Hana Vondráčková

„Pamatuju si, jak jsme museli za náletů utíkat do sklepa, já měla vedle postele krabici od bot, tam jsem měla panenku. Takže maminka vždycky bafla mě, já tu panenku a utíkaly jsme do sklepa. Bylo nás tam asi pět partají s rodinami... V těch sklepích tatínek udělal ze dřeva takovou hranici, na to dali deky, peřiny a tam spali rodiče. Mně svázali takový dvě proutěný křesla dohromady, tam jsem se akorát vešla a spala jsem v těch křeslech. Jinak se tam vařilo, prostě žilo... Slyšeli jsme akorát, jak ve sklepích – nevím, vy možná ani nevíte, jak sklep vypadá – tam bylo na uhlí takový šoupě, okýnko z chodníku. Když přinesli uhlí, tak ho tam šoupli. Pár metrů od nás jsme slyšeli ty těžký okovaný boty německejch vojáků. Stačilo otevřít okýnko, něco tam hodit a možná bych vám to tu dneska nevyprávěla.“

„Tatínek jak pracoval Na Příkopech v tý bance, tak jel tramvají na pohřeb do Modřan. A nedorazil. U Jiráskova mostu zastavila tramvaj, všem říkali, ‚musíte se někam schovat‘. A ‚pojďte všichni, půjdem támhle do toho rohovýho baráku‘. Tam to prakticky měli nejblíž. Můj tatínek ještě s několika lidmi seběhnul na náplavku, tam byly veřejný záchodky. Možná jsou tam doteď, já nevím. Zapadli do těch záchodků. Obrovská rána, pak vyprávěl, že s nima ta tlaková vlna úplně... že se váleli všichni po zemi... No a pak, když to ustalo a vyšli ven, tak ten dům, do kterýho se běželi všichni ostatní z tý tramvaje schovat, tak ten byl v troskách. Nezůstal nikdo živej.“