Josef Weinfurt

* 1950

  • „Já jsem byl v tom Holešově taky jako furťák, ale Holešov byla vysoká škola zaměřená na ochranu státní hranice. Když jsem potom sloužil v Nýrsku, tak už jsem byl u Veřejné bezpečnosti, to už jsem s hranicí neměl nic společného. Protože tady tu západní hranici hlídali ještě pohraničníci. Klasický pohraničníci. Západní hranici vůbec nehlídali policajti. My jsme byli normální oddělení. Ale samozřejmě potom, když zrušili hranice, když se rušily dráty, já už nevím, v kterým to bylo roce, tak ty pohraničníci – protože zrušili pohraniční roty – to bylo Jezero, Hamry, Svatá Kateřina, tak ty kluci přešli k nám, jako k policii, a sloužili normálně na obvodních odděleních. Spousta jich odešla do civilu, ale někteří přišli k nám a stali se z nich normální policisti. I když oni ze začátku – takhle – ty oddělení nějak zůstaly, ale udělali z toho něco jako na té socialistické hranici, ano, tak to udělali, protože padla želená opona, tak zůstali na těch rotách. Ale na výcvik chodili potom ke mně. To už jsem byl bojař. Někteří přišli k nám, někteří tam zůstávali, ale postupem času, nevím už v jakém roce, zrušili i ty bývalé roty. Některé srovnali se zemí, z některých jsou rekreační střediska a některé přešly do soukromých rukou. Třeba Hamry, ty jsou opuštěné úplně, rota na Poledníku, ta byla zrušená, srovnaná se zemí, Debrník, ten ještě stojí, ale Polom rota, tam dneska nepoznáte, že tam byla rota dřív. Takže takhle to potom skončilo.“

  • „My jsme s Karlem byli takoví akční, fyzicky stejně zdatní, no tak jsme si třeba srolovali noviny a jako že to je nůž, tak jsme dělali ten boj s nožem, protože to byla součást výcviku tenkrát, jak zlikvidovat nepřítele, tiše, beze zbraně, jenom s nožem, a tak dále, no tak jsme takhle furt blbli. Sice tam to mazáctví bylo, ale kdo byl hodně fyzicky zdatný – a být fyzicky zdatný na vojně bylo plus – nejlepší bylo si najít nějakého mazáka, zdatného, toho vyzvat na zápas, porazit ho a měl člověk pokoj. To byla taková taktika. Samozřejmě našli se ty absolventi, ty Slováci byli takoví tvrdší trošku, no, ale nebyl jsem tam buzerovaný, ani Karel ne.“

  • „Ti, kdo to neměli, a bylo nás víc, že jsme neprošli svazarmovským výcvikem, tak jsme celý ten paravýcvik absolvovali tam. A protože to bylo v zimě, no tak jsme skákali do pískoviště do ztvrdlého písku a všechny ty honičky, a první seskok, samozřejmě to si pamatuji, byl z Ilka. Odvezli nás do Košic, tam jsme nastoupili na letadlo a z těch Košic nás v Prešově nad letištěm vyhodili, letadlo se vrátilo, protože tam přistát nemohlo, všechno bylo zmrzlé. Tak nás vyhodili a letadlo se vrátilo. Pamatuji si, že kvůli počasí jsem několikrát vzlétl letadlem a nevyskočili jsme, vrátili jsme se v Košicích na letiště a autobusem nás převezli zpátky do Prešova. To bylo asi čtyřicet kilometrů, nebylo to daleko. Ale první seskoky byly z Ilka, na tzv. zádržku. Z Anduly, z letadla AN2, se skákalo na tzv. trhačku. To znamená, že vrchlík od padáku byl přivázaný v letadle, člověk vyskočil a povlak vrchlíku zůstal v letadle. Člověku se hned otevřel padák, po prvních metrech, co opustil letadlo. Jenomže když se skáče z Ilka, to je daleko větší rychlost, je to velké letadlo, to se muselo takhle naklonit, při seskocích, a skákalo se na tzv. trhačku. To znamená, člověk vyskočil i s tím sbaleným vrchlíkem, s tím padákem, a ta trhačka spočívala v tom, že to otevřelo jenom chlopeň na tom zabaleném padáku a ta chlopeň uvolnila tzv. výtažný padáček. To bylo jako na péro, malý padáček, který se vešel v podstatě do ruky, ale tím, jak se otevřel, se nafoukl vzduchem, no tak takhle jsme skákali z Ilka a to byly moje první seskoky na Slovensku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Klatovy, 26.08.2023

    (audio)
    délka: 01:12:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Paragáni byli vždycky elita

Josef Weinfurt, Základní vojenská služba, Janovice 1971
Josef Weinfurt, Základní vojenská služba, Janovice 1971
zdroj: archiv pamětníka

Josef Weinfurt se narodil 31. prosince 1950 ve Stříbře na Plzeňsku, vyrůstal v Klatovech. Maminka Jarmila, rozená Lamplová (nar. 1928), pocházela z Plzně a celý život pracovala jako úřednice. Otec Josef Weinfurt (nar. 1910) pocházel ze Zbůchu u Plzně. Pracoval jako důlní zámečník a později jako vedoucí plánovacího odboru ONV Klatovy. Pamětník se v letech 1965 až 1968 vyučil lesníkem na lesnickém učilišti na Modravě. Po odvodu narukoval do Prešova. Původně měl sloužit u tzv. průzkumáků, pro fyzickou zdatnost ho ale přeřadili k výsadkářům. Základní službu absolvoval u Roty hloubkového průzkumu v Janovicích nad Úhlavou. Po vojně opustil myšlenku na další vzdělávání v oboru lesnictví, kde bez protekce neměl šanci. U náboru k policii, tehdy Veřejné bezpečnosti (VB), dostal nabídku možnosti dalšího studia. Nastoupil střední školu SNB, následně vystudoval i Vysokou školu SNB v Holešově, 3. fakultu Ochrany státních hranic. Kvůli studiu musel vstoupit do KSČ. Začínal na oddělení Ochrany státních hranic v Lubech u Chebu. V roce 1980 se oženil. Protože u Pohraniční stráže nechtěl být, usiloval o přechod zpět k Veřejné bezpečnosti. Nakonec jako ženatý s dítětem získal práci u VB v Nýrsku. Tam pracoval do roku 1989. Po revoluci dělal náčelníka ve Švihově, po roce přešel do Klatov, kde zůstal následujících šestnáct let až do důchodu jako bojař. Měl na starosti střeleckou a bojovou přípravu policistů. Jako nadšený sportovec absolvoval řadu atletických, cyklistických i běžeckých závodů. V osmdesátých letech stál u zrodu Vodní záchranné služby a jejího juniorského oddílu v Klatovech. Celoživotní nadšený sportovec se stále aktivně věnuje sportu, zvlášť své oblíbené cyklistice. Josef Weinfurt vychoval dvě dcery a těší se ze tří vnoučat. V roce 2023 žil v Klatovech.