Ing. Bohuslav Žák

* 1935  †︎ 2024

  • „Lidé, kteří se pokoušeli najít svoje příbuzné nebo svoje nejbližší, tak se chytali stébla. Hledali třeba knoflík nebo cokoli, aby se poznalo, jestli to patří tomu, tomu, tomu nejbližšímu, no. To, na to nelze zapomenout. To nelze, to nelze vygumovat." „Já jsem už minule, když jsme spolu dělali ten rozhovor, tak jsem říkal, že mě zarazilo, to asi není ani dost silnej výraz, že, že ten strýc jako vás jako desetiletýho kluka do takovýhle situace vzal vlastně." „No. Řeknu pravdu. Bylo to jako děsivé. Třeba z pohledu zvenku, jak to říkáte vy, že to bylo třeba neetické. Ale já jsem velmi rád, jsem velmi rád, že mě kmotr tady k tomuto vzal. Že jsem to viděl aspoň já. Ale celý život je poznamenaný tady tímto, touto tragédií. Já jsem to viděl. To se mi promítalo dlouhé roky. Člověk nespal, nespalo se. To je tragédie, kterou, která. To je děs. Ale to, takto nebyla jenom postižená moje rodina. Takto byli postižení ti ostatní taky, v těch šesti domech nebo v těch sedmi domech. Takže toto není jenom prožitek nebo tragický prožitek můj nebo mojich sourozenců. Ale všech těch, kteří zůstali po těch obětech."

  • „Ráno pro mě přišel ten bratr Antonín od taťky a mluvil ke mně, že už viděl, co se stalo a prostě doporučil, ať jdu s ním se podívat jako nejstarší, aby aspoň jeden z nás viděl, co se stalo, co se událo. Tak jsme šli na to spáleniště, to byl bývalý dům Turínův, to byl zemědělský takový malý statek, tam jsme přišli, všechno už bylo, oheň nic, nekouřilo se, tak jsme se pokusili hledat svoje rodiče. S Antonínem. A hledali jsme. To byly ostatky těch šesti nebo sedmi lidí, kteří tam byli upálení. U taťky se nám podařilo najít pod jeho tělem pod trupem najít kousek nedohořené látky od vesty a ten vzorek, který si pamatujeme já i Antonín taky, tak jsme měli jistotu, že to byl taťka. Teď jsme se pokusili najít nějak aspoň ostatky naší maminky. A tam to bylo horší, tam nezůstalo skoro nic, akorát jsme našli na jednom místě takovou větší kovovou sponu, kterou mamka nosila ve vlasech, tak jsme usoudili, že by to mohla být, na tom místě, maminka.“

  • „Třiadvacátého dubna ráno, taťka mě vzbudil, odvedl mě k oknu a říká: ,Podívej se.´ Náš dům byl obklíčen. Ten dům byl jako, já nevím, dvě stě, tři sta metrů lesem. A teď okolo toho domu už byli vojáci. Teď, táta musel jako, jako chovatel odnést, to byla povinná, povinný odvod mléka v té době. Tak odešel do sběrny, do obchodu do sběrny s konvicí s mlíkem. A už se nevrátil. Tak jsme věděli, že už, že může být asi zle. Zůstaly jsme jako čtyři děti doma, a teď stařenka taky, a. Někdy v poledne. A mamka ta, z té Seninky. Někdy v poledne nebo před polednem přišli čtyři vojáci, řekli, mamce řekli, ať se okamžitě obleče a ide, jako, že si ju odvedou. Teď, mamka se nesměla ani s náma rozloučit. Ta nejmladší sestra Vlasta, to bylo její dítko, strašně brečela, ta plakala, a nějak jsme zapomněli na ni. No nic, mamka odešla, odvedli ji, vojáci ji odvedli. My jsme zůstali se stařenkou sami doma. Samozřejmě jsme seděli v místnosti a, my jsme brečeli, plakali jsme všichni. No a potom někdy po poledni, já nevím, v jednu, ve dvě, přišli čtyři vojáci, zase. Ten jeden měl pancéřovou pěst, no a řekli: ,Okamžitě ven!´ A nesměli jsme nic vzít. Takže my jsme zůstali jenom v tom všedním, co jsme byli jako doma oblečení. Navíc pršelo venku. Nesměli jsme vůbec nic, nic a okamžitě ven. Tak jsme museli poslechnout, šli jsme pryč, a teď, šli jsme k tomu lesu cestou, a teď jsme se ohlídli, a naše Vlasta, ta nejmladší sestra, ta chyběla. Tak jsme, teď, co, co teď. Ti nás vyhnali, no tak jsme šli zpátky se strachem do toho našeho domku ještě. Ty vojáci už tam, tak nějak, já nevím, jestli rabovali nebo prohlíželi. Tak nám řekli: ,Okamžitě ven! Vy tady nemáte co dělat, my jsme vás vyhnali ven.´ A my jsme prosili, prosili doslova, že nám tam zůstala někde sestra, která asi spí někde. Tak to nám povolili. Našli jsme sestru Vlastu, odešli všichni pryč."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Prlov, 10.12.2019

    (audio)
    délka: 01:28:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ohořelá těla rodičů jsme poznali podle látky a spony do vlasů

Bohuslav Žák v roce 2019
Bohuslav Žák v roce 2019
zdroj: fotografie byla pořízena při natáčení v roce 2019

Bohuslav Žák se narodil 9. května 1935 v obci Prlov na Valašsku. Jako pětiletý přišel o maminku Františku, která předčasně zemřela na infarkt. Jeho otec Bohuslav Žák se brzy nato oženil s Terezií Cedidlovou, která všechny tři děti s láskou přijala za svoje. Oba rodiče se na podzim roku 1944 zapojili do protinacistického odboje – poskytovali pomoc partyzánům. V obci Prlov nebyli jediní. Když gestapo na jaře 1945 zajalo mladého partyzána Aloise Oškeru, vymučilo na něm doznání včetně toho, kdo z Prlovjanů je v odboji aktivní. Dne 23. dubna 1945 pak Jagdtkommando Josef – stejní vrahové, kteří jen čtyři dny předtím zabíjeli na pasekářské osadě Ploština – neprodyšně obstoupilo Prlov. Ty, na které Alois Oškera ukázal, esesáci krutě mučili. Přesto, že žádný z Prlovjanů nic nevyzradil, našlo toho dne v zapálených staveních patnáct lidí smrt – včetně Bohuslavových rodičů. Další tři obyvatele Prlova pak nacisté oběsili u Bratřejova. Devítiletý Bohuslav stál spolu se strýcem Antonínem Žákem nad ohořelými ostatky rodičů Bohuslava a Terezie Žákových. Identifikovali je jen s obtížemi, podle ohořelého kousku látky a železné spony do vlasů. Bohuslav Žák pak byl po celý život stižený prožitým traumatem. Od roku 1975 jej Státní bezpečnost vedla v evidenci jako důvěrníka, z dostupných materiálů z Archivu bezpečnostních složek je patrné, že došlo ke čtyřem schůzkám, aniž by pamětník cokoli vyzradil či řekl. Bohuslav Žák zemřel 30. listopadu 2024.