Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alžběta Zdražilová (* 1928)

Pro mě má všechno cenu, každý život, ale je zajímavé, že peníze ne.

  • narodila se v židovské rodině 18. 8. 1928 v Humenném

  • ve 30. letech rodina odešla za prací na Podkarpatskou Rus

  • 1939 maďarský zábor Podkarpatské Rusi

  • pobývala v internaci v Maďarsku a poté v koncentračním táboře Stutthof

  • přežila Osvětim, byla poslána na práci ke Gdaňsku

  • v únoru 1945 se jí podařilo utéct z pochodu smrti

  • odchod sestry a bratra do Izraele

  • po válce žila v Krnově

Šťastné dětství

Alžběta Zdražilová se narodila na slovenském území ve vesnici Humenné do židovské rodiny jako čtvrté, nejmladší dítě. „Oni se seznámili po druhé světové válce v nemocnici. Maminka tam byla zdravotnice a táta tam přišel jako raněný voják.“ Když byla hospodářská krize a tatínkovi živnost na Slovensku nešla příliš dobře, nabídl mu známý možnost obživy na Podkarpatské Rusi: „A jelikož v 33. roce táta byl pekař a měl pekárnu, ale neuživil se, prostě byla bída, tak nějaký kamarád, dokonce vím, že se jmenoval Jirásek, od táty, který měl nějaké styky s ním, mu navrhl, aby se odstěhoval na Podkarpatskou Rus, že tam je nouze o pekaře a že tam absolutně nejsou.“

Z dětství si Alžběta Zdražilová nepamatuje nějaké příkoří spojené se židovským původem. „Já jsem měla kamarádky ve škole, to byly většinou české holky, kterých tam rodiče pracovali třeba financ, četník, obchodník, poštmistr, učitel, to všechno byli Češi tam. A ty všechny kamarádky tam, to byly úžasné holky, dokonce vím, že my jsme Vánoce neslavili, ale k těm Jiráskům, té Soně, to byla kamarádka Soňa a její bratr Saša a já jsem u nich každé Vánoce prožívala, jako Ježíška, jako jejich součást, jako bych byla patřila jim.“

Velkým zlomem v jejím mladém životě se stal příchod Maďarů na Podkarpatskou Rus. „Chodila jsem do české školy asi 3 roky do roku 1938, to znamená asi 3 roky. Do 4. třídy jsem chodila, když pro mě přišli Maďaři vlastně, ale tam se jim říkalo ‚černorubášnici‘.“

Anabáze

„My jsme koncem 40. roku, vím, že byla zima, tak asi ’41 v zimě nebo na podzim nás odstěhovali a odvezli náklaďákem všechny, tam nás bylo asi 10 rodin do Užhorodu, do hlavního města Podkarpatské Rusi do cihelny, kde udělali ghetto.“ Zde byli do roku 1942, kdy je odvezli do Maďarska do Goroně (?), Kounerkoštelu (?), Riče (?). V roce 1943 odjíždí vlakem už jen se sestrou Magdou a maminkou do tábora Stutthof. „Tam bylo strašně moc písku všude, to bylo někde blízko moře, já si to už pořádně nemůžu vybavit, a tam bylo tolik lidí, takových rodin a tolik vší v tom písku. Ten písek se úplně pohyboval! Když jste stál a díval se na písek, tak ten písek úplně jel.“

Dalo se s hmyzem nějak bojovat? „Odvšivovali jsme se. Ve dne v noci každý kabátek a furt tam byly vši, v kabátě, v hlavě, všude byly vši. A to bylo pořád, že každý furt odvšivoval, jestli chtěl být trochu k světu.… No a pak když nás konečně z toho Stutthofu naložili a odváželi pryč, tak všichni jsme vlastně byli úplně spokojení, byli jsme rádi, že odtamtud jdeme. Nevěděli jsme, kam jdeme, ale byli jsme šťastní, že odtamtud jdeme. A tak jsme se dostali do Osvětimi.“

Cesta vlakem dávala tušit, že je čekají hodně zlé časy. „Přesně si vzpomínám, celou cestu v tom vagóně, to jsme asi 3 nebo 4 dni jeli, protože to furt stál někde vlak, to se nesmělo na záchod, to se šlo do rohu vagónu. Tam ten vagón, to byl tak strašně plný, že nikdo nespadl, protože jeden druhého opíral, tak jsme byli namačkaní jako slanečky.“

