Eva Žejdlíková

„Když jsem byla malá, byly to nádherné oslavy. Většinou už bylo v květnu teplo. Chodili jme v bílých ponožkách, měli jsme pionýrské šátky. A těšili jsme se, protože to byly krásné průvody. Na náměstích bylo plno lidí. A šel průvod s alegorickými vozy. Každá továrna měla svůj alegorický vůz, na kterém bylo naaranžováno, co vyrábí. Pak šli zaměstnanci a další alegorické vozy. Bylo to opravdu krásné. Všude byla radost, veselí. Pamatuji, že jedním rokem v máji byly na nábřeží před školou u Synského rybníka oslavy za účasti Řeků. Studovali gymnázium a vůbec jich tady bylo tenkrát hodně. Měli na sobě krásné kroje, hráli svoji muziku a na tom nábřeží tancovali. Bylo to krásné a my jsme to milovali. Lidé byli veselí a vždycky křičeli: ‚Ten, kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku.‘“

„V tom roce 1968, když nás napadla vojska, jsme předem nic nevěděli. Měli jsme spojené balkóny a sousedka nám bouchala na okno, abychom se probudili a šli se podívat, co se děje. To jsme opravdu nepředpokládali, že by se to mohlo stát. A když jsme vyšli na balkón, viděli jsme obrovská letadla. To byl hukot! A létala tak nízko, že jsem si říkala, že nám snad zbourají komíny. To nebyl pěkný okamžik, když nás napadli, opravdu ne. To se nikomu nelíbilo. Ale do práce jsme šli normálně. Potom vím, že lidi začali nakupovat, aby měli zásoby mouky a takových věcí, kdyby se něco dělo, aby měli z čeho vařit. A vím, že do Pardubic šel nějaký protest proti okupaci. Byl to dokument podepsaný dělníky. Ale ti ruští vojáci ve Svratce ani moc nebyli. Byli ubytovaní na stadionu. Byli to mladí hoši, kteří ani nevěděli, kde jsou a proč mají bojovat. Mysleli si, že se tady snad střílíme. Byli úplně hloupí.“