Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Babička po válce nechápala, že už nesmí přes hranici. Zavřeli ji do vězení
narodila se 25. ledna 1957 v polském lázeňském městě Kudowa-Zdrój polské matce Zofii, rozené Nowak, a otci českého původu s německým občanstvím
Horst Hauschke pocházel z rodu kladských Čechů ze Stroužného (dříve Straußeney, dnes Pstrążna)
pamětnice vyrůstala v Pstrążné s rodiči a mladší sestrou Elżbietou, doma mluvili polsky, chodila do polské školy v Pstrążné a v Czermné
česky se naučila od babičky Marie Hauschke, která v Pstrążné zůstala i po příchodu Poláků po druhé světové válce, kdy Kladsko připadlo Polsku
po dvouleté zahradnické škole pracovala v sanatoriu na Bukowině
v roce 1975 se vdala a s polským manželem vychovala čtyři děti
od roku 1990 vyjížděla za prací do Německa
15 let pracovala ve skanzenu v Pstrążné
v roce 2015 zemřela její teta Marie Hauschke, která byla považována za poslední kladskou Češku
stále se zajímala o historii Pstrążné a pečlivě vedla rodinný archiv
v roce 2022 žila v Pstrążné
Maria Wolska pochází z rodu Hauschků z takzvaného Českého koutku, jak nazval západní cíp Kladska v tehdejším Prusku spisovatel a folklorista Josef Štefan Kubín, který zachytil ve svých dílech kladskou češtinu předávanou pouze ústně z generace na generaci. Kladskou češtinou protkanou polskými výrazy vyprávěla příběh své rodiny ze Stroužného i Maria Wolska. Narodila se po válce, kdy Kladsko připadlo Polsku a do Českého koutku přišli Poláci a stěhovali se do domů původních obyvatel.
„Lidé se báli a utíkali na českou stranu hranice. Jednou v noci utekla i moje babička s tetou, schovaly se v lese na české straně asi 200 metrů nad naším domem. Nemohly spát, tak se rozhodly, že se vrátí. Do jejich domu žádní Poláci nepřišli a ráno jim soused řekl, že je dobře, že zůstaly, že se musí postarat o krávy těch, kteří utekli,“ vypráví pamětnice.
Její babička po válce nemohla pochopit, že nemůže jako dříve přecházet hranici, která vedla 200 metrů nad jejím domem. Hranice bedlivě hlídali polští pohraničníci, kteří Marii Hauschke několikrát zadrželi, když šla pro roští, na houby nebo na borůvky. „Mám schovaných několik předvolání na policii v Kudowě, kde to pak musela vysvětlovat. Jednou kvůli tomu seděla tři dny ve vězení v Kladsku, protože s sebou neměla občanský průkaz,“ říká Maria Wolska, která uchovává i žádosti o povolení vycestovat pár kilometrů za přáteli ze Stroužného, kteří žili na české straně hranice.
Tři a půl tisíce kladských Čechů se vystěhovalo na Hronovsko a Náchodsko, tisíc odjelo do Německa a stejný počet v Českém koutku zůstal. Příběh Marie Wolské přibližuje, jak jejich život v Polsku vypadal.
Narodila se 25. ledna 1957 v lázeňském městě Kudowa-Zdrój kousek od česko-polské hranice polské matce Zofii, rozené Nowak, a otci českého původu s německým občanstvím. Horst Hauschke pocházel z rodu kladských Čechů ze Stroužného (dříve Straußeney, dnes Pstrążna), o jehož evangelickém kostele a faráři psal v románu „U nás“ Alois Jirásek.
Stroužné a dalších deset vesnic na pruské straně hranice přitahovaly od 19. století pozornost spisovatelů a novinářů, protože zdejší obyvatelé českého původu dokázali vzdorovat germanizaci poté, co se Kladsko roku 1742 stalo součástí Pruska a česká škola byla roku 1866 zavřena.
