Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helen Wilkes (* 1936)

• Helen Waldstein Wilkes se narodila 3. srpna roku 1936 v jihočeské Horní Stropnici

• jako tříletá uprchla s rodiči před nacismem do Kanady

• studovala francouzskou renesanční literaturu na univerzitách v Kanadě, USA a na Sorbonně

• vyučovala na různých stupních kanadského a amerického školství

• z nalezených dopisů od příbuzných se dozvěděla o tragickém osudu své rodiny

• osudy předků, kteří zahynuli během holocaustu, zpracovala v knize The Letters From The Lost

Spisovatelka a jazykovědkyně Helen Waldstein Wilkes (1936) vyrůstala v láskyplném náručí svých rodičů na farmě na kanadském venkově. Mezi své vrstevníky nikdy příliš nezapadla, v mnohém se od nich lišila: Když nastoupila do první třídy, neuměla ani slovo anglicky. Doma se totiž mluvilo jen německy. Jako jedináček kolem sebe také neměla žádné další děti a kromě rodičů a tety a strýčka ani žádné dospělé příbuzné. Jako by v určité části její identity bylo prázdno, černá díra. S maminkou si často prohlížela stará fotoalba a hltala vyprávění o svých příbuzných, které ji vytrhávalo z osamocení.  Snad právě onen pocit odcizenosti a jinakosti ji přivedl ke čtenářské vášni a literatura se později stala její profesí.

Helen brzy pochopila, že o dramatickém útěku rodiny z Československa, ani o tom, kam zmizeli prarodiče z obou stran, strýčkové, tetičky, bratranci a sestřenice, se doma nemluví. Jen jedenkrát za rok, na svátek zemřelých Jom kipur, chodili její rodiče do synagogy, aby si připomněli památku svých rodičů. „Nikdy jsem nesměla chodit s nimi, asi abych je neviděla plakat,“ říká Helen Waldstein Wilkes. Tak teprve ve svých šedesáti letech objevila starý kufřík po tatínkovi, ve kterém byly dopisy od příbuzných. Pustila se do pátrání po jejich osudech, které zpracovala v knize The Letters From The Lost. Kniha byla přeložena také do němčiny a španělštiny, v době našeho natáčení v roce 2024 však stále čekala na své české vydání.

Doma v Horní Stropnici

Helen Waldstein Wilkes se narodila 3. srpna roku 1936 v jihočeské Horní Stropnici (německy Strobnitz). Její tatínek Edmund, kterému nikdo neřekl jinak než Edi, se narodil roku 1900 jako jeden ze čtyř sourozenců. Vystudoval obchodní školu v Gmündu a pomáhal svým rodičům s vedením obchodu ve Stropnici. Jak později pamětnice zjistila, její dědeček Josef měl také malou šicí a pletací dílnu. „V nedávné době jsem dostala dopis od jedné ženy z USA, která mi děkovala, že její matka přežila holocaust díky tomu, že se u mého dědečka naučila šít,“ říká.

„Rodiče se seznámili na silvestrovském večírku, maminka měla na sobě krásné modré šaty, které mám stále schované,“ vypráví pamětnice. Její maminka Gretl pocházela z Bavorska a nikdy se nenaučila česky, rodiče spolu proto celý život mluvili německy. Svatba se konala v roce 1935 v synagoze v Českých Budějovicích. „Rodiče mé matky mohli přijet pouze na obřad a nesměli se zdržet přes noc, protože už tehdy platily restrikce proti Židům,“ připomíná Helen Waldstein Wilkes. „Moji rodiče nebyli věřící, razítko s Davidovou hvězdou, které je i na mém rodném listu, ale bylo jako cejch na čele. Dodnes nechápu, jak může pro někoho jiné náboženství nebo jiné etnikum být důvodem k nenávisti... Nebo jak může být pro někoho nepřítelem třeba šestileté dítě, jakým byla má zavražděná sestřenice Dorli,“ říká s rozhořčením.

Dramatický útěk

Stejně jako se rodiče malé Helen nezajímali o náboženské otázky (do českobudějovické synagogy se vypravili maximálně jednou ročně), nezajímali se ani o politiku. „Jediným tatínkovým přáním bylo vytvořit šťastný domov pro svou milovanou Gretl a pro mě, politici kdesi daleko od jejich domova ale rozhodli za něj,“ říká pamětnice. Obec Horní Stropnice patřila do oblasti Sudet a jako další příhraniční oblasti Československa připadla nacistickému Německu. Ještě před podpisem mnichovské dohody proto Waldsteinovi uprchli do nedalekých Českých Budějovic.

