Jaroslava Vosátková

„Ta tlaková vlna byla tak strašně silná, že to vyrazilo ty dveře našeho sklepa. Když si představíte sebe, tak určitě jsme se strašně báli: byla to hrozná rána, nevěděli jsme, jestli se to na nás nezřítí. Když se to trošku uklidnilo, náš tatínek ještě s tím druhým pánem (v té vile bydlely asi čtyři rodiny), zkrátka ti tatínkové se radili, co udělat, aby ty dveře zabezpečili, kdyby šla další tlaková vlna, kdyby padaly dál bomby. My se sestrou si na to vzpomínáme, že nám přišlo strašně směšné, protože tam nebylo kde sedět, tak jsme seděli na různých lavicích, ale také na neckách. A oni říkali: ‚Necky pryč‘, a ty dveře opřeli a těmi neckami je drželi. Já nevím, možná, že i vám se to stane, že i v kritické situaci vám najednou něco připadne hrozně směšné. Tak dodnes se za to se sestrou stydíme, že jsme se strašně smály, že náš tatínek s tím panem Modrým si myslí, že nás zachrání tím, že budou držet neckami dveře.“

„Když to dojedl, já už jsem chtěla odejít. To právě vám chci říct, jak je ta válka nelidská. On se doslova zhroutil. Sedl si na židli, strašně plakal, strašně. Vysvětloval, že já jsem ve stáří jeho holčičky, kterou nechal doma, a že má ještě mladšího syna. A že vlastně ví, že tu válku nepřežije, že je v té poslední linii fronty.“