Stanislav Zindulka

„V Brně jsme perfektně chytali rakouskou televizi, a tak jsme měli podrobné informace o tom, co se děje. Když demonstrace začaly a ještě se nevědělo, jak to dopadne, trochu jsme se báli, že bychom mohli dopadnout jako v Maďarsku. Když jsem ale viděl ty davy studentů, to mlácení a Václavské náměstí plné lidí, naplnilo mě to optimismem. Říkal jsem si: ‚Tady je komunismu konec!‘ My herci jsme byli v jednom kole, nespali jsme, někteří jezdili po fabrikách a já po armádě [divadelní představení pro armádu]. Cítili jsme veliký příslib naděje, že se režim rozpadne. Bylo to jako zázrak, úžasné. Jeden z nejkrásnějších okamžiků, které jsem v životě zažil.“

„Můj táta byl po válce nažhavený se Němcům nějakým způsobem pomstít. Ale pak se stal správcem textilní fabriky ve Vrchlabí, kterou vlastnili nějací Schreiberovi. Táta s nimi musel komunikovat, a tak se navzájem poznali. Zjistil, že jsou to velice slušní lidé, kteří byli hluboce nešťastní z toho, co se stalo, avšak celou válku mohli jen mlčet. Když nastal odsun Němců a Schreiberovi museli opustit fabriku, kde žili po několik generací, bylo to podruhé, kdy táta seděl u stolu a brečel. On, který by dříve všechny Němce nejradši postřílel. Jsou to strašné paradoxy, co dokáže udělat válka, tahleta příšerná dějinná zběsilost.“

„Po 9. květnu 1945 bylo vydané nařízení, podle kterého měl být zastřelen každý Němec, který by byl přistižen ozbrojený. Jednoho příslušníka SS chytili, zavřeli ho do jilemnické věznice a bylo rozhodnuto, že bude popraven. To byla veliká atrakce. Celé město se šlo průvodem podívat na popravu. Včetně maminek s kočárky. Doprovázela ho skupina popravčích, což byli bývalí partyzáni. Já jsem byl taky zvědavý a šel jsem s nimi. Dodneška toho ‚esesáka‘ vidím. Byl to vysoký blonďák, měl svázané ruce a sešedlou uniformu. Šel celej kilometr od vězení až ke hřbitovu a tam ho postavili ke zdi.“