Alžběta Zdražilová

"Jediná zábava: odvšivovali jsme se. Ve dne v noci každý kabátek, a furt tam byly vši, v kabátě, v hlavě, všude byly vši. A to bylo pořád, že každý furt odvšivoval, jestli chtěl být trochu k světu, protože já jsem viděla, která ležela venku před blokem, ležela u dvěří a byla posetá všemi, vší plno a ty vši jí rozkousaly! Ona už tam ležela mrtvá, ale byla úplně rozkousaná, že by tomu člověk nevěřil, že je to jde! A proto my jsme se pořád odvšivovali a z toho taky vznikl ten skvrnitý tyfus, co jsem měla."

"Pokaždé hned jak jsem už trošičku, tak jsem viděla mámu v tom okně. A vždycky jsem křičela: ‚Mami, mami!‘ a zas jsem utíkala k tomu oknu. Oni mně pak řekli, že proto mě museli přivázat, že abych z toho okna nesletěla, protože to bylo vysoko. Když jsem se dostala z toho..." Sběrač: "Jak to tak dlouho trvalo, než jste se stabilizovala a vyléčila z toho tyfu?" A. Z. : "No až do května, to trvalo skoro 6 týdnů. Hodně, opravdu, a kvůli mně tam zůstala Magda, protože transporty už jely. Už jely na Česko, do Polska, to už jely transporty, vlaky, ty vagóny s těma lidma, co našli v koncentrácích, protože našli toho spoustu. A ona čekala, až já se uzdravím, to je jasný, a pak jsem se uzdravila jakžtakž: vážila jsem 32 kg v šestnácti letech, to bylo pěkný, co? A holohlavá, bez vlasů, ale živá! Nohy mi taky trochu vyléčili, protože ty cáry, co mně takhle visely z nohou od toho mrazu, od toho ledu, co jsme chodily, tak to bylo taky trošku zahojený. Tak pak jel transport, tak jsme se právě v tom Bydžově, mám ten doklad tam, tak tam ještě sestra vyřídila ten doklad, že abychom věděly, kdo jsme, odkud jsme, tak nasedly jsme do vlaku a sestra potkala toho Markoviče (její pozdější manžel) na jednom nádraží, už nevím, na kterém, protože já jsem pořád byla taková unavená, ospalá. A tam se seznámili a on řekl, že jede do Krnova, a tak my jsme jely taky do Krnova. Jenomže jsme se stavěly, jely jsme do Humenného, tam nikoho jsme nenašly z rodiny. Jely jsme do Maďarska. Ještě vám řeknu jeden takový krásný příběh o Maďarsku, kde jsem měla dvě tety, Honiko a Elenku, maminčiné sestry, ani jedna nepřežila, nežily, ale jejich děti, syn, který byl lékař, teda chodil na školu a druhý chodil na advokacii, tak ti prý utekli do Ameriky. Tak prý snad se zachránili, estli žijou nevím, Červený kříž je hledal, ale nikdy jsem nikoho nenašla, tak nevím, ale tak to říkali, to tam kolem, když jsme se vyptávaly. A v Maďarsku, když už jsem byla v pořádku a už jsme byly v Krnově se podívat, že tady budeme, tak jsme jezdïli do Bukurešti (tj. Budapešti) hledat rodinu, všude jsme hledaly někoho aspoň příbuzného, nevěděly jsme, kde otec je, vůbec jsme nevěděly, kde táta je. Máma byla v Osvětimi, ale nevěděly jsme přesně, kde táta zůstal. A tak jsme byly v tom Maďarsku, v tom Gorojte, kde bydlela teta Etelka a ten dům byl zbombardovaný. Tam byla velká hromada takového rumiště, rumiště jako z baráku, který spadne. A tak jsme s tou sestrou pořád ještě byly v pruhovaných šatech, protože nám nikdo nedal ještě ani šaty, nic, prostě jsme byly pořád ještě pruhované a šátky kolem hlavy, protože jsme neměly vlasy, já teda. Šly jsme u toho rumiště a chodily a plakaly jsme obě a chodily jsme a teď jsme viděly, že tam jde ruský voják. A jelikož v té vesnici, v té Prinici nebo jak se to tam jmenovalo, kde jsme byli a kde já jsem byla v nemocnici, sestra bydlela s jinými v jiném domě jako v baráku, chodili Rusové a znásilňovali, jednu vedle druhé, všechny znásilnili, včetně mé sestry. Všechny byly znásilněné, až potom to nahlásily, tak ten velitel dal stráž ke dveřím, ale ten strážce to dělal taky, ale jednomu se už ubránila, ale když vpadlo 3–4, tak to nešlo, prostě to byla hrůza. A tak my jsme se jich bály doslova. A jak jsme viděly, že tam jde Rusák, v ruské uniformě voják, tak Magda říkala: ‚Pojď, utečeme, protože tady nikdo široko daleko není, ať se něco nestane.‘ Tak jsme honem vzaly nohy na ramena a začaly jsme jít a ten voják na nás začal volat: ‚Hej, hej, počkejte!‘ A maďarsky, což jako ruský voják a maďarsky… A tak sestra říkala: ‚Víš co, že bychom počkaly na něho? Tak uvidíme, jsme dvě proti jednomu.‘ A teď si představte, že ten Hejhej byl můj bratr Vojta, který hledal tetu na stejné adrese, jako my jsme hledaly. A chodil po Budapešti a hledal nějaké zprávy o svých tetách. A najednou vidí dvě ženské a tebe, že jako mě nepoznal, ale Magda už byla starší a i když byla strašně hubená, tak tu že ale přeci jen poznal v ní rysy mámy, a tak řekl: ‚Ježiš, to je asi Magda!‘ Jé, to bylo setkání, to vám ani nedovedu popsat! Plakali jsme do večera všichni tři."

