Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Vytlačilová (* 1955)

• narodila se 5. září 1955 v Mladé Boleslavi

• otce Jiřího Urbana totálně nasadili v Rakousku na dráze, po výbuchu muničního vlaku utekl a skrýval se

• během odsunu v Novém Boru poskytl úkryt pronásledovaným Němcům

• po roce 1948 otce a jeho kolegy ze státní banky po vykonstruovaném obvinění věznili

• následně pracoval na zemědělské správě, musel nutit sedláky ke vstupu do JZD

• během invaze v srpnu 1968 se pamětnice těsně vyhnula srážce se sovětským tankem

• maturovala na gymnáziu v Mnichově Hradišti, absolvovala jazykovou školu

• pracovala jako učitelka na základní škole, poté ve firmách Skloexport nebo Liaz

• po bratrově emigraci měla problém se vrátit zpět do Skloexportu

• bratra v západním Německu v roce 1987 navštívila

• v roce 2023 žila v Mladé Boleslavi

Když přišla Zuzana Vytlačilová na svět v roce 1955, její otec Jiří Urban už v té době měl prožito mnohé. Za války utekl z totálního nasazení a skrýval se. Během odsunu pak pomáhal pronásledovaným Němcům v Novém Boru.

Došlápl si na něj až komunistický nadřízený v bance, který zavinil, že ho spolu s dalšími kolegy zavřeli do vězení na základě smyšleného obvinění.

„Táta nám po propuštění na svobodu v těch těžkých časech vytvořil doma takový hrad bezpečí,“ říká pamětnice. Ale ani tam se nemohli vyhnout všem rizikům, které život v komunistické totalitě obnášel. Zvláště v roce 1968, kdy do ulic Mladé Boleslavi vjely okupační jednotky.  

Utekl na nárazníku vlaku

Pamětnice Zuzana Vytlačilová se narodila 5. září 1955 v Mladé Boleslavi. Už od útlého dětství jezdila se svými rodiči často na výlety do přírody. Otec ji bral na lyže do Krkonoš a pěstoval v dceři vztah k horám a skalám. Ty totiž v jeho životě hrály důležitou roli.

Během druhé světové války Jiřího Urbana nacisti totálně nasadili v Rakousku, kde ve chvílích volna vyrážel do Alp. Pracoval na nádraží v kanceláři společně s nasazenými Francouzi a později se ukázalo, že mají kontakt na odboj. Když nechali vyhodit do vzduchu vlak s municí, Jiří Urban pochopil, že mu hrozí nebezpečí, a proto raději uprchl do Čech na nárazníku vlaku. Doma mu rodiče zajistili úkryt v penzionu v Sedmihorkách, do konce války tak mohl přebývat v blízkosti skal Českého ráje.

Po osvobození se vrátil do svého původního bankovního zaměstnání a dostal umístěnku do pohraničního Novém Boru. „Probíhal tam odsun Němců a nemilosrdně se střílelo. Tatínek říkal, že spoustu těch lidí ukryl v bance. Pomohl také řediteli novoborských skláren, který chtěl, aby si tatínek vzal jeho dceru, ale v té době už se znal s mojí maminkou a odmítl to,“ vypráví Zuzana Vytlačilová.

Chtěli jezdit na plesy do Vídně

Po sňatku s Miluškou Volfovou v roce 1946 nastoupil Jiří Urban v pobočce státní banky v Mladé Boleslavi. Dařilo se mu natolik, že dostal nabídku pracovat v mezinárodní bance v italském Terstu. Se svou ženou plánovali pravidelné výlety na plesy do Vídně. Ale nic z toho nepřišlo, protože v únoru 1948 převzali moc v Československu komunisté.

Otec pracoval v úvěrovém oddělení, které s přechodem na státem řízené hospodářství ztratilo mnoho ze svých původních účelů. Pracovníci ale nově museli chodit přemlouvat sedláky v okolních vesnicích, aby vstoupili do JZD. Podle pamětnice otec tuto vynucenou práci snášel těžce. A další problémy přišly s komunisty nově dosazeným ředitelem banky.

