Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rostislav Zapletal (* 1961)

• narozen 3. října 1961 v Šumperku

• mánička

• aktivista Společenství přátel USA (SPUSA)

• přepisoval a rozšiřoval samizdaty

• podepsal petici Několik vět

• v roce 2014 obdržel ocenění účastníka odboje a odporu proti komunismu

• v roce 2017 žil v Hrabišíně

Rostislav Zapletal patřil mezi první máničky v Šumperku. Nosil dlouhé vlasy, zelený plášť a roztrhané rifle, poslouchal rockovou hudbu a stejně jako jeho přátelé zastával protitotalitní názory a svobodu myšlení. Vzpomíná, že se před okolním světem uzavřeli do hospod, kde v alkoholu utápěli myšlenky na budoucnost v komunistickém Československu. Právě kombinace alkoholu a frustrace dohnala několik pamětníkových přátel k sebevraždě, on sám se o ni pokoušel opakovaně. Jako jeden z mála však začal proti režimu aktivně působit. Přepisoval a rozšiřoval samizdaty a podepsal několik protirežimních petic. V roce 2014 za to obdržel ocenění účastníka odboje a odporu proti komunismu.

Odmítl se ostříhat, tak ho vyloučili ze školy

Narodil se 3. října 1961 v Šumperku jako nejstarší ze tří dětí. Rodina bydlela na panelovém sídlišti v šumperské Vrchlického ulici. Matka pracovala jako učitelka ve školce a otec dělal účetního v Prametu Šumperk, kde také zastával funkci předsedy stranické organizace. Pamětník vzpomíná, že je rodiče vychovávali velmi tolerantně.

Rostislav měl v základní škole výborný prospěch, ale zároveň sníženou známku z chování. V noci často tajně utíkal z domu, ve škole měl neomluvené hodiny a také ho s partou ze sídliště chytli při pokusu o krádež alkoholu v obchodě. Už tehdy si prý uvědomoval, že žije v totalitním státě. Důležitou součástí jeho života se stala rocková a heavy metalová hudba. Poslouchal kapely Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple a Slade, jejichž velmi drahá elpíčka sháněl na burzách. Začal vyznávat rockové hodnoty a postupně vybočoval z řady. Jako jediný ve třídy nevstoupil do Pionýra a v posledním ročníku základní školy se zařadil mezi takzvané máničky, komunistickým režimem označované jako závadová mládež.

„Dodnes si nedovedu vysvětlit, proč jsem tak vybočoval. V té době jsem ještě nikoho podobného neznal. Byl jsem sám. Nosil jsem zelený mantl a roztrhané rifle. Možná to bylo spojeno s hudbou, že jsem se chtěl podobat skupinám. Naši mě vypravili do školy a já se ve sklepě převlékl do těch hadrů,“ vzpomíná Rostislav Zapletal, který kvůli svému zevnějšku zažil mnoho problémů. „Ve třídě mě tahali za vlasy a učitel mi dával peníze na holiče a že mě doprovodí spolužák. V Šumperku byl hrdina už jen ten, kdo nosil dlouhé vlasy. Lidé nás s nůžkami naháněli po ulici,“ dodává pamětník o rozdílu mezi životem v malém městě a anonymní Prahou.

Po základní škole se učil elektrikářem pro Pramet Šumperk. Kvůli své vizáži měl však potíže s učitelským sborem. I přes neustálý nátlak se odmítl ostříhat, a tak ho v druhém ročníku ze školy vyloučili. „Neslučovalo se to se školním řádem a morálkou,“ dodává.

Rychlé šípy

Rostislav Zapletal pak nastoupil jako zedník do Prametu Šumperk. Někdy v té době se seznámil s Robertem Tureckým, údajně první máničkou v Šumperku. „Byl to blonďák s modrýma očima, dlouhýma mastnýma vlasama, zeleným mantlem a kočkou na rameni.“

Robert Turecký, Václav Hlaváč, Zdeněk Nývlt, Luboš Randus a nejmladší Rostislav Zapletal potom vytvořili údajně první partu mániček v Šumperku. Říkali si Rychlé šípy. Scházeli se v oddělené místnosti v hospodě Na Zastávce, občas u Dacana, v hostinci Na Koupališti a později u Jirsáka ve Vikýřovicích a u Tygra v Novém Malíně, kde hostinští neměli problém s jejich vizáží. „V devadesáti procentech hospod jsme pivo nedostali,“ dodává Rostislav Zapletal.

