Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Vosátková (* 1931)

• narozena 17. května 1931

• v roce 1943 zažila bombardování Škodových závodů v Plzni britským letectvem

• v letech 1944–1945 zažila bombardování Brna americkými i sovětskými letadly

• 23. dubna 1945 – příchod Rudé armády do Blažovic

• v roce 1945 se vrátila do Plzně k rodičům

Ze vsi do města

Jaroslava Vosátková se narodila 17. května 1931 do rodiny Nohelových v moravských Blažovicích nedaleko Brna. Během hospodářské krize v třicátých letech přišel otec o práci a veškerý rodinný majetek zabavil exekutor. Nohelovi se ocitli bez prostředků, ale naštěstí jim v tíživé situaci pomohli příbuzní. Nakonec se přestěhovali do Plzně, kde se tatínkovi podařilo sehnat zaměstnání ve Škodových závodech. Stěhování ze vsi do města prožívala tehdy malá Jaroslava se svou o rok starší sestrou Marií jako velkou změnu. „Najednou jsme byly v Plzni, obrovském velkoměstě, a měly jsme z toho hrozně velký strach.“ Pamětnice zde začala chodit do první třídy, a tak si brzy našla kamarády. Mimoto rodiče byli nadšení sokolové, takže obě děvčata chodila cvičit s ostatními dětmi a brzy byla v Plzni jako doma.

Začerněte to tuší!

Poklidný život v plzeňských Skvrňanech, nedaleko od Škodovky, skončil s příchodem druhé světové války. Změny se projevily i na základních školách. „Redisperem a tuší jsme museli v učebnicích zamazávat všechno, co Němci chtěli, abychom si už nepamatovali.“ Jaroslava Vosátková vzpomíná na svou nejlepší kamarádku, jejíž otec byl starostou plzeňského Sokola. „V roce čtyřicet, kdy byl Sokol zakázán, byl jako jeden z prvních zatčen, někdy v červnu. Doslova ho umučili při výsleších, aby se přiznal. On se snažil ve Škodovce vést takovou protiněmeckou skupinku.“

Brzy však začalo jít o život i docela obyčejně žijícím lidem. První varování civilnímu obyvatelstvu, že se má připravovat na nálety, začala přicházet v roce 1942. „Netušili jsme, co to skutečně bude obnášet. Začaly se budovat kryty.“ První západní letadla byla spíše průzkumná, do krytu se sice chodilo, ale strach zatím nepanoval. „Neměli jsme pocit, že bychom museli z Plzně odejít.“

Azyl na Moravě

V noci z 13. na 14. května 1943 začala letadla britské RAF opět bombardovat plzeňskou Škodovku. Mnoho bomb však zasáhlo civilní objekty včetně obydlených částí Plzně – Skvrňan, Radčic a dalších. Dům, ve kterém Nohelovi ve Skvrňanech žili, byl zničen, jeho obyvatelé naštěstí přežili ve sklepě. Po této události se rodiče rozhodli obě dcery poslat do Blažovic na Moravu k příbuzným. „Rodina si nás rozdělila, takže já jsem bydlela u maminky mého tatínka, babičky Nohelové, a sestra u babičky Putnové.“ Zatímco v rodině, kde bydlela sestra, se dbalo na vzdělání, literaturu a vlastenectví, Jaroslava Vosátková se naučila pracovat na statku. „Ráno začínalo tím, že jsem musela honem nakrmit králíky, pak teprve utíkat na vlak, protože v Blažovicích nebyla škola druhého stupně, a do školy jsme tak chodili do Šlapanic.“

Fronta se blíží

Od zimy roku 1944 toho děti do školy příliš nenachodily. Zima byla krutá, a tak byly vyhlášeny uhelné prázdniny. Místo vyučování školáci pomáhali prohazovat cesty. Následovalo vyučování na dálku, kdy se do školy chodilo jednou za čtrnáct dní pro úkoly. „Pak do toho přišly Vánoce, a tak škola zase nebyla. Když zima trochu polevila, začali jsme tam opět chodit, ale už někdy v březnu nás zase ze školy vystěhovali, neboť tam šli bydlet zákopníci.“ To byli civilisté, kteří dostali rozkaz hloubit zákopy pro ustupující německé vojáky.

Východní fronta se už kvapem blížila a znovu se objevila letadla – spojenecká i sovětská. Tentokrát se jejich cílem stalo Brno. Přilétali takzvaní hloubkaři. „My jsme jim říkali kotláři.“ Ti měli mimo jiné za úkol ničit kotle parních lokomotiv vlaků, ve kterých prchali Němci před frontou.

Střídání na dvorku

Ustupující Němci si vybrali statek Nohelových jako své stanoviště. Jako poslední odcházeli takzvaní dráteníci, tedy spojaři. Jejich velitel si poručil, že bude spát v domě. „Všechny ženy a děti byly schované, ale mě zahlédl. Strýček pro mě přišel a říkal: ‚Jarko, nedá se nic dělat, on mně slíbil, že ti nic neudělá, ale chce, abys mu usmažila hranolky.‘ My jsme v té době vůbec nevěděli, co to hranolky jsou. Takže on nade mnou stál a ukazoval mi, jak chce, aby ty hranolky vypadaly.“

Němci odjeli a nechali ve vesnici pouze jednoho odstřelovače, který byl zabit brzy po příchodu Rudé armády. „Jenom řekli, že jsou Rusové, žádné objímání a radování, prostě řekli, že potřebují koně. Koně vyvedli ze stáje a nechali tam strýčkovi ty, kteří už byli tak unavení, že nemohli táhnout kulomet nebo dělo. To se opakovalo za tu noc asi třikrát.“ I Rusové se usadili na dvoře statku Nohelových a sídlila tam také vojenská prádelna – obrovský kotel na vodu s velikými neckami na náklaďáku a ruskými ženami. „Neuměly říct Jarka, a tak říkaly, že jsem Irina. Musela jsem s nimi prát ty zakrvavené košile.“

Domů

V Plzni mezitím probíhaly velké nálety, bylo zničeno nádraží a pokračovaly útoky na Škodovku. „Z celých Skvrňan zůstala stát jenom škola.“ V podzemí pod Škodovkou se nacházel ohromný kryt, kde se zachránilo mnoho lidí, mezi nimi i rodiče pamětnice. Po osvobození se rodiče konečně mohli setkat s dcerami, které tak dlouho neviděli. Návrat domů ale také nebyl právě snadný. „Strýc s tetou, kteří bydleli u babičky, nemohli mít děti a chtěli si mě nechat. Strašně moc prosili rodiče, aby mě tam nechali...“ Nakonec se však Jaroslava Vosátková k rodičům vrátila.

V Plzni se chodilo tancovat s Američany a vojáci rozdávali čokoládu, silonky a konzervy. „To jsme se všichni divili, proč mají vepřové s jablky...“ Na konec války vzpomíná Jaroslava Vosátková jako na dobu velkého vlasteneckého nadšení a chuti pomáhat obnovenému státu k prosperitě. „Mysleli jsme si, že naše republika bude srdcem Evropy a že bude krásná, takže jsme sami, ne že by nás někdo nutil, chodili na brigády. Těšili jsme se, že té zemi pomůžeme. To poválečné nadšení, které trvalo do roku 1948, bylo upřímné.“ Rodina se nedlouho po skončení války odstěhovala do Sezimova Ústí.

Jaroslava Vosátková dnes žije v Táboře a je nadšenou turistkou.