Ludmila Uhlířová

„Byl listopad a pršelo. Nějaký Žid z města, Srul, měl u nás ve vesnici milenku Ukrajinku. Vždycky byla taková namydlená, nakrémovaná a na hlavě načesanou zahrádku. On si vykopal v takové roklině na popovských polích zemljanku a tam si dal kamínka a komínek a topil tam nějakou trávou. U nás totiž nebyly žádný lesy ani křoví. Jednou v listopadu, když hrozně pršelo, se najednou za našima skleněnýma kuchyňskýma dveřma ukázal takový zarostlý člověk. Maminka měla vždycky největší odvahu, a tak vyšla ven a zeptala se, kdo tam je. On říkal, že je Srul a chtěl by kousek chleba. Tak maminka mu dala dva bochníky chleba a nějaký vajíčka a zeptala se ho, jestli si může uvařit brambory. Řekl, že ne, že nemá hrnec, nemá nic. Tak co měla, tak maminka dala, kousek másla, kousek tvarohu. Sádlo jsme neměli, protože prase nám vzali Němci a březí jalovici banderovci.“

„Jednou k nám přišlo sedmnáct banderovců a brácha potom dostal padoucnici. Bylo to v březnu a zrovna napadlo tak tři čtvrtě metru sněhu. Přišli a řekli bráchovi, ať se obleče a ukáže jim cestu. Maminka věděla, že když někoho vezmou, tak se většinou nevrátí, a řekla jim, že půjde ona. Vzali ho a vedli za náš les. Na naší louce se musel vysvléct do naha, lehnout si do sněhu a tři hodiny ho tam pak mordovali. Stříleli mu kolem hlavy a byl mezi nimi i Hejduk. Hejduci byli hrozná rodina, vyřazená z české společnosti. Když pak přišel domů, tak říkal, že je mu hrozná zima. Maminka mu uvařila lipový čaj. Do rána měl poprvé záchvat padoucnice. Tak se tím trápil, až nakonec 21. srpna 1976 šel a skočil pod vlak.“