„V podstatě celé úvěrové oddělení šlo do vězení, protože zřejmě řediteli přerůstali přes hlavu, tak zkonstruoval, že si účtovali větší náklady na dopravu během přemlouvání zemědělců. Tatínek seděl ve vězení tři čtvrtě roku. Maminka vyprávěla, že byla i domovní prohlídka a měli tam nějaký dokument, který potřebovala ukrýt, tak šla na záchod a strčila si ho za kalhoty a podařilo se jí to.“

Po návratu na svobodu otec pamětnice musel pracovat v bankovních pobočkách mimo Mladou Boleslav, nakonec se vrátil a dostal práci na zemědělské správě.

Chodila do kina na Funése

Otec se v těžkých časech během 50. let upnul ještě více na milované horolezectví a s ním spojený okruh přátel. „Znal se s horolezcem a fotografem Vilémem Hecklem a celou průkopnickou partou, která lezla v Českém ráji,“ vzpomíná Zuzana Vytlačilová.

Nejen časté výlety v přírodě, ale také rodinný dům se zahradou i zvířaty v ulici Pod skalou představoval pro pamětnici i její příbuzné bezpečný prostor. Bydleli zde společně s prarodiči Urbanovými. Dědeček pamětnice Jaroslav Urban dříve provozoval ve městě taxislužbu, po roce 1948 mu ji ale komunisté zabavili a musel odevzdat všechna auta.

„Maminka i dědeček poslouchali Svobodnou Evropu, dědeček i při otevřeném okně, a protože byl hluchý, tak to šlo slyšet až dolů na zastávku autobusu. Jednou přišel nějaký pán upozornit maminku, aby to dědeček ztlumil, ale nestalo se,“ líčí pamětnice.

Skrze své příbuzné vnímala i jako menší dívka uvolněnou atmosféru šedesátých let a období naděje. Místo do Pionýra chodila do kina na francouzské komedie s Luisem de Funésem a toužila cestovat po světě. Otec plánoval založit zemědělskou banku a měl k tomu připraveny všechny podklady, ale i tentokrát mu kariérní plány přerušil chod dějin.

Tank nás těsně minul

Dvacátého srpna 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. Šlo o reakci na sílící snahy reformovat socialistické zřízení. Mnoho lidí v den okupace netušilo, co přesně se děje. Jiří Urban proto okamžitě poslal svoji dceru do obchodu nakoupit konzervy.

„Jenže v malém krámku bylo všechno pryč. Šla jsem na autobus, stáli jsme na zastávce u jatek s pěti dalšími lidmi a v tom vyjel tank. Nevybral zatáčku v Ptácké ulici a řítil se na nás. Ztuhli jsme a přitlačili se ke zdi, ale naštěstí to pak vybral a minul nás,“ popisuje Zuzana Vytlačilová dramatickou chvíli.

Okupační jednotky se po prvotním chaosu záhy usadily v boleslavských kasárnách. Rodina pamětnice se vyhýbala jakémukoliv kontaktu se Sověty, zatímco někteří s nimi brzy začali kšeftovat. Okupantům se ale zcela vyhnout nešlo, ani jejich příbuzným. Zuzana Vytlačilova vzpomíná na aroganci manželek sovětských důstojníků v obchodech i na to, jak na ni samou vojáci pokřikovali.

Odpor proti invazi se v Československu ještě v prvních měsících projevoval, například během hokejového mistrovství světa v březnu 1969, kde ČSSR dvakrát porazilo sovětský výběr. „Dívali jsme se na televizi, táta s bratrem pak vzali naši vlajku a objížděli s ní pomník Lenina a houkali. Potkali tam plno dalších lidí a radovali se spolu.“

Bratr pamětnice Jiří v roce 1968 čelil velkému dilematu, když jako student zemědělské univerzity trávil roční stáž na jihu Francie. Od československé vlády ale dostal na vybranou - buď se okamžitě vrátit do vlasti, nebo už se nevracet vůbec. Po naléhání otce přijel a hranice se svobodným Západem se krátce nato opět uzavřely. Z okupace se stala „bratrská pomoc“ a přišla normalizace. Zuzana Vytlačilová tak místo na filmy o francouzských četnících musela chodit znovu nuceně na nezáživné ruské snímky.

