Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

rotný Viliam Voštinář (* 1920  †︎ 2013)

• narozen 26. prosince 1920 v obci Bernolákovo

• 1. října 1941 narukoval do slovenské armády

• po napadení SSSR jednotka nasazena v týlu v Bělorusku

• přeběhl k partyzánům

• poté přešel k čs. armádnímu sboru

• bojoval na frontě u Liptovského Mikuláše

• sloužil v Hradní stráži prezidenta Beneše

• zemřel 1. července 2013

Jedním ze způsobů, kterým se bojovalo proti fašistům, byla účast v partyzánských jednotkách. To byl i případ pamětníka Viliama Voštináře. Narodil se 26. prosince 1920 v obci Bernolákovo v okrese Bratislava na Slovensku (do roku 1948 se obec jmenovala Čeklis, maďarsky Cseklész). Vyrůstal s šesti bratry v těžkých podmínkách a moment vzniku slovenského státu pro něj znamenal povolávací povinnost. Narukoval tedy 1. října 1941 do slovenské armády, konkrétně do pěšího pluku 1 Trnava. Dosti toho litoval, neboť měl zaměstnání, kterého si v té době cenil – dělal figuranta a vypomáhal s trasírkou při vyměřovacích pracích. „Maminka uklízela na nádraží,“ vzpomíná Viliam Voštinář na první léta války.

Bernolákovo bylo před válkou místem, kde žili Češi, Moravané, Slováci, Maďaři a Židé pospolu, počátkem války připadla Maďarsku. Voštinář vzpomíná, jak ho překvapilo, jak se Maďaři z nových poměrů radovali. „Naše obec Bernolákovo připadla Maďarsku. Co jsem měl kamarády mezi Maďary, tak byli najednou takoví nepřístupní, vyrůstali jsme mezi Čechy, Moravany, Židy a bylo to pro mě takové zklamání. No a bratr pak našel v Bratislavě byt, tak jsme se odstěhovali tam. Za sedm měsíců obec zas připadla Slovensku, ale to už jsme se nevrátili.“

V Bělorusku k partyzánům

„Roku 1942 jsme s plukem vytáhli proti Sovětskému Svazu do Běloruska,“ zahajuje pamětník vyprávění o cestě, která ho zavedla do partyzánské jednotky. „Úkolem naší jednotky byla zajišťovací služba a ochrana důležitých objektů například na trati nebo skladů munice. S partyzány se poprvé setkal ve chvíli, kdy stál na stráži, začal pro ně pracovat a přešel k nim, když se jeho aktivity prozradily.

„Oni se se mnou setkali a ptali se, jestli jsme taky s nimi přišli bojovat, a já jsem řekl, že nás prostě poslali, tak jsme se spřátelili, a já jsem k partyzánům odešel jako první. Staršinovi slovenské armády jsem sebral nějaké granáty, obvazy a co bylo potřeba a zmizel jsem. No a to se doneslo k nám na Slovensko, že jsem dal k partyzánům, banditi nám říkali, a řekli otci, že má tu škodu uhradit. My nevíme, my ho tam neposlali, řekl otec, no nakonec ho do basy nedali a k zodpovědnosti nehnali.“

Mezi běloruskými partyzány strávil dva roky a vzpomíná na ně jako na své přátele, s kterými podnikal různé akce proti Němcům pod vedením velitele, později odměněného titulem hrdina Sovětského Svazu.

Stalinovy rozkazy

„Buď jsme šli zaminovat trať, sklad, most  vyhodit, a někdy šlo na akci partyzánských jednotek víc, aby se to dalo zvládnout. Vyhodili jsme transport, Němci se rozprchli, panika nastala, a rychle jsme odtamtud museli zmizet, protože měli posily po ruce. I jsme brali Němce do zajetí, a jeden německý plukovník říkal, že nepočítali s takovou podporou, jakou jsme měli u obyvatelstva a s takovou silou partyzánského hnutí. V rozkazech Stalin nezapomínal na rozkazy a pozdravy pro partyzány. I zajatce jsme brali a někdy to dopadlo všelijak, Němci nás také pronásledovali, a když někoho z nás chytili, tak ho odpravili taky, jako jednoho z našich řad z Polska.“

V partyzánské jednotce se přísně dodržovala kázeň, zejména při styku s civilisty, jednalo se o boj v týlu nepřítele a heslo znělo: Partyzánský bojovník musí útočit a sám nesmí být zničen. „Hlavně jsme sklady Němcům ničili, ale místním obyvatelům málokdo ublížil. Byli i takoví, neukáznění, ale náš velitel byl přísný a netoleroval pití, místním lidem přiděloval poslední chleba, byla velká bída a lidi přišli o všechno. Letecky nám posílali zbraně a munice a shazovali nám to, i jídlo, ale velmi málo. Hlavně jsme žili ze zdrojů Němců. Spali jsme v zemljankách, vykopaných na velmi nepřístupných místech.“

Zajímavá je provázanost partyzánských jednotek s NKVD – Voštinářův velitel byl důstojníkem NKVD, poslaným do boje z Moskvy.

V průběhu války pojal Voštinář spolu s dalšími druhy úmysl vstoupit do vzniklé Československé armády. Velitel argumentoval: „Nač budete bojovat proti fašismu v Československé armádě, když můžete stejnou práci odvést i mezi partyzány.“ – Nakonec však vznikl plán vysadit tuto skupinu na Slovenském národním povstání, to se však neuskutečnilo. K Československé armádě se Voštinář přidal až později, když dohonil spolu s dalšími náhradní pluk Černogurec. Na frontě tak strávil nějaký čas, a to při bojích u Liptovského Mikuláše, než působil s kamarády u hradní stráže prezidenta Beneše.

Hradní stráž

„Za bezpečnost prezidenta Beneše odpovídali ale Sověti – my jsme byli symbolická jednotka. Tak jsme v Košicích udělali přehlídku, hrála hudba sovětskou hymnu, Sověti nastoupili i naše čestná stráž, no a pak jsme pokračovali do Bratislavy, kde jsme se s panem prezidentem zastavili, potom do Brna a do Prahy. Tři jsme byli v té čestné stráži, dokonce mezi námi byli i legionáři prezidenta Masaryka. No a pak už Sověti potřeba nebyli, když se to konsolidovalo, tak ti vojáci dostali medaili za zásluhy a odešli do vlasti.“

Poté zůstal Voštinář vojákem z povolání. „Na svou žádost jsem byl přemístěn do Čech, poněvadž jsem se oženil,“ podotýká Voštinář. Z doby války si odnesl zdravotní obtíže – vodu na plicích, s kterými se po válce léčil v Praze na Bulovce. Další osudy jiných vojáků z hradní stráže jsou mu neznámé: „Do armády pak vstupovaly především dělnické kádry.“