Dlouhé vlasy si nemusel ostříhat ani kvůli vojenské službě. Dostal modrou knížku, kterou uhnal na psychické problémy. Na rozdíl od ostatních mu k tomu stačily dvě návštěvy u psychiatra a nemusel být hospitalizován na psychiatrické léčebně. Myslí si, že v tom výraznou roli zahrály otcovy známosti, přestože otci se jeho styl života vůbec nezamlouval. „Dost jsme se hádali. Asi nebyl zapálený komunista. Spíš mě chtěl přesvědčit, abych jako každý jel vyježděnou cestou a měl se dobře.“

Frustrace a sebevraždy

O víkendech kluci vyráželi do máničkovských hospod mimo Šumperk. Často jezdili za Eduardem Dolanským do České Vsi, do nádražních hospod v Hanušovicích a Jeseníku, do hospody Praděd v Jeseníku, hospod Zlatá koule a U Muzea v Olomouci a někdy také do Hradce Králové, Brna či Prahy. „Přijeli jsme v pátek a tři dny jsme chlastali. Opravdu jsme si říkali, co jiného dělat, když nás nic nečeká. Mám dlouhé vlasy, takže lopata. Nikdy se nikam nedostanu.“ Kdo měl peníze, platil. „Tam bylo kamarádství nade vše. Mezi sebou nám bylo dobře.“

Občas také vyjeli na tajně pořádané undergroundové festivaly. Na tehdy hojně rozšířené venkovní zábavy je totiž vůbec nevpouštěli. Rostislav Zapletal rád fotografoval a dodnes má unikátní fotografie z roku 1986 z Antirockfestu v Oskavě, pořádaného Janem Soldánem, a tajného rockového festivalu, pořádaného Jiřím Žuškou a jeho kamarádem v Rohli.

Jak už se Rostislav Zapletal zmínil, utápěli beznaděj z budoucnosti v alkoholu. Několik jeho známých tyto dvě kombinace dohnaly k úspěšné sebevraždě. Čtyřikrát se o ni pokusil i Rostislav Zapletal, z čehož má dodnes jizvy na předloktí. „Rodičům jsem tím hodně ublížil. Zažili hodně šoků. Byli třeba v divadle a přijeli domů a celý byt byl postříkaný krví. Něco šíleného. Neumím si představit, že bych to zažil u svého dítěte. Dnes mě to velmi mrzí. Tehdy jsem to ale tak viděl. Byla to doba beznaděje. My jsme nemohli vědět, že bude revoluce, že se něco změní a bude líp.“

Aktivní odpor vůči totalitě

Později se Rostislav Zapletal oženil, a tak jako mnoho dalších mániček koupil starou chalupu na vesnici, aby se uklidil z očí policejních složek. „Kriminálu jsme se báli všichni,“ vzpomíná a dodává, že i v Hrabišíně se dál s máničkami scházel a na zahradě pro ně pořádal bečky. Jako jeden z mála se ovšem aktivně zapojil do boje proti totalitě. Kontaktoval ho Vladimír Hajný, který jako jediný ze Šumperka podepsal Chartu 77, sám vydával samizdatový časopis Res Publica a i jinak aktivně působil proti komunistickému režimu. Z Prahy dovážel různé samizdatové materiály, které pak jeho manželka předávala Rostislavu Zapletalovi. Ten je potom společně se svou ženou ručně a na stroji přes průklepový nebo kopírovací papír přepisoval a zanechával na různých místech. „Nechal jsem je třeba na autobusové zastávce nebo na nádraží, aby si to někdo vzal, přečetl nebo to někomu dal a začalo se to šířit. Takhle jsme začínali bojovat.“

Tehdy také přes Vladimíra Hajného podepsal členství ve Společenství přátel USA (SPUSA). To se snažilo vyvracet lži a dezinformační kampaň vládnoucí moci vůči Spojeným státům americkým. Stal se tak jedním z několika desítek aktivistů SPUSA a jedním ze sedmi ze Šumperska (dalšími byli Julius Varga ml., Vladimír Hajný, Jan Kašpar, Jiří Suchan, Petr Gardáš, Radomír Daněk). „Zarazilo mě, že když jsem obcházel svoje kamarády, tak s tím nic nechtěli mít. Když šlo do vážna a hrozil velký průšvih, tak cukli. Až po nějaké době se přidal Frigo (Radomír Daněk – pozn. ed.) a pak další mladí,“ dodává pamětník, který rovněž podepsal několik protirežimních petic, jako například Několik vět.

Rostislav Zapletal měl štěstí a nikdy se nedostal do křížku se Statní bezpečností. Vzpomíná si ale na případy, kdy jeho kamarády odvezli na psychiatrickou léčebnu, kde jim na polštář podstrčili vši, aby je bez potíži mohli ostříhat.

Změna režimu, změna života

Rostislav Zapletal často měnil zaměstnání a jeho manželství se nakonec rozpadlo. Přes špatný posudek ho nakonec zaměstnali ve správě silnic. Několik měsíců poté vyvolala demonstrace na Národní třídě v Praze, konaná 17. listopadu 1989, události, jež vedly k pádu komunistického režimu. Rostislav Zapletal se účastnil demonstrací v Šumperku, ale v politice se angažovat nechtěl.

Se změnou režimu přišla rovněž změna v životě. „Nějakou dobu jsem ještě z nějaké setrvačnosti pil a pak jsem si řekl dost, že je to cesta do pekla,“ vypráví Rostislav Zapletal. Dnes se již alkoholu nedotkne, pracuje stále u správy silnic a se svou družkou žije v Hrabišíně.