"No a pak, když nás konečně z toho Stutthofu naložili a odváželi pryč, tak všichni jsme vlastně byli úplně spokojení, byli jsme rádi, že odtamtud jdeme. Nevěděli jsme, kam jdeme, ale byli jsme šťastní, že odtamtud jdeme. A tak jsme se dostali do Osvětimi. Ze Stutthofu do Osvětimi." Sběrač: "Vzpomínáte si na ten příjezd? Na ten den, jak jste tam přijeli?" A. Z.: "Samozřejmě. Přesně si vzpomínám, celou cestu v tom vagóně, to jsme asi 3 nebo 4 dni jeli, protože to furt stál někde vlak, to se nesmělo na záchod, to se šlo do rohu vagónu. Tam ten vagón, to byl tak strašně plný, že nikdo nespadl, protože jeden druhého opíral, tak jsme byli namačkaní, jako slanečky. A když pak konečně zastavil vlak a oni otevřeli ty dveře, tak začalo to řvaní: ‚ Raus, raus!‘ a nahánění takovými... jakési hole měli a nás vyháněli z toho vlaku. Polovička zůstala ležet mrtvá v tom vagóně, my jsme všichni tři vyskočily Magda, maminka a já, všichni jsme byly ještě schopni a hnali nás směrem, jako jak byly koleje, tak naproti kolejím nás hnali. My jsme museli všechno nechat, kde to leželo, nic jsme si nesměli vzít, hnali nás směrem tam k tomu východu, kde stáli esesáci. Ti říkali, že to byl Mengele, já jsem tehdy jako dítě ho nevnímala. Pak podle fotek, co jsem viděla Mengeleho, možná, že bych ho poznala, ale moc jsme ho nevnímala. Strašně jsem se bála, držely jsme se strašně křečovitě s maminkou a se sestrou a nevěděly jsme, co bude dál, ale báli jsme se. No a když jsme přišly k nim, tak hůlkou rozdělil mámu, poslal tam, a my dvě na druhou stranu. Taky jsme nevěděly, co se bude dít, ale ještě vím, že jak jsme šly, tak jsme se otočily a maminka měla pořád hlavu otočenou za náma a ty oči, to po šedesáti – sedmdesáti letech vidím pořád před sebou, ty velké strašně, maminka měla velké, hnědé oči, vylekané, vyvalené a na nás úplně jako to… Tak to mně utkvělo. Pak jsme, hnali nás dál, ‚los! los!‘ Zahnali nás do takové ohrady, takový jak když krávy ženete… Do ohrady, kam jinam… Tam v té ohradě jsme byly až do té doby, než vyprázdnili ten vagón. Toho bylo hodně, to byl dlouhý vlak s rodinama, nebyli tam jenom Židi, ale i političtí a všelijaký. Pak nás nahnali do takové jedné místnosti velké, tam nás ostříhali, vysvléct do naha, celé nás ostříhali, já jsem měla vlasy až dolů. Všechno ostříhali, sebrali, jestli někdo měl prstýnek, všechno vzali a hnali nás k bráně, taková vrata to byla. Byla dřevěná, ale to byla jenom taková předchodba, ale už jsme viděly, že je zle, protože už tam byl komín. A nevěděly jsme o co jde, ale už jsme měly strach. A tam u té brány jsme stály celou noc, celý den až k večeru… A to jsme stály nahé, fakt je, že byl červenec, to bylo červenec 1944."

"Pak jsme se ale dozvěděly, to už ti starousedlíci, co už v tom Osvěnčíně byli, a to jsou ti, co vynášeli ty mrtvé a co je zahrabávali a co nám nosili to jídlo, tak sem tam někdo něco řekl. A oni nám řekli, že to, co se stalo: byl tam Mezinárodní Červený kříž na kontrole, že byli podezřelí, že zabíjejí lidi, a oni tvrdili, že to není pravda, že nic takovýho se neděje, tak ten Červený kříž se jel přesvědčit, co se tam s lidmi v tom Osvětimi děje, a proto byl okamžitý zákaz kremace a všeho. Proto jsme stály, že nemohly jsme tam, protože tam byla kontrola. Maminku, tu ale stačili spálit. Druhou stranu, co tam ti zůstali, tak ty ještě ten den… To jsme cítili celou noc, že smrdí kůží, vlasy. Nevěděli jsme, co to je, ale ti starousedlíci, ti, co to znali, nám to pak řekli."