Helen Wilkes

* 1936

  • „Chtěla jsem se stát diplomatkou a složila jsem zkoušky, které na naší univerzitě složili jen dva lidé, já a jeden muž. Bylo to velmi těžké, sedm hodin psaní, složité věci, můžu vám říct, kde jsou v Kanadě měděné doly. Šílené věci, které jsem potřebovala vědět. Ale chtěla jsem reprezentovat Kanadu, snila jsem o tom, že budu cestovat, ale s cílem, a říkat: ‚Tohle je Kanada a tohle je nový svět.‘ A oni mi řekli: ‚Drahá, nezlob se, ale Kanada nebude školit jedenadvacetiletou holku, která se vdá a promarní svoje vzdělání.‘ Tak jsem skončila jako učitelka.“

  • „Bylo to velmi těžké, oni nebyli žádní zemědělci, tak strýc – my jsme bydleli se strýcem a tetou – on byl z Horšovského Týna a trochu se vyznal v zemědělství. Jeho rodina obchodovala s dobytkem na Plzeňsku, on věděl o zemědělství, uměl něco opravit, ale naši nevěděli nic. Život byl strašně těžký, neměli jsme vůbec žádné peníze. Moji rodiče první den koupili krávu a ta kráva druhý den chcípla, všichni Kanaďani se smáli, že hloupí lidé nerozeznali nemocnou krávu od zdravé. Moje matka měla z krav hrůzu, pořád nosila šátek kolem hlavy. Nechtěla se jich dotknout, pamatuji si ji s tím šátkem. Žili jsme v primitivních podmínkách, neměli jsme splachovací záchod, neměli jsme tekoucí vodu, neměli jsme ani pitnou vodu, měli jsme studnu, ale voda z ní se nedala pít. Každou kapku vody jsme si museli nosit odjinud, neměli jsme jiné topení než kamna na dřevo, v domě jsme neměli elektřinu. Podmínky byly strašně primitivní.“

  • „Byl v Terezíně a pak v Osvětimi, přežil. Myslí si, že to bylo zčásti proto, že pracoval pro firmu Parik a jeho strojírenské dovednosti byly potřeba, firma ho po válce znovu najala a dala mu práci. A myslí si, že nacisté našli jeho schopnosti i v Terezíně a Osvětimi, dokázal věci organizovat, dokázal se zorientovat. Využili ho... dali mu víc jídla, takže byl schopen přežít. Jeho žena byla lékařka Věra, to samé, kdykoliv využila dovednosti, které měla i v těch hrozných podmínkách, aby pomohla ostatním lidem. A zase, myslela jsem, že zemřela v Osvětimi, ale můj student dělal výzkum, že to byl jiný tábor, poblíž kterého se nakazila jednou z těch strašných nemocí, zemřela, když se snažila pomáhat lidem. To vysvětluje Arnoldovu devastaci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 31.08.2024

    (audio)
    délka: 55:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Propastné rozdíly ve společnosti vždy rodily nenávist, měli bychom se z toho poučit

Helen Waldstein v roce 1940
Helen Waldstein v roce 1940
zdroj: Archiv pamětníka

Helen Waldstein Wilkes se narodila 3. srpna roku 1936 v jihočeské Horní Stropnici (německy Strobnitz). Vyrůstala v láskyplném náručí svých rodičů na farmě na kanadském venkově. Mezi své vrstevníky nikdy příliš nezapadla, protože v mnohém se od nich lišila: Když nastoupila do první třídy, neuměla ani slovo anglicky. Jako jedináček kolem sebe také neměla žádné další děti a kromě rodičů a tety a strýčka ani žádné dospělé příbuzné. Teprve ve svých šedesáti letech objevila starý kufřík po tatínkovi, ve kterém byly dopisy od příbuzných. Pustila se tak do pátrání po jejich osudech, které zpracovala v knize The Letters From The Lost. Zjistila, že téměř celá její velká rodina včetně prarodičů z obou stran, strýčků, tet, bratranců a sestřenic zahynula během holocaustu. Heleniným rodičům se podařilo ze Sudet prchnout přes České Budějovice, Prahu a Antverpy do Kanady. Tam se jako přistěhovalci zavázali pracovat pět let v hospodářství. Pocit odcizenosti přivedl pamětnici ke knihám, studovala literaturu na McMasterově univerzitě v Kanadě, poté získala titul M.A. na Middlebury College v USA, přičemž rok strávila na stipendiu na pařížské Sorbonně. Doktorát z francouzské renesanční literatury obhájila na Wayne State University v Detroitu. Působila na různých stupních amerického a kanadského školství a i v době natáčení rozhovoru byla stále pracovně aktivní.