Jan Pospíšil

„Pak přišly návštěvy na Borech. Tam povolovali návštěvy. Sice po delší době, ale povolovali návštěvy. Tam jsem právě zažil brutalitu vězeňského dozorce Brabce. Zároveň se mnou měl tehdy návštěvu nějaký Spálenka, což byl náš voják, který patřil do stráže prezidenta Beneše v Anglii. Tam se oženil a narodilo se jim děcko, ještě v Anglii. A toto děcko, ta paní, plus úředník anglické ambasády byli na návštěvě. A ten Spálenka měl zároveň se mnou návštěvu. Ta malinká, to děcko se snažilo prostrčit a prostrčila tu ručičku v té škvíře, která byla mezi tím prosekávaným plechem a sklem v těch jednotlivých kójích. Načež Brabec ji praštil přes tu ručičku pendrekem. Strašnej kravál, protože tam byl ten Angličan a ta Angličanka. Přerušili návštěvy, nás nahnali do cely a byl velkej rambajs.“

„Protože jsem si chtěl zlepšit svoji němčinu, dal jsem se zapsat také na německou techniku. To bylo pro mne velmi důležité, protože už tehdy, jako mladý středoškolák, jsem se dostal na místo, kde bylo velké tření národnostní. Protože brněnská technika německá byla vysloveně nacistická. V tom roce, v kterém jsem byl zapsaný, jsme tam byli celkem dva nebo tři Češi, skuteční Češi a také skuteční Čechoslováci. To znamená opravdu členové československého národa. Zatímco ti Němci většinou všichni inklinovali k nacismu. Počínaje pány profesory, kteří sami měli menzury od soubojů v době, kdy studovali na vysoké škole. Menzura je poranění obličeje, které se získává soubojem s meči, kdy jsou zakrytý oči a nos a ti bojující si schválně dělají mečem šrámy po obličeji. Proto poznáte vysokoškolského Němce, že má obvykle menzury. Člověk se tomu diví, ale oni si ty menzury velmi cení. Zažil jsem tam taky svatbu vysokoškoláka německého, který procházel se svou nevěstou špalírem svých kolegů v uniformách, kteří ho slavili svými zkříženými meči. Já jsem si tehdy myslel něco o opičácích, víte, a bral jsem to z legrace. Ovšem nakonec ta okupace ukázala, že to nebyla legrace, nýbrž že to byla velmi smutná věc.“

„Tak mě dali do transportu na tábor XII. To byl jeden z největších táborů na Slavkovsku. Bylo to ve výšce asi tak tisíc metrů nebo kolik, nevím, prostě hodně vysoko. A když jsem tam přišel na ten tábor, tak zrovna za dva dny nato byl takzvanej útěk z dvanáctky, kdy bylo zastřeleno pět muklů, nějaký lidi byli poškozený. Jeden byl domlácen tak, že přestal mluvit a přestal komunikovat a hýbat se. To byl Štich. U toho zjišťoval estébák, jestli je skutečně nehybný tím, že mu pálil, když tam ležel ten Štich v té nemocnici, pálil mu cigaretou nohy. Palce a šlapky. A zjistil, že skutečně nekomunikuje. Po delší době se rozmluvil, ovšem nepamatuje si na nic. Tři - ten policajt, co spolupracoval s těmi vězni, a dva vězni - byli popraveni, pět lidí bylo zastřeleno a zůstává Štich a Kukal. Kukal byl postřelen, takže se vyhnul tomu, když prezentovali ty dva zatčený na táboře XII a kopali přitom do těch mrtvých, kteří tam leželi. Pan velitel tábora Prokop, Pták se jmenoval ten velitel, do nich kopal a šlapal po nich, po těch mrtvých. Přitom byl nástup. O půlnoci jsme stáli nastoupení a ti dva zatčení, na kterých bylo vidět, že jsou zmlácení, že nevědí ani, čí jsou, procházeli skrz ten nástup a ukazovali, kdo o tom ještě věděl.“

„No a přišel slavnej únor. Já jsem přišel do úřadu, začal jsem úřadovat. Totiž úřadovat… Prostě snažil jsem se něco dělat. Načež přišlo sedm samopalníků do kanceláře a vyvedli mě ven. Čímž jsem skončil. Protože co mám dělat? Ještě jsem využil toho, že jsem měl jít k takzvané komisařské zkoušce na ministerstvu školství. Tak jsem využil toho, že prostě nebyl čas. Tak jsem složil tu komisařskou zkoušku ještě. Pak jsem byl vyzván, abych vrátil legitimaci, která mě oprávnila ke vstupu do Strakovy akademie, a byl jsem bez zaměstnání.“