Dušan Žampach

* 1951

  • „Přímo kolem hraničního přechodu nikdo neutíkal. Pamatuji se na jeden případ, kdy emigrovali mladí lidé a domluvili se se svými rodiči, nevím, jestli z Prahy nebo odjinud, že jim přivezou psa, který byl jejich. Takže oni si stoupli na německou stranu ve Strážném k té tehdejší závoře. Rodiče pustili do celniště. Pustili je na celnici i se psem. Nevím, jak se tam dostali, až na to celniště, co měli za povolení, protože normální to nebylo. Rodiče tam přijeli se psem, z druhé strany ti majitelé zapískali a pes se rozběhl těch asi 350 metrů. Policajti se mohli zbláznit, ale nebylo jim to celkem nic platné. Jestli měl na sobě pes mikrotečky nebo něco takového, nevím. Ale bylo to trochu úsměvné – dívat se na bezmoc ochránců hranic.“

  • „Ten červen červenec 1990, kdy začaly prázdniny v Bavorsku. To zastřešení mělo sloupy, stálo asi na čtyřech sloupech. Já jsem se opravdu držel toho jednoho sloupu a jenom jsem koukal, jak to kolem mě jezdí, a bál se, abych z toho nedostal nějakou závrať a pod nějaké to auto nespadl. To byly osobáky. Náklaďáky se rozjely taky.“

  • „Otevření se událo 7. září 1971 po dlouhých dohadech. Na německé straně byli připraveni snad měsíc předem. Česká strana to mohla možná otevřít už začátkem srpna. Tam se ale stalo to, že německá strana z toho chtěla udělat událost, otevření západní hranice, což v době normalizace vůbec nebylo žádoucí. Byli tam němečtí novináři z deníků, stanovali na protilehlé louce a čekali, až se Češi uráčí a otevřou hraniční přechod. Nakonec Češi usoudili, že už to není únosné, aby to protahovali, tak se všichni dohodli. Den dopředu oznámili bavorské straně: ,Zítra v 10 otvíráme.´ Na české straně nebyla zmínka, že by se něco otvíralo, to vůbec nebylo žádoucí. Vůbec takové informace nebyly. Přesto lidi z Lenory, dá se říct funkcionáři z lenorské sklárny, se to dozvěděli, měli výjezdní doložku, což byl předpoklad. Už dvě hodiny před otevřením stáli u závory ve Strážném a čekali. Když nastala hodina, tak je pustili od té tzv. těžké závory nahoru na celnici. Museli se samozřejmě prohlédnout. Tam už byli z německé strany nějací němečtí novináři. Měli [funkcionáři z lenorské sklárny] plný kufr toho skla. Zkrátka několikanásobně víc, než byl tehdejší limit. Já už přesně nevím, jaký byl. Nastaly telefonáty na ústředí Celní správy: 'Je tady taková situace, otvíráme, jsou tady z lenorské sklárny, mají toho dost, jak se máme zachovat?' 'Nechte jim dvojnásobný celní limit,' to bylo resumé. Jenže oni toho měli podstatně víc než dvojnásobek. Stejně se to potom nechalo, tak to byli první cestující.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 16.01.2024

    (audio)
    délka: 01:18:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 04.03.2024

    (audio)
    délka: 01:09:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nutili nás hledat mikrotečky, ale nikdo nám neřekl, jak vypadají

Dušan Žampach, polovina 70. let
Dušan Žampach, polovina 70. let
zdroj: Archív pamětníka

Dušan Žampach se narodil 2. dubna 1951 v Praze Věře a Dušanovi Žampachovým. Věra Žampachová, původem ze Čkyně v jižních Čechách, pracovala jako kadeřnice v Praze, kde se seznámila s Dušanem Žampachem, úředníkem na Okresním národním výboru na Praze 10. Když bylo Dušanu Žampachovi deset let, rodiče se rozešli. S matkou se poté vrátil na Šumavu k prarodičům. V roce 1966 nastoupil na Střední průmyslovou školu dopravní v Plzni. V srpnu 1968 pobývali s rodinou u příbuzných v Německu. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa vážně uvažovali o tom, že v zahraničí zůstanou. V roce 1971 začal pracovat jako celník na nově otevřeném hraničním přechodu Strážný na Šumavě. U celní správy působil až do roku 2001, kdy odešel do výsluhy. Popisuje okolnosti otevření hraničního přechodu Strážný, provoz a poměry na celním úřadě do roku 1989 i následnou porevoluční proměnu. Přestože mu na celním úřadě několikrát doporučovali vstup do Komunistické strany Československa (KSČ), do strany nikdy nevstoupil. Popisuje život v hraničním pásmu. Od 70. let se stal členem dobrovolných ochránců Šumavy. Působí v několika spolcích věnujících se česko-německým vztahům – ve spolku Grainetští soumaři nebo Zlatá stezka. V době natáčení v roce 2024 žil ve Vimperku.