Vlasta Janoušková

„V srpnu roku 1943 byli moji rodiče zatčeni, zřejmě na nějaké udání. Já jsem tomu ušla tím, že to bylo v srpnu, bylo léto a já byla na prázdninách mimo Prahu, nebyla jsem doma. Takže když gestapo přišlo původně zatknout jen maminku, a protože ten byt byl velice krásný, to maminka vyprávěla, když se potom vrátila z koncentráku po roce 1945. Že byla u toho, když oni prošli tím bytem, ten byt se jim strašně líbil, oni přišli původně zatknout jen maminku. A když si prohlédli ten byt, tak se vrátili a maminka je slyšela, jak si mezi sebou řekli ‚beide‘, což znamenalo ‚oba‘. Takže tatínek doplatil na tenhle krásný byt, takže ho zatkli kvůli tomu, že se jim líbil ten byt a že ho chtěli.“

„A já jsem vždy mezitím hrála na klavír a ti důstojníci z toho [sovětského] štábu to zaslechli a chodívali k nám poslouchat, jak hraji. A jednou, to už bylo asi čtrnáct dnů po revoluci, já jsem zase hrála na klavír a za chvíli přišla tetička do pokoje a řekla: ‚Pojď se podívat, kdo přišel!‘ A já jsem přestala hrát, šla jsem se podívat ke dveřím – a tam stála maminka. Moje maminka, která přišla pochodem smrti z koncentráku z Osvětimi. Na to já nikdy nezapomenu. Vždycky, když to vyprávím, tak mi jde mráz po zádech. Když se před vámi zjeví někdo, s kým jste se už skoro rozloučil, a on je před vámi živý, vaše drahá osoba, kterou velice milujete, to je nezapomenutelný zážitek.“