Hana Vondráčková

„Potom přišla něžná revoluce, my jsme pracovali hodně pro východní Německo a pro Rusko, a najednou zakázky nebyly. Nebylo co dělat. To vám řeknu, děvčata, to bylo hrozný. To byly dva roky, kdy já jsem chodila do práce nešťastná z toho, že nemám co dělat! My jsme tam měli píchačky, takže jsme tam museli bejt, fyzicky. Neměli jsme co dělat, já jsem luštila křížovky, četla jsem si, nikdo mi nevynadal, poněvadž to bylo prostě pro každýho trauma. Najednou prostě z maximální činnosti nebylo co.“

„Pamatuju si, jak jsme museli za náletů utíkat do sklepa, já měla vedle postele krabici od bot, tam jsem měla panenku. Takže maminka vždycky bafla mě, já tu panenku a utíkaly jsme do sklepa. Bylo nás tam asi pět partají s rodinami... V těch sklepích tatínek udělal ze dřeva takovou hranici, na to dali deky, peřiny a tam spali rodiče. Mně svázali takový dvě proutěný křesla dohromady, tam jsem se akorát vešla a spala jsem v těch křeslech. Jinak se tam vařilo, prostě žilo... Slyšeli jsme akorát, jak ve sklepích – nevím, vy možná ani nevíte, jak sklep vypadá – tam bylo na uhlí takový šoupě, okýnko z chodníku. Když přinesli uhlí, tak ho tam šoupli. Pár metrů od nás jsme slyšeli ty těžký okovaný boty německejch vojáků. Stačilo otevřít okýnko, něco tam hodit a možná bych vám to tu dneska nevyprávěla.“