Ze Stroužného pocházel dědeček pamětnice Alois Hauschke, který žil v dolní části vesnice v domě číslo 16. Pracoval v místním hnědouhelném dole a z nedalekého Nouzína (dříve německy Nauseney, dnes polsky Ostra Góra) si v roce 1916 přivedl bohatou nevěstu Marii Hupkovou.
„Když děda přivezl babičku s věnem na osmi vozech, tak se všechny holky ve Stroužném na dědu hněvaly, že si nevybral nevěstu z vesnice,“ říká pamětnice. Domnívá se, že se její prarodiče seznámili na jedné z mnoha tancovaček, které se konaly ve vesnicích po obou stranách hranice a pruští Češi, kteří si říkali Prajzové, na ně chodili na českou stranu a Češi zase do Pruska a po jeho zániku do Německa.
Státní občanství ani hranice nehrály v jejich životech velkou roli. „Před válkou nebyla hranice a ani za války ne. Babička s tetou byly hluboce věřící a každou neděli chodily do tří kostelů – do dvou na české straně v Machově a Hronově a do jednoho v Čermné na německé straně. Ráno jen nakrmily zvířata a šly. Přes hranice také chodily prodávat máslo, nebo za války přišel z Čech pecař postavit jim pec,“ popisuje život u hranice, která vedla 200 metrů od jejich domu.
Náboženství hrálo větší roli. Ve Stroužném našli v 17. století útočiště stoupenci Jednoty bratrské před násilnou rekatolizací po bitvě na Bílé hoře. Pamětnice pochází z katolické rodiny a říká, že před válkou žili ve Stroužném katolíci a evangelíci ve svých komunitách.
„Před válkou bylo ve Stroužném skoro 100 domů, napůl evangelíci a katolíci, kteří spolu začali spolupracovat za války, aby přežili. Muži šli na frontu a hospodářství udržovaly ženy a děti společně,“ vypráví Maria Wolska. Její babička ovdověla ještě před válkou a o hospodářství se starala s nejstarším synem Aloisem (*1924), dcerou Marií (*1928) a nejmladším synem Horstem (*1934), tatínkem pamětnice. „Měli pět hektarů hospodářství, dvě krávy, dvě prasata, slepice a kachny,“ vyjmenovává.
Nejstarší Alois ale musel v roce 1942 jako osmnáctiletý narukovat do wehrmachtu, protože měl jako všichni obyvatelé Českého koutku německé občanství. Po výcviku v hornoslezském městě Oppeln (dnes polské město Opole) odjel na východní frontu na území dnešní Ukrajiny.
„Pořád posílal dopisy, ve kterých psal, co mají dělat v hospodářství. Ptal se jich, jestli už mají připravené třísky na zimu, nebo popisoval způsob hospodaření na Ukrajině. Psal německy, protože měl německé školy. Česky se jen mluvilo, protože češtinu se ve škole neučili, česká škola ve Stroužném ani v Kudowě nebyla,“ vysvětluje pamětnice.
Na konci července 1943 dostala babička dopis o úmrtí Aloise – německý lékař v něm podrobně popsal, že Aloise dne 19. července 1943 těžce poranil granát v bojích u Charkova a že následující den zemřel. Hned ten den lékař sedl k psacímu stroji a Marii Hauschke tuto zprávu poslal i s uvedením místa, kde bude pohřben.
Pro babičku pamětnice i ostatní obyvatele Stroužného přišly ještě těžší časy po válce. Jako Němci se totiž museli vystěhovat a uvolnit své domy Polákům. Kladsko se po posunutí polských hranic na západ ocitlo v Polsku a mířili do něj většinou Poláci vysídlení z území dnešní západní Ukrajiny, které zabral Sovětský svaz, nebo ze středního Polska.