Helen Waldstein Wilkes ve své knize The Letters From The Lost usuzuje, že její rodiče museli ihned po podepsání mnichovské dohody ve svém útěku pokračovat: „S vědomím toho, co se stalo v Německu, kde byli Židé zbaveni občanství a byli společensky degradováni, začali brzy ráno 1. října 1938 prchat do bezpečí.“ Zdánlivě bezpečným útočištěm se rodině stala Praha, jak se ale podařilo Helen Waldstein Wilkes vyčíst z korespondence svých předků, deset dnů po okupaci Československa, tedy 25. března 1939, cestují Waldsteinovi vlakem z Prahy do Antverp, odtud pokračují lodí do Anglie a dál do Kanady.

Ze svého dětství v Československu si Helen nepamatuje vůbec nic. Pravděpodobně vytěsnila traumatické zážitky: „Když jsem před pětadvaceti lety cestovala s přáteli Martinem a Traceym z Lince, vzali mě nejprve do Stropnice a pak mě odvezli na nádraží do Budějovic. Zůstala jsem jako opařená, nebyla jsem schopná udělat krok a vejít do chodby, která vedla k vlaku do Prahy. Martin si mě musel doslova přehodit přes rameno a nést mě. Letos v létě, jen před několika týdny, jsem zažila podobný zážitek v Praze, když jsem vstoupila do budovy, kde jsme možná bydleli. Vešla jsem do haly a ztuhla. Zběsile jsem se držela zdi, protože se mi třásly nohy a po zádech mi běhal mráz. Tělem mi zmítaly vzlyky, když jsem se potácela po několika schodech zpět na chodník, kde jsem se zhroutila. Stejně jako moje matka Gretl, i já jsem vymazala z paměti náš půlroční pobyt v Praze.“

Drsné začátky v Kanadě

To, že se jejím rodičům podařilo ještě na podzim roku 1939 uprchnout, považuje Helen Waldstein Wilkes za zázrak. „Sama o sobě říkám, že jsem náhodně přeživší. V roce 1938 se světové velmoci na konferenci v Évianu shodly, že neotevřou své hranice prchajícím Židům. V té době dostal můj otec povolení vycestovat do Kanady, ale jsem přesvědčená, že šlo o omyl, Kanada totiž potřebovala lidi do zemědělství, otec se hlásil jako farmář, úředníky asi nenapadlo, že by Židé mohli být farmáři,“ říká pamětnice. Její rodiče také žádné zkušenosti s prací v zemědělství neměli, byli zvyklí pracovat v rodinném obchodě. První kráva, kterou Waldsteinovi koupili, do druhého dne pošla. „Všichni se nám pak smáli, že jsme tak hloupí, že nepoznáme zdravé zvíře od nemocného,“ vzpomíná pamětnice. Ani její maminka neměla k hospodaření na farmě vřelý vztah, z krav, které musela denně dojit, měla hrůzu. Naštěstí měla oporu ve své sestře Anny, jejíž manžel Ludwig pocházel z Horšovského Týna. Jeho rodina obchodovala v západních Čechách s dobytkem, a tak si prakticky založený Ludwig uměl poradit třeba s opravou zemědělského stroje.

Podmínky, ve kterých Helenini rodiče hospodařili, byly velmi nuzné. Neměli splachovací záchod ani vodovod uvnitř domu, elektřinu nebo plyn, vařilo a topilo se v kamnech. „V době krize ve třicátých letech většina Kanaďanů utíkala z venkova, dali přednost dobře placené práci ve městech. Farma, kterou koupil můj otec, byla tak levná, protože se skládala ze 180 akrů, které nikdo nechtěl. Půda byla neúrodná a cokoliv tady vypěstovat bylo obtížné. Části byly bahnité a nikdy nevysychaly, na polích bylo víc kamení než úrodné půdy,“ líčí pamětnice ve své knize.

