Zuzana Vytlačilová

„To bylo něco jako když lidé zažili ty hrůzy a už to v sobě uzavřeli a nechtěli o tom mluvit. On (otec) mi v podstatě říkal, že spoustu lidí, když se tam nemilosrdně střílelo, ukryl v bance, normálně za šaltr.“ „Nikdo tam nepadnul?“ „Ne, ne.“ „Co to znamená, že se tam střílelo? Že honili po ulicích? Ale to už bylo po válce.“ „Tak jak vypadal ten odsun (Němců), že jo. To se s nimi příliš nebabrali. On zařídil řediteli borských skláren, nevím už co, nějakou výhodu. A dokonce ten ředitel by nebyl býval proti, aby si otec vzal jeho dceru. Ale tatínek měl už svoji Milušku a už tehdy to odmítl. Ten ředitel potom napsal mému bratrovi, když utekl do Německa, dopis o mém otci. Bohužel ten dopis má můj bratr a já se ho ptala, co v tom dopise bylo. On mi řekl, že to bylo o otcově charakteru a že tedy čuměl.“

„Otec okamžitě někam utíkal a dal mi peníze, ať koupím konzervy do zásoby. Jenže tam byl takový malý krámek, tam bylo tolik lidí, stála fronta několik verst … tak že sednu na autobus, zastávka byla u jatek. Stáli jsme tam s asi pěti lidmi a v tom vyjel tank. Ona je tam taková mírná zatáčka a on to nevybral.“ „To je v Ptácké ulici?“ „V Ptácké ulici. On to nevybral a v podstatě se řítil na nás. Všichni jsme ztuhli a přitlačili se ke zdi, úplně to vidím jako dneska, starý, mladý, všichni měli tu reakci. Naštěstí to ten tank pak vybral a minul nás, ale bylo to velmi nepříjemné.“