Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Gajová (* 1931  †︎ 2018)

• narozena 8. února 1931 v Hindenburgu ve Slezsku, dnešním městě Zabrze, na území Polska

• město v roce 1945 osvobodila sovětská armáda, pak nad ním převzali vládu Poláci

• otec coby Němec deportován na nucené práce do dolů na Ukrajině

• pamětnice s matkou a dvěma sourozenci vystěhována z bytu a internována ve sběrném táboře

• po propuštění z něj zůstala rodina v Zabrze a čekala, zda se otec vrátí

• málem v té době zemřela na podvýživu, protože matka neměla čím rodinu uživit

• odjela k příbuzným do Darkoviček na Opavsku, kteří ji zachránili

Bylo jí čtrnáct let, když na jaře roku 1945 musela spolu s matkou a dvěma malými sourozenci okamžitě opustit byt. Bosa a bez jakýchkoli osobních věcí skončila Erika Gajová ve sběrném táboře pro Němce. V tom samém, ve kterém do té doby přežívali zajatci, jež její táta zaměstnával v dole.

Její pěkné dětství skončilo osvobozením města Hindenburg ve Slezsku (dnešní Zabrze v Polsku) sovětskou armádou. Do té doby pamětnice nepřemýšlela nad tím, že žije za války ani jaké je národnosti. To v její rodině ani nebylo možné. Otec pocházel ze selské rodiny ze severu Německa, matka se narodila u slezského Opole a příbuzné měli v Darkovičkách na Opavsku. 

Doma se mluvilo německy nebo takzvaně „po našimu“, nářečím, které se používalo ve Slezsku. Rodiče, Jan a Vilemína Kozakovi, se seznámili, když táta jako voják sloužil v Polsku, a tak tam zůstal. Měl práci v jednom z dolů ve městě Zabrze, které se v letech 1915 až 1945 jmenovalo Hindenburg. Naprostá většina mužů se tam živila prací v důlním průmyslu, šachet tam bylo více než deset. Jan Kozak měl v dole vedoucí pozici, služební byt, a tak se rodině žilo dobře. Erika Gajová byla do svých dvanácti let jedináček, maminka jí šila pěkné šaty, u domu měli zahradu, přístavek s domácím zvířectvem, a tak ani za války netrpěli nouzí. 

To, že je ve městě pracovní tábor Hindenburg plný vězňů, vnímala jen tak, že v dole u jejího táty pracovali tamní vězni. „Vzpomínám si, že jeden u nás pracoval na zahradě,“ říká. „No, pracoval, ve skutečnosti to bylo tak, že táta řekl, že ho potřebuje na práci na zahradě, protože mu bylo jasné, že by v dole nepřežil, jak byl zubožený. Tak si u nás trochu odpočinul, spravil se a zase se tam vrátil.“

V lednu 1945 Zabrze osvobodila sovětská armáda a tři měsíce poté přešlo pod polskou správu.

„My se tehdy Rusů ani moc nebáli. Nebrali nás jako Němce, spíše jako Čechy. Mluvili jsme ‚po našimu‘, takže jsme jim rozuměli a oni nám. Horší bylo, když po nich přišli Poláci. Byli svérázní, trvali na tom, aby se mluvilo jen polsky. Ale to my neuměli,“ vysvětluje pamětnice.

Kozakovi byli typický příklad rodiny složené z více národností, ve které se běžně mluvilo různými jazyky. Jejich smůla spočívala v tom, že polština mezi ně nepatřila. Babička Eriky Gajové polsky mluvila, ale dědeček hovořil jen německy, takže němčina u nich byla hlavním dorozumívacím jazykem. Když se po válce obyvatelé Zabrze museli rozhodnout, zda se přihlásí k polské národnosti a zůstanou, nebo k německé a budou odsunuti, dědeček si šel pro polské občanství. Erika Gajová vzpomíná: „Neuměl polsky ani slovo. Vlezl tam a řekl: ‚Guten tag, meine Herren.‘ Přesto mu polské občanství dali. A byl z něj Polák.“

Všichni muži na Ukrajinu

Osudová chyba pro její další život byla, že její tatínek o polské občanství nepožádal. V platnost vešlo nařízení, že se všichni muži německé národnosti mají hlásit na úřadě. Doly, ve kterých pracovali, byly uzavřeny a oni byli odvezeni na Ukrajinu, na práci do tamních šachet. V Zabrze zůstaly jen ženy, děti a staří lidé. Většinu domů tvořily byty, které obývaly rodiny zaměstnanců dolů. Jen z činžáku, ve kterém žila rodina pamětnice, bylo na Ukrajinu odvezeno devět mužů, podobné to bylo i ve všech dalších. „Odvezli jich stovky,“ říká Erika Gajová. „Známí nám pak říkali, že se měl tatínek zkusit dostat do té jediné šachty, která přetrvala, že by tak přežil. Jenže táta se podle pokynů přihlásil a už jsme ho nikdy neviděli.“

Zatímco ještě netušila, jak tragický bude osud jejího otce, to nejhorší rodinu teprve čekalo. Pamětnici bylo tehdy čtrnáct let, sestře dva roky, bratrovi několik měsíců, maminka byla bez práce, bez muže a žila z pomoci příbuzných. Jednoho dne přišli Poláci a přikázali jim, že mají vyjít ven z bytu a nasednout na náklaďák. Všechno museli nechat doma. Bylo teplo, pamětnice právě běhala venku bosa, a tak si ani nestihla vzít boty. Jen ji máma poslala pobrat pár plen pro malého bratra a už jeli. Pro Poláky byli Němci, a tak je odvezli do sběrného tábora. Do toho, ve kterém byli za války umístěni vězni a zajatci, kteří pracovali v šachtě spolu s jejím tátou. 

