Ing. Bohuslav Žák

„Ráno pro mě přišel ten bratr Antonín od taťky a mluvil ke mně, že už viděl, co se stalo a prostě doporučil, ať jdu s ním se podívat jako nejstarší, aby aspoň jeden z nás viděl, co se stalo, co se událo. Tak jsme šli na to spáleniště, to byl bývalý dům Turínův, to byl zemědělský takový malý statek, tam jsme přišli, všechno už bylo, oheň nic, nekouřilo se, tak jsme se pokusili hledat svoje rodiče. S Antonínem. A hledali jsme. To byly ostatky těch šesti nebo sedmi lidí, kteří tam byli upálení. U taťky se nám podařilo najít pod jeho tělem pod trupem najít kousek nedohořené látky od vesty a ten vzorek, který si pamatujeme já i Antonín taky, tak jsme měli jistotu, že to byl taťka. Teď jsme se pokusili najít nějak aspoň ostatky naší maminky. A tam to bylo horší, tam nezůstalo skoro nic, akorát jsme našli na jednom místě takovou větší kovovou sponu, kterou mamka nosila ve vlasech, tak jsme usoudili, že by to mohla být, na tom místě, maminka.“

„Třiadvacátého dubna ráno, taťka mě vzbudil, odvedl mě k oknu a říká: ,Podívej se.´ Náš dům byl obklíčen. Ten dům byl jako, já nevím, dvě stě, tři sta metrů lesem. A teď okolo toho domu už byli vojáci. Teď, táta musel jako, jako chovatel odnést, to byla povinná, povinný odvod mléka v té době. Tak odešel do sběrny, do obchodu do sběrny s konvicí s mlíkem. A už se nevrátil. Tak jsme věděli, že už, že může být asi zle. Zůstaly jsme jako čtyři děti doma, a teď stařenka taky, a. Někdy v poledne. A mamka ta, z té Seninky. Někdy v poledne nebo před polednem přišli čtyři vojáci, řekli, mamce řekli, ať se okamžitě obleče a ide, jako, že si ju odvedou. Teď, mamka se nesměla ani s náma rozloučit. Ta nejmladší sestra Vlasta, to bylo její dítko, strašně brečela, ta plakala, a nějak jsme zapomněli na ni. No nic, mamka odešla, odvedli ji, vojáci ji odvedli. My jsme zůstali se stařenkou sami doma. Samozřejmě jsme seděli v místnosti a, my jsme brečeli, plakali jsme všichni. No a potom někdy po poledni, já nevím, v jednu, ve dvě, přišli čtyři vojáci, zase. Ten jeden měl pancéřovou pěst, no a řekli: ,Okamžitě ven!´ A nesměli jsme nic vzít. Takže my jsme zůstali jenom v tom všedním, co jsme byli jako doma oblečení. Navíc pršelo venku. Nesměli jsme vůbec nic, nic a okamžitě ven. Tak jsme museli poslechnout, šli jsme pryč, a teď, šli jsme k tomu lesu cestou, a teď jsme se ohlídli, a naše Vlasta, ta nejmladší sestra, ta chyběla. Tak jsme, teď, co, co teď. Ti nás vyhnali, no tak jsme šli zpátky se strachem do toho našeho domku ještě. Ty vojáci už tam, tak nějak, já nevím, jestli rabovali nebo prohlíželi. Tak nám řekli: ,Okamžitě ven! Vy tady nemáte co dělat, my jsme vás vyhnali ven.´ A my jsme prosili, prosili doslova, že nám tam zůstala někde sestra, která asi spí někde. Tak to nám povolili. Našli jsme sestru Vlastu, odešli všichni pryč."