Do Stroužného tak přišla i polská rodina Nowakowa, kam patřila i maminka pamětnice, která díky tomu může popsat pocity jak původních obyvatel, tak i nově příchozích Poláků. „Všichni se báli. Báli se ti, co přišli, protože měli děti a s sebou si nemohli nic přinést, možná nějaké drobné věci. A báli se i lidé ve Stroužném, protože když přišli Rusové a potom Poláci, tak se musely po lese schovávat holky.“
Příchozí polské rodiny se nastěhovaly do domů původních obyvatel, kteří je museli ubytovat a živit. Tato zvláštní soužití měla trvat až do oficiálního vysídlení obyvatel Kladska do Německa. Většina kladských Čechů ale na předvolání do transportu nečekala a tajně přecházeli hranice do Čech.
Rodina maminky pamětnice dostala přidělený velký dům na Bukowině – někdejší hostinec, pozdější misijní evangelický dům. „Babička s dědou přijeli od Tarnowa s osmi dětmi a jako velká rodina měli přidělený dům na Bukowině. Ale oni se tam báli bydlet – byla tam elektřina, kterou neznali, velká okna, tak se lekli a odjeli zpátky,“ vypráví pamětnice a dodává, že jejich nejstarší syn se s nimi nevrátil a usadil se ve Stroužném, které se přejmenovalo na Pstrążna. Seznámil se s tatínkem pamětnice Horstem Hauschke, který po válce pomáhal příchozím Polákům s hospodářstvím.
„U nás byla elektřina od roku 1926, a Poláci to neznali. Neuměli si poradit, nevěděli, k čemu jsou mašiny ve stodolách. „Z hnacích řemenů mlátičky si udělali pásky do kalhot místo šňůr, které měli. Naši kluci je naučili, jak mlátit obilí mlátičkou nebo jak obsluhovat elektrické máselnice,“ vysvětluje.
Poláci zase na oplátku naučili jejího tatínka pít alkohol. „Když přišli, tak bylo mému tátovi jen 12 let. Říkali: ‚Pracujeme a pijeme společně.‘ A tak to také dělali a nepustili ho, i když pro něj přiběhla babička s koštětem. A tak měl táta už od dětství k alkoholu blízko.”
Do Pstrążné se časem za bratrem přistěhovala maminka pamětnice Zofia Nowak (*1936), která ve 14 letech začala pracovat v továrně Frot na ručníky v Kudowě-Zdróji. Když si v dubnu 1956 brala za muže Horsta Hauschkeho, její rodina se zlobila, že si bere Němce a rodiče s ní kvůli tomu 20 let nemluvili.
Tatínek pamětnice měl nejen německé jméno, ale i občanství. O získání polského nikdy neusiloval, na rozdíl od své maminky a sestry. „Babička nejdříve žádala okresní úřad v Náchodě, jestli by všichni nemohli získat československé občanství. Řekli jim, ať se obrátí na konzulát ve Varšavě, kde jim řekli, že mají žádat v Katovicích. Polské občanství nakonec dostala ona a teta, ale trvalo to šest let,“ líčí pamětnice a dodává, že se její babička nikdy nenaučila polsky, a tak s ní mluvila vždy jen česky.
Pamětnice chodila na prvním stupni do školy v Pstrążné, která byla v bývalé evangelické faře. „Chodilo nás tam 12 a od páté třídy jsme museli do školy do Czermne. Chodili jsme zkratkou přes kopec, vycházeli jsme v půl sedmé, v zimě jsme museli mít baterku,“ vzpomíná a dodává, že cestou často potkávali polské vojáky, protože mezi Czermnou a Pstrążnou byla vojenská základna. Tehdy ještě netušila, že si jednoho z vojáků, kteří tam sloužili základní vojenskou službu, vezme za manžela.
Po základní škole pokračovala na dvouleté zahradnické škole. Říká, že práci s půdou a hospodaření má po předcích v krvi. V Pstrążné v něm pokračovaly její babička s tetou, které žily spolu, protože teta se nevdala. „Teta Marie chodila do fabriky Frot do Kudowy a starala se i o hospodářství. Byla silná, nosila padesátikilové pytle s obilím na zádech na půdu, kosila trávu, sušila seno, sbírala a sušila bylinky na čaj,“ popisuje pamětnice.
