Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Bohuslav Žák (* 1935  †︎ 2024)

• narodil se 9. května 1935 v Prlově

• rodiče Terezie a Bohuslav Žákovi pomáhali partyzánům

• rodiče byli obětí Prlovské tragédie ze dne 23. dubna 1945

• většinu života pracoval jako výpočetní technik

• zemřel 30. listopadu 2024

Do sebevraždy říšského vůdce Adolfa Hitlera zbývalo přesně sedm dní. Americké spojenecké jednotky se nezadržitelně přiblížily k ašskému výběžku na západě Protektorátu a z východu už o sobě dávali hlasitě vědět dělostřelci Rudé armády. Přesto i v těchto dnech, kdy bylo jasné, že druhá světová válka došla až na hranu svého konce, nacisté surově vraždili. V několika usedlostech na Valašsku vzplála stavení a v nich zaživa uhořely desítky statečných lidí, kteří se v kraji zapojili do protinacistického odboje. „Že to ohořelé tělo je moje maminka, jsme poznali jen podle spony, kterou nosila ve vlasech,“ říká ve svých vzpomínkách Bohuslav Žák, kterého členové vražedného komanda SS připravili o oba rodiče naráz.

Umírající kobyla

Odpověď na otázku, proč nacisté na sklonku války takto surově a zbytečně zabíjeli, je podložena starým úslovím o umírající kobyle, která kope ze všech sil. K historickému pochopení těchto událostí z dubna a května 1945 je třeba se nejprve vrátit tři čtvrtě roku nazpět – do léta 1944, kdy po zmařeném Slovenském národním povstání ustoupily partyzánsko - vojenské jednotky na západ právě do valašských Beskyd, aby se zde během krátké chvíle zformovaly jako 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky.

Ta měla za úkol způsobit nacistům co nejvíce hmotných škod, zpomalit je a znejistit. A to se také dařilo. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat – tehdejší státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank si u Adolfa Hitlera osobně vyžádal povolení k masivní protipartyzánské Operaci Tetřev. Říše proti dvěma stům odbojářů nasadila do akce více jak třináct tisíc mužů. Neúspěšně.

Nacisté dobře věděli, že za neustále unikajícími partyzány stojí místní lidé, kteří odbojářům nezištně poskytovali úkryt, ale i jídlo a lékařské ošetření, došlo-li někde k boji a ztrátám. Mezi tyto statečné občany patřili i pamětníkovi rodiče – Bohuslav a Terezie Žákovi. „Moje vlastní maminka zemřela na infarkt, když mi bylo pět let. Tatínek se potom znovu oženil a přivedl nám domů maminku náhradní, Terezii. Musím říct, že byla člověkem, který si zasloužil uznání a úctu. Člověkem velice dobrým, starala se o nás jako o vlastní,“ upřesňuje Bohuslav Žák, který se v roce 1935 narodil v Prlově na Valašsku.

Mužské hlasy za zdí

Bohuslav a Terezie Žákovi se během podzimu 1944 zapojili do pomoci banditům, jak nacisté partyzány přezdívali. Za to byl jen jeden trest – smrt, jež často sáhla po celé rodině, děti nevyjímaje. Žákovi se snažili své čtyři potomky chránit alespoň tak, že před nimi o ničem z toho nemluvili. Malému Bohuslavovi přesto neuniklo, že se doma děje něco neobvyklého. „V noci, když jsme spali, vzbudil mne šum, věděli jsme, že vedle v místnosti jsou mužské hlasy, ale neviděli jsme je. Mamka pro ně pekla, opravovala jim šaty, na jaře 1945 tam byl nějaký shoz zbraní, u nás to bylo uloženo doma,“ vypravuje.

Do odboje se zapojil také Bohuslavův kmotr a bratr jeho otce Antonín Žák. Žil na blízkých pasekách. „Antonín zazdil vstup do sklepa, kde byla řepa. Ve stropě ve stodole se udělal falešný vstup a tam byly uložené potraviny a někdo z partyzánů tam přebýval. Když táta nakrmil dobytek a k večeru už bylo volno, šlo se k Antonínovi na paseky a já jsem byl zavřený do jedné místnosti a vedle v další byly mužské hlasy. Tam byly ty partyzánské srazy,“ vzpomíná Bohuslav Žák.

Zrada přichází od vlastních

Po neúspěšné Operaci Tetřev zvolili nacisté jinou taktiku než otevřený hon v srdci beskydských lesů. Protože si byli jisti, že partyzánům pomáhají lidé z hor, snažili se do některých obcí, na něž padlo podezření, proniknout lstí. Jako první na to dne 19. dubna 1945 doplatila pasekářská osada Ploština, kdy se předtím dvěma konfidentům, Oldřichu Baťovi a Františkovi Machů podařilo všechny místní včetně partyzánů obelstít tvrzením, že jsou na útěku před gestapem a hledají úkryt. Tehdy našlo v hořících domech smrt čtyřiadvacet lidí.

Špehové přicházeli i do Prlova. Bohuslav Žák vzpomíná, že ve vsi působila jistá forma domobrany a zájemci o vstup do partyzánské jednotky byli odváděni na statek Jiřího Turýna, kde se odbojáři scházeli. Nově příchozí zde byli podrobeni přísnému křížovému výslechu. Kdo zkouškou důvěry neprošel, toho čekala kulka a mělký hrob v lese.

Nepadnu živý do rukou nepřítele

„Dobrovolně jsem se přihlásil do řad partyzánských bojovníků a slibuji, že budu vždy poslušen rozkazů svého velitele a svého oddílu a budu je bez odmluvy plnit. Svěřené tajemství budu posvátně chránit a své druhy a oddíl nikdy nezradím, byť bych byl vystaven sebevětším mukám. Kdybych však svůj oddíl zradil nebo nesplnil jeho příkazy, nechť mne stihne přísný trest z rukou mých kamarádů. Můj oddíl bude mi rodinou, moji kamarádi mými bratry. Bude-li  raněn můj druh, nebo upadne do těžkého postavení, budu mu nápomocen a nedopustím, aby se dostal do rukou nepřítele. Sám nikdy se živý nevzdám nepříteli.“ Tak zní původní přísaha, kterou musel složit každý, kdo se chtěl k partyzánům přidat. K tomu se zavázal i dvacetiletý Alois Oškera, kterého ovšem gestapo zajalo živého.

Odtud již k Prlovské tragédii vede přímá a krátká stezka – od brutálního výslechu mladého partyzána až k pancéřovým pěstem, které v hořících domech rozsévaly smrt. Oškera mučení nevydržel a vyzradil Prlov jako doupě partyzánů.

Nikdo nezradil

Dne 23. dubna 1945 okolo šesté hodiny ranní obstoupili členové komanda Josef celou obec. Nacisté poté, co všechny dospělé obyvatele Prlova shromáždili v hostinci, přivedli Aloise Oškeru. A ten ukazoval. Označil lidi, kteří pomáhali partyzánům. Začaly surové výslechy. Křik mučených se mísil s tichými vzlyky žen, které plakaly hrůzou. „Tady bych chtěl být hrobníkem, to by bylo práce,“ žertovali esesáci. Když bití skončilo, nahnali vojáci ke zdi ty, na něž Alois Oškera neukázal. U protější stěny stál kulomet. Podle prlovské kroniky, kde je událost zaznamenána červeným písmem, se jeden z důstojníků rozkřičel: „Budu počítat do tří, budete- li mlčet jako tamti“, ukázal na již vybrané nešťastníky, kteří zmučení a od krve, sledovali též toto děsivé představení, které právě vrcholilo, „tak vám ty tupé palice navrtáme!“ Nepromluvil nikdo. Nacisté pak postupně vypálili osm stavení, do nichž zaživa vháněli ty, které Oškera označil jako partyzánské pomocníky. Mezi nimi byli i Bohuslav a Terezie Žákovi:

„Toho dne ráno mě taťka vzbudil. Vedl mne k oknu a říkal: ´Podívej se.´ A náš dům byl obklíčen vojáky. Táta musel jako chovatel odvádět suroviny, tak odešel do sběrny s konvicí  s mlíkem a už se nevrátil. Tak jsme věděli, že může být asi zle. Zůstali jsme doma jen s maminkou a babičkou.  Někdy před polednem přišli čtyři vojáci. Řekli mamce, ať se okamžitě obleče, že si ji odvedou. Nesměla se s námi ani rozloučit. Moje nejmladší sestra Vlasta strašně plakala. Zůstali jsme se stařenkou sami, seděli jsme a brečeli také.“

Bohuslav Žák dále vzpomíná, že v časných odpoledních hodinách přišli vojáci znovu. Jeden z nich měl pancéřovou pěst.  Přikázali jim, ať okamžitě opustí dům. Nesměli si vzít nic s sebou a ven vyšli jen v tenkém domácím oblečení. Pršelo. Když se ohlédli, s hrůzou si uvědomili, že doma zapomněli nejmladší Vlastu. Vojáci už rabovali. Přesto, že je nechtěli dovnitř vpustit, stařence se podařilo esesmany uprosit, a pak už se všichni i s Vlastou vydali do lesa:

„Pod námi byla cesta, která šla na horní konec vesnice. Viděli jsme, že šel průvod vojáků a mezi tím vojákem byl vždy nějaký civilista. V první řadě šla žena a něco nesla, nevím co. Tehdy to byl poslední pohled na moje rodiče.“ Ta žena v čele průvodu byla Marie Růsková, kterou nacisté přinutili nést koš s výbušninami, jimiž pak zapalovali domy a vháněli do nich své oběti. Stalo se to v den, kdy na Ploštině pohřbívali oběti masakru jen čtyři dny starého.

Spona do vlasů

Zatímco Prlov hořel, vedla stařenka děti pasekami za strýcem Antonínem, ale našli jen zamčený dům. Antonín Žák se spolu s rodinou ukryli v lese, kde se jim podařilo vraždění přežít. „Potom jsme šli zpátky k našemu a jak jsme vyšli z lesa, náš dům dohoříval. To už bylo šero. Tak jsme se vydali do vesnice najít nějaké místo kde přespat a vzala nás k sobě jedna paní,“ vzpomíná Bohuslav Žák. Ráno přišel strýc Antonín a vyzval devítiletého Bohuslava, ať jde s ním. Sám už na vlastní oči viděl rozsah celého masakru: „Že jsem nejstarší, tak ať alespoň já vidím, co se stalo. Tak jsme šli na to spáleniště, bývalý dům Turýnův, už se z toho nekouřilo. Zkoušeli jsme s Antonínem hledat moje rodiče. U taťky se nám podařilo pod jeho spáleným tělem najít kousek neohořelé látky od vesty, a ten vzorek látky jsme znali já i Antonín. Měli jsme jistotu, že to je taťka. U maminky to bylo ještě horší, z ní nezůstalo skoro nic. Na jednom místě jsme našli menší kovovou sponu, kterou nosila ve vlasech, a z toho jsme usoudili, že by to mohla být ona,“ líčí pamětník hrůzu, kterou prožil očima devítiletého dítěte.

Toho dne našlo v hořících domech smrt patnáct Prlovjanů. Další tři pak nacisté po krutém mučení oběsili u Bratřejova. Ostatky partyzána Aloise Oškery, kterému nacisté údajně slíbili svobodu a k tomu ještě prlovský hostinec navíc, se po válce našly zakopané ve vizovické zámecké zahradě.

Rozděleni

Jedenáct dní po prlovském masakru válka skončila. Cesta čtyř přeživších sourozenců se rozdělila. Nejmladší Vlasta šla do Seninky k maminčiným příbuzným. O zbylé tři projevili zájem příbuzní z Kanady. To už se však psal rok 1948 a vycestovat za hranice Československa nebylo kvůli nastupujícímu komunistickému režimu vůbec jednoduché. Na žádost podanou u Mezinárodního červeného kříže se podařilo dosáhnout pouze toho, že do Kanady odjel Leopold. Bohuslav s Věrou zůstali u strýce Antonína a časem se jich ujali příbuzní ze strany jejich pokrevní maminky Františky. Ale každé z dětí šlo do jiné rodiny.

Bohuslav cítil, že po prožité tragédii potřebuje rodný kraj opustit.  V roce 1950 vyslyšel náborovou výzvu a přihlásil se jako hornický učeň do Ostravy. Jak sám říká, fárat nikdy nechtěl. Toužil po studiu na Báňské univerzitě. Jenomže ze čtyř set hornických učňů bylo již v prvním ročníku vybráno třicet těch, kteří měli časem na univerzitu nastoupit. Bohuslav k nim nepatřil. Ale fáračky obout nemusel. V roce 1951 se v dolech zaváděla elektrifikace a stát potřeboval dělníky, kteří na tom budou pracovat. Aniž se ho kdokoli ptal, byl Bohuslav spolu s ostatními spolužáky z ročníku přesunut do učení na elektrikáře. Po vyučení skutečně nastoupil do dolů jako pracovník elektrifikace. „Po čtyřech letech jsem se z toho zhroutil. V té době se dělaly povinné soboty a byly vládní úkoly, nevydržel jsem to, sesypal se a sedm měsíců jsem byl mimo pracovní činnost. Pak jsem důl opustil. Uvolnilo se místo na výpočetním středisku na OKD, odkud odešel technik. Přihlásil jsem se, byl jsem přijatý a zbytek života jsem byl spjatý s výpočetní technikou,“ vypravuje pamětník. Od roku 1975 jej Státní bezpečnost vedla v evidenci jako důvěrníka - z dostupných materiálů z Archivu bezpečnostních složek je patrné, že došlo ke čtyřem schůzkám, aniž by Bohuslav Žák cokoli vyzradil či řekl.  Zemřel v roce 2024.