Na rozdíl od maminky měla štěstí, že nebyla zplynována okamžitě po příjezdu do koncentračního tábora Osvětim. „Strašně jsem se bála, držely jsme se strašně křečovitě s maminkou a se sestrou  a nevěděly jsme, co bude dál, ale bály jsme se. No a když jsme přišly k nim, tak hůlkou rozdělil mámu, poslal (ji) tam a my dvě na druhou stranu. Taky jsme nevěděly, co se bude dít, ale ještě vím, že jak jsme šly, tak jsme se otočily a maminka měla pořád hlavu otočenou za náma a ty oči, to po šedesáti – sedmdesáti letech vidím pořád před sebou, ty velké strašně, maminka měla velké, hnědé oči, vylekané, vyvalené a na nás úplně jako to… Tak to mně utkvělo.“

Po selekci začal táborový život: „Toho bylo hodně, to byl dlouhý vlak s rodinama, nebyli tam jenom Židi, ale i političtí a všelijaký. Pak nás nahnali do takové jedné místnosti velké, tam nás ostříhali, vysvléct do naha, celé nás ostříhali, já jsem měla vlasy až dolů. Všechno ostříhali, sebrali, jestli někdo měl prstýnek, všechno vzali a hnali nás k bráně, taková vrata to byla. Byla dřevěná, ale to byla jenom taková předchodba, ale už jsme viděly, že je zle, protože už tam byl komín a nevěděly jsme, o co jde, ale už jsme měly strach. A tam u té brány jsme stály celou noc, celý den až k večeru… a to jsme stály nahé, fakt je, že byl červenec, to bylo červenec 1944.“

Zdržení se brzy vysvětlilo: „A oni nám řekli, že to, co se stalo: byl tam Mezinárodní Červený kříž na kontrole, že byli podezřelí, že zabíjejí lidi a oni tvrdili, že to není pravda, že nic takovýho se neděje, tak ten Červený kříž se jel přesvědčit, co se tam s lidmi v tom Osvětimi děje, a proto byl okamžitý zákaz kremace a všeho. Proto jsme stály, že nemohly jsme tam, protože tam byla kontrola. Maminku, tu ale stačili spálit. … A my jsme neměly tušení, co to je, a pořád když jsme stály před tou bránou, my jsme nevěděly, proč tam jsme. Co to je za tou bránou, že to je kremace.“

Na podzim 1944 se stal podle  slov Alžběty Randové Zdražilové zázrak: „Sestra šla napravo, tam byly všechny ty zralejší a starší, a já jsem se dostala mezi ty nemocné a ty hubeňoury na druhou stranu. A když už končili a už se tak jako dohadovali mezi sebou a všude bylo plno psů. A toto byla moje asi druhá záchrana, že oni v ten moment asi všichni oslepli, protože jinak to nejde říct. Protože sestra, jak stála v té řadě a byla ta vybraná, tak jsme to už viděli do práce, a ta (moje) řada měla jít do kremace, tak ona na mně z té řady udělala takhle. A já, aniž bych se rozhlídla, aniž bych se podívala kamkoliv, jsem se rozběhla a přes celý ten plac, to bylo dost velký kus, běžela jsem plným tempem až k sestře, pak jsem ji tak postrčila a zařadila jsem se do řady.“

Sestry Randovy se dostaly na práci ke Gdaňsku. Vězeňkyně stavěli letištní plochu. „Tam už to bylo lepší. Každý už měl svojí postel, bylo nás tam přesně 800 děvčat, z toho asi 50 procent bylo Češek, ostatní byli Poláci, Rusové tam byli aj Němky tam byly. Byla dokonce místnost, kde byly takové ty železné umyvadla, kde jste se mohl jednou za čas umýt! To už bylo úplně jiné prostředí, to vůbec neexistovalo v Osvětimi.“

Jak byla práce na v lágru organizovaná? „To dostal každý úsek a já jsem byla nejmenší, nejmladší, tak jsem dostala o něco menší úsek, ale já jsem to stejně nestíhala vykopat, tam se dělaly díry pro kabely, takové ty žlaby, do kterého se daly kabely kolem dokola letiště, a tak mně vždycky Magda a z druhé strany Růžena, to byla kamarádka, která s námi pořád tak nějak držela, tak každá mně pomohla těch pár metrů, abych to měla.“

