Mgr. Draga Zlatníková

„Kromě ran a střelby jsem slyšela, jak pan Klimeš velice nahlas křičel: ‚Proboha živého, ježíšikriste, lidé, pomozte!‘ Když tohle slyšíte, tak vás to nenechá klidným, nenechá vás to lhostejným. Já jsem říkala manželovi: ‚Tam někdo volá o pomoc, já jdu dolů.‘ Sešla jsem dolů k hlavním dveřím a manžel mě dohonil a říká: ‚Tam nemůžeš, to by tě zastřelili!‘ Je fakt, že já mám doteď takový pocit, že jsme my, jako sousedi, trošku zklamali. Že jsme jim nedokázali pomoct. Situace byla těžká, střelba byla opakovaná a nečekaná, že nebylo možné nějak zasáhnout. Až někdy k ránu jsem se dozvěděla, že člověk, který ležel blízko chodníku, byla zastřelená paní Klimešová a že kousek dál leží zastřelený Jarda Veselý, který, jak jsem říkala, byl talentovaný zpěvák a mohl mít v životě docela hezkou kariéru.“

„Já to nechápu, tenkrát věděli, že ještě kojím, a stejně mě vyslýchali. Byly to asi čtyři druhy výslechů a pokaždé to bylo od někoho jiného. Na jeden si vzpomínám, konal se přímo v budově policie a tam mi dávali záludné otázky jako ‚Vy učíte ráda?‘. A já říkám: ‚Ano.‘ ‚Co byste dělala, kdybyste neučila?‘ ‚Tak to nevím.‘ V té době jsem se učila plést na stroji a bavilo mě to, tak jsem naivně řekla: ‚Asi bych pletla na stroji.‘ Při povídání ta osoba nenápadně vytáhla zásuvku ze stolu a pravděpodobně tam zmáčkl magneťák. Já vím, já to jméno nebudu říkat, ale pamatuji si ho dobře. Myslím si, že si mě nahrával. Způsobem výslechu se chtěl dopracovat k tomu, jestli znám jistou osobu, jistého inženýra. To neměl dělat, protože já jsem toho inženýra měla strašně ráda. On dojížděl na stavebku, na průmyslovou sochařskou školu do Hořic, já jsem dojížděla na drogistickou. Strašně jsem toho inženýra obdivovala, protože studoval knížky o válce, o historii. Studoval tak, že při jízdě si psal poznámky tužkou na okraj, byl hrozně chytrý a vzdělaný. A tak já samé chvály na něho. Ukázalo se, že oni by měli zájem občas je informovat, když s ním budu mluvit, o čem se spolu bavíme.“