„Pan inženýr Hajný pracoval v Praze a tam se zapojil. Ve svém rodném Šumperku hledal někoho, kdo by se také zapojil. Pak když jsem k němu chodil pro různé materiály, tak mi to většinou dávala jeho manželka, protože on byl asi v Praze. Pan Hajný přišel za mnou do hospody a vysvětlil mi, o co jde, a jestli bych to podepsal a šel do toho. Řekl jsem, že ano, a pak mě zarazilo, že když jsem obcházel svoje kamarády, tak s tím nic nechtěli mít. Když šlo do vážna a hrozil velký průšvih, tak cukli. Až po nějaké době se přidal Frigo (Radomír Daněk – pozn. ed.) a pak další mladí.“
„Přijeli jsme v pátek a tři dny jsme chlastali. V Olomouci, v Hradci, to bylo jedno. Opravdu jsme si říkali, co jiného dělat, když nás nic nečeká. Prostě se upijeme k smrti. Jak umřít? Někteří, když to tak řeknu, to vzali narychlo a spáchali sebevraždu. Většina lidí si ale řekla, že se uchlastá. Co mě čeká? Nic. Mám dlouhé vlasy, takže lopata. Nikdy se nikam nedostanu, tak se uchlastám.“
„Co se nám zdálo podstatné, tak jsme vzali psací stroj a zkoušeli do něj dát deset kopíráků, jestli to propíšeme. Nepřepsalo se to a pak jsme to ustálili na sedmi. Prostě jsme to množili přes kopírák. Vydali jsme sedm článků a nechal jsem je třeba na autobusové zastávce nebo na nádraží, aby si to někdo vzal, přečetl nebo to někomu dal a začalo se to šířit. Takhle jsme začínali bojovat.“
„Dodnes si nedovedu vysvětlit, proč jsem tak vybočoval. V té době jsem ještě nikoho podobného neznal. Byl jsem sám. Nosil jsem zelený mantl a roztrhané rifle. Možná to bylo spojeno s hudbou, že jsem se chtěl podobat skupinám. Naši mě vypravili do školy a já se ve sklepě převlékl do těch hadrů a šel do školy a tam jsem měl velké problémy. V deváté třídě mě tahali za vlasy a učitel mi dával peníze na holiče a že mě doprovodí spolužák. Takové hrozné scény.“
Rostislav Zapletal se narodil 3. října 1961 v Šumperku. V mládí patřil mezi zdejší první máničky. Nosil dlouhé vlasy, zelený plášť a roztrhané rifle, poslouchal rockovou hudbu a stejně jako jeho přátelé zastával protitotalitní názory a svobodu myšlení. Vzpomíná, že se před okolním světem uzavřeli do hospod, kde v alkoholu utápěli myšlenky na budoucnost v komunistickém Československu. Právě kombinace alkoholu a frustrace dohnala několik pamětníkových přátel k sebevraždě, on sám se o ni pokoušel opakovaně. Jako jeden z mála však začal proti režimu aktivně působit. Přes Vladimíra Hajného se dostal k samizdatovým materiálům, které pak přepisoval a rozšiřoval. Stal se také členem Společenství přátel USA (SPUSA) a podepsal několik protirežimních petic. V roce 2014 za to obdržel ocenění účastníka odboje a odporu proti komunismu. V roce 2017 žil v Hrabišíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
