrchní strážmistr Kubásek a prohlásil velkému davu, přes tisíc muklů: ,Vy si myslíte, že jsme blbý. Ale my to víme!‘ Načež se strašně divil, když celej nástup se rozchechtal.“

Po propuštění

Při amnestii v roce 1960 byl Jan Pospíšil propuštěn. Nikoli však z Příbrami, nýbrž z Ruzyně, kam byl na konci svého trestu převezen a znova vyslýchán.

Po propuštění začal opět žít s rodinou v Brně. Pracoval nejdříve jako zedník a tesař, později jako opravář televizorů. Stále ho samozřejmě provázely tragikomické peripetie. Jako například, když se šel hlásit do zaměstnání v podniku Konekta. „Tam byla kádrová paní Fousková a říká: ,Soudruhu doktore, víte, ale my tu máme takovej měkkej politickej kolektiv. A vy byste nám ho naboural. My vás nemůžeme přijmout.‘“ Hned cestou domů ale potkal svého bývalého kantora, který ho doporučil v Kovopodniku, kde byl přijat, cítil se tam dobře a vydržel tam až do důchodu.

Během věznění Jana Pospíšila zemřel jeho otec i tchán. Šikanování otce, včetně zavření do blázince, kde na zápal plic v důsledku neposkytnutí odpovídající péče zemřel, je další velmi smutnou kapitolou jeho příběhu. Manželka byla vyhozena ze školy a pracovala jako účetní. Nemalé úsilí také vynaložila na to, aby zabránila jejich vyhození z vlastního bytu.

Opět v akci

Dalším zlomem v jeho životě byl samozřejmě listopad 1989. Zúčastnil se hned prvního sjezdu Konfederace politických vězňů, nějakou dobu vedl její brněnskou pobočku. A začal také pracovat na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Vyšetřoval například „útěk z dvanáctky“, jehož následků byl sám očitým svědkem, doktora Vaše⁴ a celou řadu dalších. „Dělali jsme i Grebeníčka. Byl naprosto prokázanej, všecky věci. I osobní poškození jednoho vězně, kterýmu přerazil psacím strojem sanici. To se taky prokázalo. Jenomže paní soudkyně neměla čas a prostě se snažila všemožně zabrzdit projednání toho případu. Vyšetřit se povedlo všecko. Ovšem vzhledem k té měkkosti justice a vzhledem k tomu, že tady byla určitá dojednání mezi jednajícími v osmdesátym devátym roce, nebyli odsouzeni.“

Boží mlýny

Přesto se nedá říci, že by Jan Pospíšil působil nějak zahořkle. „Víte, ony boží mlýny jsou pomalý, ale jistý. Já bych nechtěl být starým Grebeníčkem, když ho navštěvovali muklové a říkali mu: ,Tys mně udělal tohle, tys mně udělal tohle...‘ Ten člověk nemusel mít dobrý stáří. Nehledě k tomu, že každej člověk ví, že to svědomí se občas ozve.“

Mladé generaci vzkazuje: „Pořádnej chlap se zjistí podle práce, kterou dělá. Když žvaní o práci, tak to se pozná velmi brzy a velmi dobře. Víte, moje generace dostala pěkně na frak. Protože po klidu v první republice jsme spadli do protektorátu. Po protektorátu jsme spadli do další republiky, která začínala přihořívat. A nakonec přišel komunistickej jed. A ten se podepsal na všem nejhůř.“

--------

1 V letech 1926–1934 byl prvním guvernérem Národní banky Československé. Koncem 30. let byl vládou jmenován jako zmocněný ministr Československé republiky pro mezinárodní finanční jednání. (www.cnb.cz)

2 JUDr. Jaroslav Stránský (15. ledna 1884, Brno – 13. srpna 1973, Londýn) byl významný český prvorepublikový a poválečný politik, novinář a právník. Od roku 1945 byl za svou stranu poslancem Národního shromáždění, ministrem spravedlnosti (duben–listopad 1945), náměstkem předsedy vlády a ministrem školství (1946–1948). Byl členem předsednictva ČsNS a patřil k jejímu úzkému vedení. Po únoru 1948 musel odejít do zahraničí a působil v Radě svobodného Československa a v jiných exilových organizacích. Spolupracoval s československým vysíláním BBC a rozhlasu Svobodná Evropa. Vydával historické a politické studie o nejnovějších dějinách Československa. (Wikipedie)

3 Viz např. zde

4 Podplukovník v záloze JUDr. PhDr. Karel Vaš (20. března 1916) je bývalý československý voják, spolupracovník NKVD, důstojník vojenské zpravodajské služby OBZ a prokurátor vykonstruovaných soudních procesů. Známý je díky aktivní účasti na justiční vraždě gen. Heliodora Píky. (Wikipedie)

Pro Post Bellum v roce 2009 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček.