Maria Wolska

* 1957

  • „Hranice vyznačili, ale v našem lese na Machovských končinách, uprostřed našeho lesa prostě postavili ty sloupky jako hranice. Ale babička vždycky chodila do našeho lesa pro roští nebo na houby, na borůvky taky. A asi v roce čtyřicátém šestém i osmém i devátém, prostě pár prvních let po válce nemohla si vzít do hlavy, že tam nemůže, že není dovoleno za ty sloupky hraniční přejít. A vždycky ji načapali vojáci, polští pohraničníci v tom lese na české straně. Ona neměla s sebou taky žádnou občanku. A na co? Když jdu do lesa pro roští, neberu si občanku, nebo na pole. Jednou ji také sebrali, tři dny seděla ve vězení v Kladsku, a mám ten papír od prokurátora, jak se z toho musela vymluvit, vysvětlit, že nemá občanku a šla do svého lesa. A nemohla to nějak pochopit, že to už není povolené.“

  • „Jedna noc přišla, jak byli vojáci polští a ruští, jedna noc přišla a byl takový strach, že všechny rodiny utekly, přešly na českou stranu. Naši do Závrch, jiní dál do Machova. Tam nevím, jak se dělo, ale naši – babička, můj táta malý a teta utekli do Závrch, to je zrovna nad naším domem, tak 200 metrů nad naším domem je hranice. Ale že nebylo křoví, jak je teď, tak bylo všechno vidět. V noci byli ve stodole příbuzných, protože za hranicemi jsme měli také rodiny, byly rodiny míchané. Tak mnoho rodin se skrylo zrovna za hranice a naši první noc, babička s tetou spaly a babička říká: ‚Spíš? U nás je tolik smetany. Tak bychom šly domů v noci, uděláme máslo a přijdeme, protože tady je plno lidu k vykrmení.‘ Vždycky si vzpomenu, jak to muselo být... Tak šly domů, z kopce dolů to bylo, ale u nás doma nevešli žádní Poláci. A možná v tu noc ani se nic nestalo, ale to byl strach na vesnici, prostě lidi, možná to jen vypadalo hrozně. Tak přišly domů, udělaly to máslo, protože ty hrnce – hliněné hrnce – byly plné. To byly desítky litrů od dvou krav, co jednou týdně dělaly máslo na prodej. Tak udělaly to máslo, ale už bylo ráno a přišel Sýkora, byl od sousedství, kde Jansovi bydleli... to byl, teď si česky nevzpomenu. Prostě přišel ráno a řekl: ‚Dobře, že jste tady, že jste se vrátily, u mě všichni Jansovi utekli a nikdo není doma. Tam jsou krávy, tam všechno stojí a já si neporadím.‘ A tak zůstaly doma, ony obě, potom malý Horst někde s dětmi se točil a také přišel domů. Protože někteří se vrátili, někteří. Ale jiní zůstali v Machově, šli dál, potom jeli do Německa, protože mnoho z těch rodin se cítilo možná Němci a byli také Němci. Někteří zůstali v Čechách, co dodnes jsou tam taky potomci v Čechách, ale naši se vrátili a ještě pár rodin taky.“

  • „Ti čeští a němečtí kluci vypomáhali v polských rodinách. Proč? Protože když Poláci přišli z východu, i třeba z Ukrajiny, ale k nám do rodiny ne, k jiným. Neměli nic s sebou, jenom děti. A když přišli do těch hospodářství, u nás bylo už světlo. Například světlo u nás bylo založeno asi 1926 a Poláci přišli a byli v cizině. Neuměli si poradit a neuměli pracovat v hospodářství. No co. Stodoly byly plné, truhlíky a půdy – všechno bylo plné. Ve stáji stály krávy, volaly jíst, bylo třeba se o to všechno postarat. Ti Poláci, když přišli, tak nejdřív si udělali řemeny do kalhot, protože tam měli šňůry, neměli ani řemeny u kalhot. A udělali si řemeny z toho pásu, co se mlátilo obilí. Potom zase nevěděli, k čemu je ta mašina. I putzmašina i mašina, co byla ve stodole, no tak ti kluci naši je přiučovali vlastně mlátit obilí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Velké Poříčí, 25.08.2022

    (audio)
    délka: 01:38:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Babička po válce nechápala, že už nesmí přes hranici. Zavřeli ji do vězení

Maria Wolska jako školačka, kdy se jmenovala Maria Hauschke
Maria Wolska jako školačka, kdy se jmenovala Maria Hauschke
zdroj: archiv Marie Wolské

Narodila se 25. ledna 1957 v polském lázeňském městě Kudowa-Zdrój polské matce Zofii, rozené Nowak, a otci českého původu s německým občanstvím. Horst Hauschke pocházel z rodu kladských Čechů ze Stroužného (dříve Straußeney, dnes Pstrążna). Pamětnice vyrůstala v Pstrążné s rodiči a mladší sestrou Elżbietou, doma mluvili polsky. Česky se naučila od babičky Marie Hauschke, která ve Pstrążné zůstala i po příchodu Poláků po druhé světové válce, kdy Kladsko připadlo Polsku. Po dvouleté zahradnické škole pracovala v sanatoriu na Bukowině. V roce 1975 se vdala a s polským manželem vychovala čtyři děti. Po pádu komunismu vyjížděla za prací do Německa, později pracovala 15 let ve skanzenu v Pstrążné. V roce 2015 zemřela její teta Marie Hauschke, která byla považována za poslední kladskou Češku. Pamětnice se zajímala o historii Pstrążné a pečlivě si vedla rodinný archiv. V roce 2022 žila v Pstrążné.