Nikam nepatřit

Když bylo malé Helen pět let, nastoupila do venkovské školy, kde se v jedné třídě učilo osm ročníků. Chlapci ale školu opouštěli, jakmile byli dost silní na to, aby mohli pracovat na farmách, obvykle to bylo kolem dvanácti let. „Děti se mi smály, protože jsem neuměla anglicky, byla jsem jiná, měla jsem například i jiné svačiny,“ říká pamětnice. Její rodiče se po imigraci do Kanady museli zavázat, že budou pět let pracovat v zemědělství. Pak se přestěhovali do města Hamilton, kde ale museli opět začínat od nuly. Její otec pracoval jako expedient ve skladu obuvi. Přijížděly nákladní vozy naložené kartony bot a on je vykládal. Pak přijížděly prázdné kamiony a on je nakládal. Bezmyšlenkovitá práce, ale s angličtinou se silným přízvukem, žádnými odbornými dovednostmi a nedostatkem sebevědomí se zdálo, že nemá moc na výběr. Její matka si našla práci v továrně na podvazkové pásy, nasazovala svorky na gumičky, celý den stejný monotónní pohyb.

Ani ve městě jako dospívající dívka Helen příliš nezapadala mezi své vrstevníky. Soustředila se na své vzdělání a z reality utíkala do světa literatury. „I když jsem četla také německé autory, jako třeba Heinricha Heineho, začala jsem k němčině pociťovat odpor. Tak začal můj zájem o francouzštinu a francouzskou literaturu. Vzpomínám si, jak mě učitel chválil za výslovnost, protože určité hlásky ve francouzštině Kanaďané nedokážou vyslovit, ale já jsem je uměla z němčiny,“ říká Helen Waldstein Wilkes, která se vydala na dráhu intelektuálky, i když maminka s ní měla docela jiné plány. Vzhledem ke svým zkušenostem radila mladé dívce, aby se vdala, nejlépe za lékaře, aby nemusela pracovat. „Maminka mi také říkala, abych se naučila šít, že díky této dovednosti přežiju v jakýchkoliv podmínkách,“ vzpomíná.

Univerzitní dráha

Když Helen Waldstein Wilkes v roce 1953 dokončila střední školu, získala čtyřleté stipendium na McMasterově univerzitě v Kanadě. Poté získala titul M.A. na Middlebury College v USA, přičemž rok strávila na stipendiu na pařížské Sorbonně. Doktorát z francouzské renesanční literatury obhájila na Wayne State University v Detroitu ve státě Michigan. Několik let vyučovala pamětnice na Státní univerzitě v New Yorku. Odtud ji však vyhnal její nesouhlas s válkou ve Vietnamu. „Nemohla jsem se smířit s tím, že student, který neudělá zkoušku z francouzštiny, automaticky ztratí výjimku z odvodu a bude poslán do války,“ objasňuje. Později proto zakotvila na Univerzitě Britské Kolumbie, působila i na jiných stupních kanadského a amerického školství.

Tehdy se zaměřila na mezikulturní porozumění, které zůstalo její celoživotní vášní. Jako studentka McMasterovy univerzity snila o tom, že se stane diplomatkou a bude reprezentovat Kanadu na mezinárodní úrovni. „Absolvovala jsem velmi náročnou zkoušku, která trvala asi osm hodin. Poté mi bylo řečeno, že nemám nárok jen proto, že jsem dívka, která se pravděpodobně vdá, bude mít děti a promarní celé své vzdělání,“ říká pamětnice.

Tajemství tatínkova kufříku

V roce 1959 na stipendijním pobytu v Paříži zastihla Helen Waldstein Wilkes zpráva, že její otec umírá. I když se hned vrátila domů, nestihla se s ním rozloučit. Teprve ve svých šedesáti letech objevila Helen Waldstein Wilkes tatínkův kufřík. Našla v něm dopisy od příbuzných. „Až do prosince 1941 dostávali rodiče zoufalé dopisy, v nichž rodina prosila mého otce, aby je dostal z Evropy. Snažil se, ale bylo to samozřejmě beznadějné. Po vstupu Američanů do války všechny dopisy ustaly a moji rodiče netušili, co se s jejich blízkými děje. Pak přišel dopis od otcova bratra Arnolda. On jediný přežil. Všichni ostatní členové otcovy rodiny buď zemřeli na nemoci v Terezíně, nebo šli do plynových komor v Osvětimi. Rodiče mého otce. Jeho bratři a sestry. Jeho příbuzní. Jeho tety a strýcové, stejně jako všechny jeho neteře a synovci. Všichni,“ vysvětluje.

