Vladimír Zobal

„Ohlásili večerku a každý musel zalehnout, já měl cimerku. To znamená, že jsem otevřel okno, abych vyvětral. Přiložil do kamen, když bylo co, a šel pozametat tu místnost. Když jsem měl všechno hotové, šel jsem k oknu, abych ho zavřel, a najednou koukám. Okno jsme měli dvacet, pětadvacet metrů od oplocení v rohu baráku a viděl jsem, jak z něho nějaká přihrblá postava vyběhla. Přeskočila přes stočené ostnaté dráty a běžela k plotu. V podpaždí měla deku, pověsila ji za jeden osten tak, aby visela z plotu na zem. A už jsem slyšel cvak cvak cvak, jak stříhá oplocení. Z jedné věže tatatata, z druhé tatatata, ta druhá za chviličku přestala střílet, prý se jim vzpříčil náboj. Vězeň prostříhal jednu část plotu – oplocení se říkalo koridor, byla to chodba vytvořená dvěma řadami ostnatých drátů, které se natáhly mezi sloupy do výšky asi čtyř metrů. On přeběhl tu úzkou vzdálenost a stříhal znovu. Do lesa to měl třicet, čtyřicet metrů, byl tam co by dup. A už jsem slyšel motorku, jak startuje. Byl domluven s někým venku a ten ho odvezl. Kam, to mi není známo. Ale asi za dva nebo tři dny civilisté říkali, jak Vuk Zuber pro nás mluvil z Mnichova. Tak jsme věděli, že se zachránil. Ten Vuk Zuber byl Němec jako poleno, vojenský vyzvědač na frontě. Přecházel ji, aby zjistil, co se u nepřítele děje, a zase se vracel, takže v tom byl sběhlý. On se zachránil, ale spousta lidí neměla to štěstí. Třeba parta asi šesti vězňů, kteří nejraději chodili na noční směnu. Část jich pracovala a část chodila do funkčního komína vylomit mříž. Když se jim to povedlo, tak se domluvili, že v určitý den v určitou noc všichni půjdou na směnu a utečou. Jenomže měli mezi sebou zrádce. Ten, když došli k místu, odkud chtěli utéct, se držel pozadu, nevylezl s nimi, zůstal dole. Když byli všichni nahoře, tak se rozsvítily reflektory a všechny postříleli.“

„Jako malej kluk, asi desetiletej, jsme bydleli v Komárně. Táta byl berní úředník a v tý době došlo k záboru tohoto území maďarskou armádou. Tenkrát z toho bylo velký pozdvižení mezi českým obyvatelstvem, protože katolický kněží v kostele, který byl vedle našeho domu, konali bohoslužby ve velkém formátu, protože nejenomže byl plný kostel, ale byly stovky lidí venku na ulici před kostelem a ten dav zpíval, ale ono to vypadalo, jako kdyby hučel. Takže Češi dostávali strach, že by mohlo dojít k rabování, jenže k ničemu takovému nedošlo. Po delší době se tátovi podařilo sehnat vagon a přestěhovali jsme se kousek výš do Malacek. Než jsme se stačili pořádně rozhlídnout, tak v Malackách začalo něco podobnýho. Vytvořil se slovenský štát a zase: byl tam seminář, spousta těch seminaristů organizovala takový hecování proti Čechům a Židům. Dokonce na židovský baráky nebo tam, kde bydlel Žid, malovali asi metr vysoké štěnice černou barvou a lebky. No a tak teď byl takovej strach, protože ti Slováci kamarádi byli najednou všichni proti mě. Já jsem nevěděl, budu bit, nebudu bit. Zatím to prošlo všechno hladce. No a i odtamtud jsme se dokázali včas vystěhovat. To chodili ty seminaristi a katoličtí přivrženci městem a furt řvali: ,Češi peši do Prahy! Češi peši do Prahy!‘ To jste nikdy nevěděla, co to může přinést takový zdivočelý davy.“

„Jsem se dostal na šachtu Ležnice a přidělili mě do party, která tahala vozíky od klece na pracoviště a nazpět. Těch pracovišť bylo po šachtě několik, protože jak se ruda při tý sopečný činnosti vylévala do tý horniny, tak to bylo všelijak rozvětvený a nejenom po rovině, ale i kopce a dolíky, takže tam byl terén, o kterým si neumíte představit. A teď já, vysílenej mukl... Jo, ještě ten mukl. Mukl se nám říkalo z toho důvodu, že to byla stará zkratka - muž uvězněný komunistickou lůzou. Takže ten mukl to byl jenom politickej vězeň, dneska se to používá všeobecně, aniž by věděli, co to vlastně znamená. Takže sfáral jsem dolů, měl jsem za parťáka Slováka, shodou okolností taky z Bardejova, a ten chápal, že jako tu sílu nemám, ale norma byla patnáct vozíků prázdných odtlačit na pracoviště a zase patnáct vozejků svézt dolů ke klecím. No, bylo to hrozný, tak jsem byl silnej, že... Byl tam jeden takovej kopec v tý šachtě, že jsem se opíral zády o ten vozejk, abych ho tak vytlačil nahoru, tam do vejšky, já nevím, deset, patnáct metrů. Teďko jsem se bál, až mi tam daj tu horninu, ty kameny. Neuměl jsem si představit, co to váží, ale bylo mi řečeno, že je to asi tři čtvrtě kubíku. Teď ten předák přišel ke mně a říkal: ,Hele, to budeš muset ubrzdit.‘ Tak mi dal železnou tyč, kterou se vrtalo, a říká, ten vozejk byl sestrojenej tak, že dole byly jako dvě U-železa, a já jsem musel do toho účka zapáchnout tu železnou tyč a ke kolu. Takže mezi kolem a tím rámem byla malá mezera a do tý já jsem měl dostat tu tyč a šlapat na ni podle potřeby, buď víc nebo míň, podle toho, jak jsem jel rychle. A musel jsem si dávat taky pozor, hlavně na zatáčky, tam jsem měl zpomalovat co nejvíc, protože když ten vozejk vyjel z kolejí, to byla nekonečná dřina, než jsme ho my muklové zasadili na tu kolej nazpět. Takže hlavně výhybky a oblouky, tam se muselo jezdit co nejpomaleji, aby člověk projel. Tak jsem ten vozejk odvezl až ke kleci a zase prázdnej sebral a zase jsem ho tlačil nahoru. Takže už ani nevím, jestli jsem první den tu normu udělal. Ale protože ty ostatní mukli, co byli v partě, bylo nás šest, tak ty dělali nadprůměr, takže mý nedostatky vlastně překryli.“