V únoru 1945 po dokončení letištní rampy se esesáci rozhodli, že zbývající ženy zlikvidují tzv. pochodem smrti. „My jsme dodělaly letiště v sobotu, nějak jsme to dodělaly a v neděli to Rusové rozbombardovali. … Tak nás hnali na takzvaný pochod smrti. To jsme šli a šli a šli… Všechny jsme měly nohy úplně do krvava, takové cáry nám koukaly z nohou, protože to bylo krvavý, bolelo to… Víc jak polovina těch holek, vyšlo nás už jenom 400 a víc jak polovina cestou padala do příkopů a zůstala ležet a oni furt stříleli, jakmile jste spadl, tak střelili. … Ale ke konci už nás bylo estli 200, estli, nevím přesně, ale to podle té řady, jak se krátila.“

Útěk

Alžběta, již silně nemocná, přežila jen díky sestře a známé Růženě, které zorganizovaly útěk: „A jednou v noci, když už jsme toho všichni měli dost, já už jsem měla vysokou horečku a holky už nevěděly, co se mnou, tak sestra s tou Růženkou, s tou kamarádkou, se kterou jsme jako vždycky tak držely celou tu dobu spolu, se domluvily, že něco udělají. Tak šly, nechaly mě tam, šly a jednu tu, nevím, jak se jim to podařilo, ale jednu tu desku z toho plotu vytlačily a oni udělaly díru, že jsme mohly se protáhnout. To nikdo nesměl vědět, to bylo někde úplně bokem, kde jako my jsme seděly, tak to oni šly někam bokem. Přišly pro mě, vzaly mě pod paží a jde se… A dotáhly mě, našly, štěstí nám přálo, našly jsme seník. Seník, který byl zamčený, ale teď oni už věděly, jak odtáhnout jednu tu příčku takovou, vlezly jsme dovnitř a zahrabaly se do sena. Zakryly mě tím senem a usnuly jsme, v ten moment jsme spaly.“

V seníku je nakonec objevili rudoarmějci a Alžběta Randová Zdražilová se dostala do nemocnice, kde jí vyléčili skvrnitý tyfus. „Pokaždé hned jak jsem už trošičku, tak jsem viděla mámu v tom okně. A vždycky jsem křičela: ‚Mami, mami!‘ a zas jsem utíkala k tomu oknu. Oni mně pak řekli, že proto mě museli přivázat, že abych z toho okna nesletěla, protože to bylo vysoko.“

Kdo zůstal?

Léčení trvalo asi 6 týdnů. Po propuštění začaly se sestrou hledat příbuzné, známé, kohokoliv, kdo by přežil. „No až do května, to trvalo skoro 6 týdnů. Hodně, opravdu, a kvůli mně tam zůstala Magda, protože transporty už jely. Už jely na Česko, do Polska, to už jely transporty, vlaky, ty vagóny s těma lidma, co našli v koncentrácích, protože našli toho spoustu. A ona čekala, až já se uzdravím, to je jasný, a pak jsem se uzdravila jakžtakž: vážila jsem 32 kg v šestnácti letech, to bylo pěkný co? A holohlavá, bez vlasů, ale živá! Nohy mi taky trochu vyléčili, protože ty cáry, co mě takhle visely z nohou od toho mrazu, od toho ledu, co jsme chodily, tak to bylo taky trošku zahojený.“

Z rodiny Randových přežil ještě byl bratr Vojta. „A v Maďarsku, když už jsem byla v pořádku a už jsme byly v Krnově se podívat, že tady budeme, tak jsme jezdili do Bukurešti (Budapešti) hledat rodinu, všude jsme hledaly někoho aspoň příbuzného, nevěděly jsme, kde otec je, vůbec jsme nevěděly, kde táta je. … A tak jsme s tou sestrou pořád ještě byly v pruhovaných šatech, protože nám nikdo nedal ještě ani šaty, nic, prostě jsme byly pořád ještě pruhované a šátky kolem hlavy, protože jsme neměly vlasy, já teda. Šly jsme u toho rumiště a chodily a plakaly jsme obě…“ Neuvěřitelná náhoda jim právě v tu chvíli přivedla do cesty jejich bratra v uniformě Rudé armády, který se na táž místa rovněž vypravil pátrat po příbuzných.

