Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Zobal (* 1928  †︎ 2015)

• narozen roku 1928 v Bardejově na Slovensku

• zábor části Slovenska maďarskou armádou

• protižidovské a protičeské demonstrace

• vyhlášení slovenského státu

• v roce 1939 přestěhování do Čech

• nedokončené vysokoškolské studium

• zatčení a odsouzení za protistátní činnost na šest let

• výkon trestu na Příbramsku

• návrat z vězení do Slaného

• zemřel roku 2015

Vladimír Zobal se narodil v roce 1928 v Bardejově na Slovensku v rodině českého berního úředníka. V roce 1938 rodina žila v Komárně a prožila zábor části Slovenska maďarskou armádou a potíže s tím vzniklé, zvláště pro Čechy žijící na Slovensku. Na krátkou chvíli našla rodina útočiště v Malackách, ale po vyhlášení slovenského státu docházelo i tam k rasistickým demonstracím proti Čechům a Židům, podporovaným katolickými kněžími. Oblíbeným heslem při nich se stalo: „Češi peši do Prahy“. Židovské domy byly natírány černou barvou s šibenicemi a lebkami. V roce 1939 se proto vrátili Zobalovi do Čech a nový domov našli ve Slaném. Vladimír vystudoval střední školu a sedm semestrů z osmi vysoké školy chemicko-technologického inženýrství.

V posledním roce vysokoškolského studia byl zatčen. V době vyšetřování byl vězněn v bývalém ženském klášteře v pražské Bartolomějské ulici, upraveném na komunistický kriminál. Jednalo se o klasický zinscenovaný proces, jakých tehdy byly tisíce. Do dnešního dne pan Zobal neví, proč byl zatčen. Obviněn byl z rozvracení republiky, přípravy vyhození mostu do povětří… Na otázky vyšetřovatelů nebyl schopen kladně odpovídat. Nakonec mu jeho údajné přečiny sami sepsali a byl nucen obvinění podepsat. Teprve u soudu byl seznámen s lidmi, s kterými měl tvořit protistátní skupinu. Z dvanácti lidí znal jen dva. Před soudem byl upozorněn, že pokud nebude odpovídat podle vynuceného doznání, půjde zpět do vyšetřovacího vězení.  Podmínky v tehdejších věznicích byly hrozné. Naprostý nedostatek jídla. Na den měl trochu ochucené vody a krajíček chleba, zavírali ho do temnice…, proto se nelze divit, že se rozhodl: „To, co jsem podepsal, jsem zase řekl, no a oni mě poslali na šest let do kriminálu.“

Vyhublý a vysílený z vyšetřovací vazby se dostal nejprve na šachtu Ležnice, kde jeho pracovní povinností bylo tahat vozíky od klece na pracoviště a zpět. Byla to nelidská dřina, terén v šachtě byl nerovný, místy byly vyvýšeniny, které se těžko přejížděly. Největší kopec byl vysoký 10,15 metru. Nalámané kameny s vozíkem měly tři čtvrtě kubíku. Ty museli muklové (mukl = muž uvězněný komunistickou lůzou) dopravit zpět ke kleci. Pracovní podmínky a technika v komunistických věznicích se zastavily někdy ve středověku. Denní normu patnácti vozíků mohl proto nově nastoupivší vězeň zvládnout jen díky soudržnosti ostatních spolupracovníků.

Po roce práce na Ležnici byl pan Zobal přesunut do vedlejšího, většího tábora Svatopluk. V něm pracoval dva roky jako havíř. Spoluvězni tvořili zajímavou společnost. Řada z nich byli hudebníci. Založili symfonický orchestr, který vedl houslista z pardubického divadla. Hráli převážně vážnou hudbu. Návštěvnost měli velikou, a protože nechtěli hrát na prázdném jevišti, pomáhal pan Zobal pro ně s jedním vězněm povoláním aranžérem vyrábět dekorace. Tam zůstal asi dva roky a za pomoci spřáteleného cechmistra, který trochu upravoval jeho pracovní výsledky, se mu dařilo plnit normu na sto procent.

Odtud byl odvezen na Příbramsko, na tábor Vojna (tábor je nyní přístupný veřejnosti jako ukázka komunistických vězení). Měl štěstí, byl přidělen k lehčí práci. Nemusel už fárat do dolu, ale obsluhoval klec, která vozila prázdné vozíky do šachty a nahoru dopravovala naplněné. Přesto, že to byla poměrně lehká práce, vyžadovala velkou pozornost a cvik. Došlo tam k několika těžkým úrazům. Pan Zobal byl také svědkem několika útěků z vězení. Jedním z nich byl zdařilý útěk vojenského vyzvědače Vuka Zubera, ale řada dalších vězňů už takové štěstí neměla a byli nemilosrdně dozorci postříleni. Po Stalinově smrti začali do tábora dovážet vězně z řad ÚV KSČ. Ti nenašli přátele mezi vězni, ale ani zastání v řadách bachařů.

Žádosti rodičů o mimořádné propuštění syna nebylo nikdy vyhověno s tím, že je jeho návrat nežádoucí. Ani po odpykání trestu nemohl ve Slaném sehnat práci, a tak na radu jednoho spoluvězně odešel na Ostravsko do hutí. Nyní žije s manželkou ve Slaném.