Na polské straně mohla dál soukromě hospodařit, protože kolektivizace v Polsku neprobíhala v takových rozměrech jako v komunistickém Československu, ale dotkla se jen čtvrtiny největších hospodářství.
Hospodařit přestala teta po smrti své maminky v roce 1971. Psychicky se zhroutila a v invalidním důchodu se dobrovolně starala o potřebné. „Byla to jeptiška v civilu, pomáhala opilcům, chodila po domech, kde bylo mnoho dětí, kde byl táta alkoholik, starala se také o umírající. Když v Pstrążné ovdověl pan Mach, tak se k němu přistěhovala a starala se o něho,“ přibližuje Maria Wolska svou svéráznou tetu, která do své smrti v roce 2015 byla považována za poslední kladskou Češku.
Pamětnice jako šestnáctiletá nastoupila v roce 1973 do své první práce v sanatoriu na Bukowině, které vzniklo v domě, do něhož se báli nastěhovat její prarodiče. Ze Pstrążné je to na Bukowinu asi pět kilometrů lesní cestou do kopce, a tak byla pamětnice ráda, když ji začal doprovázet voják z nedaleké armádní základny. O dva roky později měli svatbu a v roce 1976 se jim narodil první syn, po němž následovala dcera.
Politika PRL, jak říkají Poláci dobám Polské lidové republiky, se jich na vesnici příliš nedotýkala. Nijak dramaticky proto ani nepocítili vyhlášení výjimečného stavu 13. prosince 1981, které doprovázelo nasazení vojenské techniky do ulic polských měst. Pamětnice si vybavuje jen prohlášení prezidenta Jaruzelského v televizi a prázdné obchody. Bezútěšnost té doby si uvědomila naplno až na jaře, když porodila v nemocnici v Dusznikach dvojčata.
„To byl šok. Zaprvé proto, že jsem to předem nevěděla, a za druhé, když se mě lékařka zeptala, jestli si ty děti chci vzít domů v takové situaci, že má zájemce o miminka. Myslela tím, že už máme doma dvě děti, a v době, kdy nebylo možné koupit nic na děti ani k jídlu, budeme mít děti čtyři.“ Po třech dnech odcházela pamětnice domů i s dvojčaty – dcerou a synem.
Ekonomická situace všech Poláků se zlepšila po pádu komunismu v červnu 1989. Pamětnice využila hned v roce 1990 možnosti jezdit za prací do Spolkové republiky Německo a svým dětem konečně mohla dopřát, po čem toužily. Dětem se při návštěvách v Německu tak zalíbilo, že v něm po maturitě všechny čtyři začaly nové životy.
Maria Wolska Pstrążnou opustit nedokázala. Místo spojené s historií její rodiny i kladských Čechů je pro ni magické. I proto štěpuje staré stromy, které zasadili její předci, a podílela se na expozici ve skanzenu v Pstrążné. „Pracovala jsem tam 15 let a ráda tam chodím dodnes, protože jsou tam věci z našeho domu. Dala jsem tam i kamennou školní tabuli z katolické školy, kterou mi svěřila teta Marie.“
S pečlivostí uchovává rodinný archiv, který uspořádala v době, kdy ji v Pstrążné navštěvovala badatelka Eva Pumrová, která napsala knihu o historii Malé Čermné na české straně a připravovala další knihu právě o Pstrążné. Jejího vydání se Eva Pumrová bohužel nedožila.
Za nejdůležitější v životě považuje pamětnice pracovitost, víru a skromnost. „Pořád chceme více, ale nemusíme mít tolik věcí. Pořád máme větší chuť, a to není zdravé,“ uzavírá své vyprávění.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Markéta Bernatt-Reszczyńská)