„V táboře nikdo nedostal týden nic k jídlu ani k pití. Lidé nám nosili vodu a jídlo k plotu. Moc nás tam bylo... Náš dům v ulici měl číslo 33 a z každého domu tam byla minimálně jedna rodina. Obstáli jen ti, kteří byli chytří a polsky řekli, že jsou Poláci. Naše chyba byla, že jsme to neudělali.“

Naštěstí měla tetu, která mluvila polsky. Ta začala na úřadech vyřizovat, aby je pustili, že jde o polsko-německou rodinu, navíc s kořeny na Opavsku. Podařilo se a všichni se ocitli zase na svobodě. Bez bytu, bez osobních věcí, bez oblečení. Jedna jejich příbuzná vlezla oknem do bytu, ze kterého byli vyhnáni, a vzala alespoň sáček, ve kterém maminka předem, už při osvobozování města, schovala doklady a cennosti. Z nich pak žili. Prodávali je, aby měli na jídlo. Přístřeší získali u příbuzných.

Z čeho žít?

V ulicích Zabrze se konaly burzy. Obyvatelé prodávali, co jim ještě zbylo: hodinky, zlato, oblečení. Nakupovat přijížděli lidé z Katovic a okolí. Erika Gajová je popisuje takto: „My jim říkali Wasserpoláci, když byli u moci Němci, přikláněli se k nim, když Poláci, hlásili se zase na jejich stranu.“

Maminka rozprodala, co bylo v sáčku, který se podařilo dostat z bytu, a dál už nebylo co. Přežívali jen díky pomoci tety a babičky, která měla zahrádku a vařila polévky z brambor a zeleniny. Pamětnice jedla nejméně, měla dojem, že více než ona potřebují jídlo malí sourozenci a máma, která kojila bratra. Výsledek? Podvýživa, nemoci. „Nejedla jsem, protože jsem měla pocit, že sourozenci a maminka potřebují jíst více než já. Maminka kojila a bylo mi jasné, že kdyby nejedla, neměla by mléko a bratříček by nepřežil.“

Zabrze se vzpamatovávalo z války, podnikaví Poláci v něm začínali otevírat nové obchody, ale Erika Gajová s rodinou neměla za co nakoupit. Na místě je držela jen naděje, že se tatínek vrátí. V té době řada Němců ze Zabrze odešla. Maminka mohla k příbuzným do Německa, ale co by si otec počal, kdyby z Ukrajiny přijel a rodinu v Zabrze nenašel? A tak pořád čekali. Občas se nějaký ze stovek odvezených horníků objevil. V zuboženém stavu. Ale nikdo z nich o osudu Jana Kozaka nic nevěděl. 

Teta chodila na propustku přes hranice k příbuzným do Darkoviček na Opavsko. Dohodla se s nimi, že tam podvyživenou a nemocnou Eriku přivede na takzvané vykrmení. Přivedla ji s tím, že se pro ni za dva týdny vrátí. Jenže muž, který v Polsku kšeftoval s propustkami, byl zatčen a jít přes hranici načerno bylo riskantní. Erika Gajová zůstala v Darkovičkách, její máma a teta v Zabrze. 

„První dny jsem jen brečela,“ říká. „Chtěla jsem se vrátit. Ale přesvědčovali mě, že mamince nepomůžu, že budu jen další hladový krk.“

A tak zůstala u svého příbuzného Karla Blokeše a jeho rodiny. Měl dobrou práci na šachtě, dům a hospodářství, a tak si mohl dovolit živit pamětnici a ještě po známých posílat balíky s jídlem její mámě do Polska. Erika Gajová zpočátku mluvila jen německy, až postupně přešla na češtinu. V Darkovičkách se na ni nikdo nedíval jako na přivandrovalou Němku, naopak. „Tady se nikdy národnostní vztahy neřešily, lidé byli zvyklí, že někdy patřili k Německu, jindy k Československu. Všichni se ke mně chovali hezky. Když jsem chtěla začít chodit na taneční zábavy, můj nový táta Blokeš řekl, že můžu, ale musím začít mluvit ‚po našimu‘, abych si tam mohla s chlapci povídat. Tak jsem se rozmluvila.“

Němčina jí nakonec byla také ku prospěchu, protože se stala zdravotní sestrou a pracovala v nedalekých Ludgeřovicích, kam chodila i po válce spousta lidí, kteří mluvili jen německy, a tak jim překládala.

Maminka přežívala dál v Polsku, a to jen díky tomu, že začala prát prádlo. „Umíte si to představit, když nebyla pračka? Na rumplu vyprat, vymáchat, vyžehlit, odevzdat hotové, a to vše za pár zlotek. Ty stačily jen na to nejnutnější, aby malé děti měly co jíst. Zatímco já si v Darkovičkách dobře jedla, oni v Polsku hladověli. Kdykoli jsem si to uvědomila, plakala jsem.“

S mámou a sourozenci se setkala až za několik let, kdy bylo možné vyjet do Polska bez jakýchkoli propustek.

V Darkovičkách ale Erika Gajová zůstala. Vdala se tam a narodila se jí dcera. Maminka se v roce 1968 z Polska vystěhovala do Německa, protože jeden muž, který byl po válce ze Zabrze odvezen na Ukrajinu stejně jako její otec, potvrdil, že tam Jan Kozak zemřel. Až díky tomuto úřednímu prohlášení maminka začala mít nárok na důchod po manželovi.
A až v roce 2010 se rodině podařilo přes Červený kříž získat potvrzení, že otec leží v masovém hrobě na Ukrajině.