rotný Viliam Voštinář

„Naše obec Bernolákovo připadla Maďarsku. Co jsem měl kamarády mezi Maďary, tak byli najednou takoví nepřístupní, vyrůstali jsme mezi Čechy, Moravany, Židy a bylo to pro mě takové zklamání. No a bratr pak našel v Bratislavě byt, tak jsme se odstěhovali tam. Za sedm měsíců obec zas připadla Slovensku, ale to už jsme se nevrátili.“

„Oni se se mnou setkali a ptali se, jestli jsme taky s nimi přišli bojovat, a já jsem řekl, že nás prostě poslali, tak jsme se spřátelili a já jsem k partyzánům odešel jako první. Staršinovi slovenské armády jsem sebral nějaké granáty, obvazy a to, co bylo potřeba, a zmizel jsem. No a to se doneslo k nám na Slovensko, že jsem se dal k partyzánům, banditi nám říkali, a řekli otci, že má tu škodu uhradit. ,My nevíme, my ho tam neposlali,‘ řekl otec. No, nakonec ho do basy nedali a k zodpovědnosti nehnali.“

„Hlavně jsme Němcům objekty vybírali, sklady ničili, ale místním obyvatelům málokdo. Byli někteří neukázněný, ale náš velitel byl přísný na to, byl proti pití a braní posledního chleba místním, bída byla. My jsme bojem sebrali všechno.“ Tazatel: „Zbraně jste brali?“ – „To oni nám posílali letecky, shodili nám to. Jídla moc ne, to jsme brali Němcům.“ Tazatel: „Spali jste u vesničanů?“ – „Ne, to jsme vykopali zemljanky v lese na těžko přístupným místě a odtud jsme vyráželi na akce. Tam se těžko dostávali Němci. No, zima v tom byla, ale byli jsme mladý, tak jsme to snášeli.“

„Za bezpečnost prezidenta Beneše odpovídali ale Sověti – my jsme byli symbolická jednotka. Tak jsme v Košicích udělali přehlídku, hrála hudba sovětskou hymnu, Sověti nastoupili, i naše čestná stráž, no a pak jsme pokračovali do Bratislavy, kde jsme se s panem prezidentem zastavili, potom do Brna a do Prahy. Tři jsme byli v té čestné stráži, dokonce mezi námi byli i legionáři prezidenta Masaryka. No a pak už Sověti potřeba nebyli, když se to konsolidovalo, tak ti vojáci dostali medaili za zásluhy a odešli do vlasti.“