Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Janoušková (* 1930  †︎ 2019)

• narozena 16. března 1930 v Praze

• 1936–1938 – obecná škola U Studánky v Praze 7

• 1938–1939 – obecná škola ve Štěpánské ulici

• 1940–1943 – studium na gymnáziu ve Vodičkově ulici v Praze 1

• 9. 8. 1943 – rodiče zatčeni pražským gestapem

• 1944 – nástup do Dismanova rozhlasového a divadelního souboru

• 1945 – otec Rudolf zemřel v Dachau, matka Hedvika se vrátila z Osvětimi

• 1946–1948 – studium na jazykové škole na Národní třídě

• od roku 1950 zaměstnána v podniku Centrokomise a nástup do Divadla E. F. Buriana

• od roku 1956 nástup do orchestrů Zdeňka Bartáka, Josefa Posledního, Jiřího Poppera a Jiřího Sládka

• 1984–1989 – hostování v Národním divadle

• účastní se besed v domovech pro seniory,

• zemřela 7. března 2019

Kdo z dětí či z nás dospělých by neznal hlavní hrdinku legendárního kresleného seriálu včelku Máju? V textu úvodní písně je tato kreslená postavička vylíčena jako malá uličnice. Svůj neopakovatelný hlas jí propůjčila známá česká herečka a dabérka Aťka Janoušková, vlastním jménem Vlasta. Známe ji z televize, ze starých gramofonových desek, z CD disků, z divadel, estrád a ze zábavných pořadů. Působí vždy mile, vesele, optimisticky a jen málokdo ví, jaký těžký osud prožila její rodina i ona sama v období druhé světové války.

Příchod na svět

Narodila se 16. března 1930 do rodiny pražského klenotníka. Již v mládí se u ní začaly projevovat umělecké sklony. Byla to teta, která podchytila její nadání pro tanec a zasloužila se o to, že ji rodiče přihlásili do taneční školy. „Bylo to na dovolené v Jugoslávii, kde jsem obdivovala jednu tančící holčičku, a když jsme se vrátili do Prahy, tetička řekla, že se jí zdá, že budu mít zájem o tanec a že by bylo dobré mne dát do nějaké taneční školy,“ říká pamětnice. Rodina tehdy bydlela ve Vodičkově ulici, kde měla slavnou taneční školu paní Aubrechtová. „Kromě baletu a stepu, který se mi líbil, byla vyučována také akrobacie. Ale k tomu jsem vztah neměla, to znamenalo tak trochu lámání kostiček,“ dodává. Nastoupila do baletní školy paní Zdeňky Zabylové, tehdy známé primabaleríny Národního divadla. Dostávala zajímavé dětské role a přišla nabídka na roli malého Pinkertona v opeře Madam Butterfly. Bylo jí devět let, když se začala setkávat s nejznámějšími hereckými osobnostmi, a divadelní kritika o ní psala velice pochvalně.

Čas okupace

Přišla však okupace a rasová ideologie zasáhla i do rodiny Janouškových. Maminka byla totiž židovského původu. „Nosila židovskou hvězdu a nesměla chodit do divadla. Takže mne na jevišti ani neviděla.“ Navíc do Národního divadla přišlo od jednoho „bdělého občana“ udání, jak může v divadle vystupovat dítě, jehož maminka je Židovka. „Přišel okamžitý zákaz a já už jsem vůbec nesměla vstoupit na jeviště.“ Po dohodě s maminkou odešla i z baletní školy Zdeňky Zabylové, kterou rodina Janouškových nechtěla přivést do neštěstí. Maminka měla čtyři sourozence a z nich druhou světovou válku přežila pouze jediná teta Aťky Janouškové.

Jak sbírala brilianty

Otec pracoval v zajímavém klenotnickém oboru a byl specialistou na zasazování drahokamů. Malá Aťka, jak jí otec často říkal, mu občas v jeho dílně pomáhala. „Někdy se stalo, že tatínkovi, jak zasazoval ty brilianty, jeden odskočil, a to pak na mne volal, abych vzala baterku a hledala ho na podlaze,“ říká. 