Přinesla Chartu domů a rodiče se vyděsili

Pamětnice absolvovala gymnázium v Mnichově Hradišti a chtěla pokračovat na právnickou fakultu, ale tehdy pouze studijní výsledky nestačily. „Zkoušky jsem složila na dvojku, ale u pohovoru mi dali politickou otázku o Tchaj-wanu a Číně. Asi jsem řekla něco špatného, aniž bych si toho byla vědoma, a nevzali mě,“ vysvětluje pamětnice.

Místo studia tak Zuzana Vytlačilová učila na základní škole, později se ale přihlásila ke studiu ruštiny a němčiny. Během roku na jazykové škole v Praze si užívala kulturní život, navštívila například představení k výročí založení Osvobozeného divadla, kde tenkrát vystoupili i herci Jan Werich a Jiří Suchý.

„To se psal rok 1977 a kamarádka mi přinesla výtisk Charty. Přečetly jsme si to a vzala jsem to domů. Pamatuju si zděšení mých rodičů, jak se strašně báli. Tenkrát jsem si to nedovedla vysvětlit, ale bylo to tím, že zažili padesátá léta s politickými procesy,“ přibližuje pamětnice.

Po jazykové škole nastoupila Zuzana Vytlačilová do libereckého podniku Skloexport jako cizojazyčná korespondentka. Seznámila se s Milanem Vytlačilem, vzali se i přes odpor jejích rodičů a narodila se jim dcera Anna.

Už nikdy neseženete práci

Po mateřské dovolené pracovala pamětnice v Mnichově Hradišti v podniku Liaz, na který ovšem kvůli špatným kolegům nevzpomíná v dobrém. Její manžel nastoupil mezitím v Liberci jako pedagog strojního inženýrství na Vysoké škole strojní a textilní a ona se chtěla vrátit do Skloexportu. „Šla jsem na kádrové oddělení a tam mě paní sepsula, z jaké že to jsem rodiny a co si myslím. Prorokovala mi, že neseženu už vůbec žádné zaměstnání. Šla jsem domů a skutečně brečela.“

Důvodem nepříčetnosti kádrové pracovnice byla bratrova emigrace do západního Německa. Rodina to těžce nesla a nikdo neznal přesný důvod jeho rozhodnutí. V roce 1987 každopádně Jiří Urban mladší pozval svoji sestru na návštěvu. Tou dobou už se dvířka směrem na Západ pootevírala a do zahraničí se dalo cestovat alespoň na výjezdní doložky, i tak to ovšem neslo řadu nepříjemností.

„Vlak zastavil uprostřed polí u České Kubice a dovnitř nastoupila pohraniční stráž se psy, začali prohlížet vlak a šacovat lidi, co vezou s sebou. Strávila jsem v Německu asi týden a návrat byl ještě drsnější. Vracely se často matky dětí, které odešly na Západ. Celníci jim tam vysypávali kufry, křičeli na ty starší dámy a chovali se k nim odporně,“ vzpomíná Zuzana Vytlačilová.

Následovala otcovu tradici

Tyto praktiky během překračování hranic už ale neměly trvat dlouho. O dva roky později díky sametové revoluci padl v Československu komunistický režim a v celém východním bloku se zřítila i železná opona. Po více než dvaceti letech skončila i tísnivá přítomnost sovětských okupantů.  

Manžel Zuzany Vytlačilové využil příležitostí, které nové svobodné poměry nabízely, a začal úspěšně podnikat v oblasti průmyslového inženýrství. Manželé se přestěhovali zpět do Mladé Boleslavi a pamětnice šla pracovat do banky, aby přece jen navázala na odkaz svého otce, který zemřel v roce 1991.

Konečně také mohla cestovat světem, po čemž dlouhá léta toužila. „Přišla doba, kdy jsme mohli všechno, sjíždět vrcholky všech hor, ale sjezd Kotle s tátou pro mě zůstává stejně největší zážitek,“ shrnuje Zuzana Vytlačilová.