Rozum zůstává stát nad chováním osvoboditelů-rudoarmějců, kteří přeživší dívky, vyhublé, bez vlasů, mnohdy nemocné terorizovali a obtěžovali: „Chodili Rusové a znásilňovali, jednu vedle druhé, všechny znásilnili, včetně mé sestry. Všechny byly znásilněné, až potom to nahlásily, tak ten velitel dal stráž ke dveřím, ale ten strážce to dělal taky, ale jednomu se už ubránila, ale když vpadlo 3–4, tak to nešlo, prostě to byla hrůza. A tak my jsme se jich bály doslova.“

Sestry se usadily v Krnově, odkud pocházel Magdin pozdější manžel pan Markovič. „Tak pak jel transport, tak jsme se právě v tom Bydžově, mám ten doklad tam, tak tam ještě sestra vyřídila ten doklad, že abychom věděly, kdo jsme, odkud jsme, tak nasedly jsme do vlaku a sestra potkala toho Markoviče na jednom nádraží, už nevím, na kterém, protože já jsem pořád byla taková unavená, ospalá. A tam se seznámili a on řekl, že jede do Krnova, a tak my jsme jely taky do Krnova.“

Nový začátek, nový život

Nakonec se zde provdala i Alžběta. Provdala se za muže vyznáním katolíka, což se sestře Magdě nelíbilo. „Kvůli Zdražilovi jsem zůstala tady v Čechách, i když jsem měla všechny papíry vyřízené na odjezd za nima do Izraele. To byl Gottwald a on to povoloval. … A ona pořád nechtěla, abych si toho Zdražila vzala, švagr dokonce mu vyhrožoval, že ho zbije, ale to je vedlejší…“

Alžběta Zdražilová se vyučila servírkou a prodavačkou. „V Krnově ve 46. roce jsem dělala v pekařství, naproti poště byl Pohorský, pekařství. Oni mě přijali jak za dceru, dokonce pokojík mi tam udělali. A já jsem pak jezdila každý týden do Opavy naproti východnímu nádraží, taková červená budova, a tam se dělalo takové školení: prodavačka, servírka.“

Pracovala jako servírka, poté odešla do oděvního závodu Karnola do oddělení adjustace. „A pak jak jsem měla postupně rodinu, tak už jsem nemohla dělat servírku, protože to se dělalo sobotu i neděli. A ty děti seděly naproti na lavičce v parku s manželem a koukaly do Slezský, jak máma poletuje a oni sedí na ulici. Tak jsem řekla, že dost, a šla jsem  do Karnoly.“

Situace po válce nebyla co se týče antisemitských projevů dobrá, a tak se s manželem dohodli, že dětem neřeknou nic o jejich židovském původu: „Všechno jsme si řekli potichu v posteli, prostě tak, aby to holky neslyšely. Ať to byl otevřený dopis, nevěděly to. Večer jsem mu to řekla potichu. On byl strašný lidumil a strašně měl ohled k holkám, aby tím netrpěly. Dneska mi to Hela vyčítá, že proč jsem jim to neřekla, že takhle nebo  takhle, ale já povídám: ‚Cos chtěla, abys to věděla, abys ve škole…, aby tě vyhodili ze školy? Nebo abys měla ostudu s holkama?‘“

Sestra Magda se odstěhovala do Izraele, bratr Vojta žil dobrodružným životem, mj. se dostal do Jižní Ameriky. Nakonec i on se usadil v Izraeli. „A tak oni odjeli ve 48. roce do Izraele a já jsem tady zůstala s manželem. On jel na černo na té lodi a tam ho vyhodili, protože neměl peníze na jízdu, šel na loď a on topil, dělal topiče. … A vyhodili ho tam někde ve Venezuele.“

Styk s rodinou byl za komunistického režimu velmi špatný. „My jsme si alespoň dopisovaly, i když byl občas dopis otevřený, tak jasně, oni to kontrolovali.“ Sestrám se podařilo najít způsob, jak se potkat: tajně se sešly v Rumunsku v Bukurešti: „Prostě jediná země, která byla (kde byla možnost se potkat), byla Rumunsko, z těch socialistických táborů. … To bylo v roce ’74, to bylo asi dvakrát nebo třikrát.“

Paní Alžběta Zdražilová se dlouho obávala o svých zážitcích z války a koncentračním táboře mluvit: „Věděly ale strašně málo, oni neví z toho ani třetinu, teď už spíš se bavíme…“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Faltýnková)