Zatčení rodičů

Po ukončení obecné školy ve Štěpánské ulici nastoupila na gymnázium ve Vodičkově ulici. Mezi spolužáky i mezi kantory byla velice oblíbená. „Byla jsem dokonce předsedkyní třídy, ale matematiku jsem nesnášela. Maminka byla ze mne nešťastná a říkala, že si nebudu umět ani koupit rohlíky.“ V době jejích studií se však rodiče dostali do velkých problémů. Na základě dalšího udání si pro maminku v srpnu 1943 přišlo gestapo. Janouškovi tehdy bydleli v krásném a prostorném bytě ve Vodičkově ulici nad restaurací U Nováků. A to bylo příčinou, proč gestapo zatklo i otce, ač k tomu nebyl žádný důvod. „Oni si původně přišli jenom pro maminku, která mi později po návratu z koncentráku vyprávěla, že byla u toho, když gestapo prošlo bytem, ten se jim strašně líbil, a když si ho prohlédli, tak maminka je slyšela, jak si mezi sebou řekli ‚beide‘, což znamenalo ‚oba‘.“ Účel světil prostředky, byt se tímto způsobem uvolnil a malá Aťka se rázem ocitla bez rodičů. Naštěstí se o ni postarala teta, u které mohla překonat jedno z nejtěžších období svého života. V té době také vstoupila do Dismanova rozhlasového souboru, který jí pomohl soustředit se i na jiné myšlenky než na těžký a nejistý osud rodičů. Ti byli mezitím deportováni do nacistických koncentračních táborů Dachau a Osvětim. Prý se naposledy viděli v Terezíně a poté se již nikdy nesetkali.

Smutný pohled na jídelní stůl

Její druhá teta jí vymohla na gestapu možnost navštívit zapečetěný byt, vyzvednout si nějaké oblečení a věci, které potřebovala od září do školy. „Když jsem vešla do toho bytu, tak jídelní stůl ve velké hale byl kompletně s talíři a se vším tak, jak gestapo vzalo rodiče od oběda. Ten pohled já nikdy nezapomenu,“ říká Aťka Janoušková. V roce 1944 byla nucena ukončit studium na gymnáziu. Přišlo nařízení německých úřadů, že míšenci mohou studovat pouze do čtrnácti let.

O osudu rodičů neměla žádné zprávy. Dopisy z koncentračních táborů přestaly chodit a rodina se mohla jen dohadovat, co s nimi ve skutečnosti je. Pamětnice stále živila naději, že se s otcem i matkou opět setká. Jednou však zaslechla strýčka s tetou, jak se baví o otcově úmrtí. „Tím, že mi to nechtěli říct, sledovali, abych nebyla nešťastná.“ Otec zahynul několik dní před osvobozením koncentračního tábora.

Maminčin návrat

Maminka měla větší štěstí a přežila. Absolvovala tzv. pochod smrti a šťastně se vrátila domů. Na okolnosti jejího návratu její dcera nikdy nezapomene. „Bylo asi čtrnáct dní po revoluci. Přišla tetička do pokoje, kde jsem hrála na klavír, a řekla mi, abych se šla podívat do pokoje, kdo přišel. Přestala jsem hrát, šla jsem se podívat ke dveřím – a tam stála maminka. Moje maminka, která přišla pochodem smrti z koncentráku z Osvětimi. Na to nikdy nezapomenu,“ říká s dojetím Aťka Janoušková. Po válce se všechno začalo vracet do svých kolejí. Janouškovým vrátili byt ve Vodičkově ulici, maminka opět nastoupila do práce do klenotnické firmy a po roce se podruhé vdala. Její manžel měl z prvního manželství, kdy mu zemřela žena, dvě děti. Pamětnice měla radost a chlubila se, že na rozdíl od ostatních má již hotové sourozence, na které nemusí čekat.

Příklon k levici

Od září 1945 nastoupila opět na gymnázium, a to rovnou do kvinty. Studium ji však nebavilo a výsledky po roce nebyly valné. Přestoupila proto do jiné školy, kde se více zaměřila na oblíbené jazyky. Zároveň spolupracovala s Dismanovým souborem, se kterým se zúčastnila dvouměsíčního turné v Anglii. Při studiu se naučila dobře anglicky, francouzsky, hovořila německy a domluvila se i rusky. Strýc byl předválečný komunista, v Dismanově souboru agitoval Pavel Kohout a to všechno pamětnici ovlivnilo. „Strýc do mě neustále hučel, byla jsem tehdy levicově zaměřená. Dokonce jsem tehdy do partaje vstoupila. Mamince se to příliš nelíbilo, že prý přijdu sama na to, co je a co není dobré.“  

