„Nikdo se o nás nestaral, to jim bylo úplně jedno. Takže, dokud nás nevyhodili z bytu, bylo co prodat, z toho šatstva. Tak jsme z toho žili. Jenom tím pádem, jak zničehonic přišli a vyhodili nás z bytu, no tak jsme přišli o všechno. My zůstali v tom, v čem jsme byli doma. Bylo sobota, akorát v létě, tak jsem se vyzula a byla bosa. Teď byly dvě malé děti. Malý neměl ani rok. Máma si vzpomněla, že nemá pleny, tak jsem se vrátila pro pleny, ale boty jsem si nevzala a šla jsem naboso. A tak nás odvezli.“
„Oni je všechny odvezli, posbírali z Polska a ještě dál do Ruska na nějaké šachty. Někteří z nich se vraceli. A to jsme se divili, protože táta, nebyl rok, aby neměl nějaké vředy. Právě takoví se dostali odtamtud ještě zpátky, protože se jich štítili, když viděli, že jim něco hnisá. A tak když šel nějaký vlak, posílali je zpátky. No a jak naschvál, táta měl dříve tolik vředů, a tehdy neměl ani jeden. Už se nedostal zpátky.“
„Bylo to opravdu horší v tom momentu, protože Poláci byli dost svérázní a trvali na svém: Mluvit jen polsky. No ale my jsme neuměli. Tam se nemluvilo. Babička uměla, ta pocházela tady z té strany, ale děda neuměl, tak se u mámy doma nemohlo mluvit po našemu, protože děda nerozuměl. Nerozuměl do konce. On šel pro občanství polské, vlezl tam a řekl: ‚Guten Tag meine Herren, ich bin da...‘ A co po něm chtějí. Dali mu občanství polské, i když se tak přihlásil.“
Erika Gajová se narodila 8. února 1931 v Hindenburgu, dnešním městě Zabrze, v polském Slezsku. Její matka pocházela z okolí Opole, otec byl Němec. Pracoval v Hindenburgu ve vedoucí pozici v jednom z tamních dolů. V lednu 1945 Hindenburg osvobodila sovětská armáda, v květnu nad ním převzala vládu polská armáda. Otec pamětnice byl spolu se stovkami mužů z města poslán na práci do tehdy vznikajících šachet na Ukrajině. Eriku Gajovou spolu s matkou a dvěma mladšími sourozenci Poláci vystěhovali z bytu a poslali do sběrného tábora, protože se rodina oficiálně nepřihlásila k polské národnosti, a tak byli považováni za Němce. Jejich tetě se podařilo vyřídit, aby se z tábora dostali. Matka však nebyla schopna tři děti uživit, a tak pamětnici, která v té době málem umřela na podvýživu, poslala načas k příbuzným do Darkoviček na Opavsku. Když se uzavřely hranice, už se nedostala zpátky. Nakonec tam prožila celý život. O osudu otce rodina řadu let neměla zprávy, teprve v roce 2010 získala přes Červený kříž informaci, že je pochován v masovém hrobě na Ukrajině.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