Právě zmiňovaný tatínkův bratr Arnold byl se svou první ženou Věrou deportován do Terezína a později do Osvětimi. „Strýc byl inženýr a pravděpodobně byl pro své schopnosti potřebný i v táboře, a proto přežil. Jeho žena byla lékařka a i v těch strašných podmínkách pomáhala lidem, nakazila se nějakou smrtelnou chorobou a zemřela,“ říká pamětnice. Po válce se její strýc vrátil do Prahy a znovu se oženil. Byl ale psychicky zlomený a je záhadou, zda jeho smrt, způsobená otravou plynem v koupelně, nebyla dobrovolná.

Tragicky zahynula také otcova sestra. Marta Fränklová žila se svým mužem Emilem a malou dcerou Ilse (1931) v rakouském Linci. „Chtěli utéct ještě před anšlusem, ale čekali druhou holčičku, Dorli, a kvůli tomu nechtěli cestovat. Krátký čas jsme společně pobývali v Praze, v relativním bezpečí, já a Ilse jsme si spolu hrály jako sestry,“ říká pamětnice. Dodává, že celá rodina Fränklových byla deportována do Terezína a později do Osvětimi, kde byli všichni zavražděni. Přidává také vzpomínku na svou sestřenici z matčiny strany Hilde: „Moje maminka o ní vždy mluvila jako o ‚Die arme Hilderl‘, tedy ubohá Hildička. Tuto krásnou holčičku, kterou jsem znala jen z fotografií, přejel nacistický tank, když šla se svou maminkou na procházku.“

„Zbytek mé rodiny, včetně otcovy sestry Elsy, jejího manžela Emila Urbacha, mezinárodně uznávaného lékaře, a jejich potomků Marianny a Otty, kteří mě tak rádi škádlili, čekala strašlivá smrt,“ říká pamětnice. Stále truchlí pro všechny čtyři své prarodiče, včetně dědečka Josefa, který se snažil povzbuzovat své spoluvězně v Terezíně, aby neztráceli naději. V Osvětimi se rozhodl pro sebevraždu tím, že odmítl jíst suché kůrky chleba a vodnatou polévku a snášet tak ztrátu důstojnosti v nelidských podmínkách.

Antisemitismus je hluboce zakořeněný

S Helen Waldstein Wilkes jsem natáčela rozhovor pro Paměť národa v srpnu roku 2024. V kontextu světových událostí byla velmi znepokojena válečnými konflikty na Ukrajině a v Izraeli. Domnívá se, že lidská lhostejnost, nedostatek solidarity a zvětšující se propast mezi chudými a bohatými má stejné následky, jaké měla ve třicátých letech minulého století. Vnímá také opětovně sílící antisemitismus. „Schválně jezdím univerzitním autobusem, abych poslouchala hovory mladých lidí. Řada z nich tvrdí, jak Izraelci vraždí nevinné lidi, že jsou to kolonialisté, a podobně. Přitom už nevidí, že válka začala masakrem Hamásu na mladé, nevinné Izraelce 7. října loňského roku,“ říká.

Ve svém projevu, který přednesla během představení knihy The Letters From The Lost v Židovském muzeu v Praze, k sílícímu antisemitismu dodala: „Možná se není čemu divit, protože po dva tisíce let se příslušníci všech evropských zemí naučili pohlížet na Židy jako na zlo, jako na syny satana, jako na vrahy Krista, kteří nyní otravují studny, aby šířili mor a další nemoci. Dokonce i během nedávné epidemie covidu jsem zahlédla karikaturu zobrazující laboratoř v Izraeli, kde údajně vyráběli virus, aby pak lékaři a lékárníci mohli profitovat z prodeje vakcíny.“

I ve svých osmaosmdesáti letech je Helen Waldstein Wilkes stále aktivní. Neúnavně jako bytostná pacifistka hlásá hodnoty míru a demokracie. Jejím snem je vydat knihu The Letters From The Lost také v českém jazyce a ráda by zpracovala i tragický osud své sestřenice Ilse formou knihy nebo filmu pro děti. Hluboce ji dojalo, když jí Židovské muzeum v Praze věnovalo kopii kreseb, které Ilse vytvořila v Terezíně. V době, kdy byl rozhovor autorizován, působila pamětnice jako lektorka angličtiny a němčiny v kyrgyzském Biškeku.