Svět divadla a hudby

Po nástupu do Divadla E. F. Buriana v roce 1950 hostovala v několika hrách a přišla mezi partu známých herců. Za všechny jmenujme Stellu Zázvorkovou. V roce 1956 ji František Spurný nabídl angažmá v orchestru Zdeňka Bartáka. Při osobním rozloučení s E. F. Burianem jí tento ředitel položil otázku: „Uvědomuješ si, že vyměníš kamenné divadlo za srágoru?“

R. A. Dvorský a Eman Fiala se stali v orchestru Zdeňka Bartáka kolegy, se kterými ji pojilo velké přátelství. „Vážila jsem si toho, že tito dva proslulí pánové si mne vybrali. Bylo to krásné a dá se říci, že jsme procestovali celou republiku. S R. A. Dvorským jsme byli přátelé, byl to pro mne Rudolfek, jak se mu říkalo. Byla to pro mne osoba velice blízká, hodně mne toho naučil z muziky. A navíc to byl velký kamarád,“ říká Aťka Janoušková.

V roce 1959 odešla od Zdeňka Bartáka do kapely Josefa Posledního, bývalého bubeníka od Karla Vlacha. Dalšími štacemi byl Tatran bar, Alhambra, kavárna Vltava a zájezdy po celé republice. V roce 1965 hostovala a natáčela v tehdejší Německé demokratické republice (NDR) s Jiřím Popperem a německou kapelou. To trvalo až do roku 1968.

Smrt přítele v Mongolsku

V srpnu 1968 byla pamětnice na třítýdenní dovolené v Rumunsku, kde ji zastihl 21. srpen. Toto datum pro Aťku Janouškovou znamená dvojí tragédii. Na zájezdu v Mongolsku zahynul po zřícení autobusu její životní přítel Josef Poslední. Po skončení dovolené měla opět hostovat v NDR. „My jsme se ale naštvali, že nás také Němci spolu s Rusy obsadili, napsali jsme dopis, že na turné nepřijedeme, dokud se NDR za vstup vojsk neomluví. Vypověděli nám smlouvu a nikam jsme nejeli.“ Její nesouhlas s politickým vývojem po roce 1968 vyústil ve vrácení stranické legitimace.

Zuzana Vojířová podruhé

Dobu normalizace prožila s orchestrem Jiřího Sládka. Jejím pěveckým kolegou byl Josef Zíma, na kterého má Aťka Janoušková hezké vzpomínky. V roce 1984 se opět vrátila do Národního divadla, kde hostovala v opeře Zuzana Vojířová až do roku 1989. „Bylo to zvláštní. Když jsem byla dítě, tak jedna z posledních her před mým zákazem v Národním divadle měla být činohra Zuzana Vojířová. Po dlouhých letech jsem opět v Národním divadle dostala tu samou roli v opeře, kterou jsem tehdy měla hrát v činohře, role trpaskyně Barborky. Zahrála jsem si ji i v její zfilmované podobě v režii Petra Weigla.“ 

Přišel rok 1989, na scéně se objevil Václav Havel a s ním přišla do Československa velká změna, kterou Aťka Janoušková přivítala. „Účastnili jsme se i divadelních stávek, všechno bylo tehdy tak spontánní.“ Hostovala v divadle Rokoko, kde se hrály tzv. foglarovky. Zároveň pracovala v dabingu pro Českou televizi. „Dabing jsem měla hrozně ráda, ale je to dost náročná disciplína. Dostala jsem mnoho dětských rolí,“ říká Aťka Janoušková. Rolí, kterou se snad nejvíce zapsala do mnoha dětských srdcí, byla včelka Mája.    

Nastala však doba, kdy začala přemýšlet o tom, že by se mohla stát penzistkou. Od té doby má více času na své zájmy, na četbu a na práci pro seniory. „Já jsem stále velká neposeda a jsem moc ráda, že jsou lidé, kteří mne rádi poslouchají.“ 

Závěrem několik citátů Aťky Janouškové

„Jak si usteleme, tak si lehneme.“

„Čím více opravdovosti vložíme do svého konání, tak se nám to vrátí a leccos se nám podaří.“

„Když něčemu věříte, tak se vám to vrátí v nějakých hodnotách zpátky.“

„Život má být co nejrozmanitější. Čím více zažijete a jak se v různých situacích zachováte, tak se formujete. Žít se musí opravdově.“

„Je pro mne velká čest, že tak vážená organizace, jakou je Post Bellum, se zajímá o to, co jsem prožila. Za to velice děkuji.“