MUDr. Anna Vodrážková

„Na Kralupy byl nálet v březnu, v březnu 45, krátce před koncem války. Původně přes nás lítaly ty letadla anglický, americký, co tady bombardovaly. My jsme na ně zezdola vždycky mávali a vítali. Ale jednoho dne přiletěly a začaly bombardovat Kralupy. Já jsem ten den, my jsme měli švadlenu ve Slaném – tenkrát se všecko přešívalo, za války – maminka mi dala přešít svůj kabát. To už mi bylo patnáct let skoro nebo čtrnáct a půl roku. Já jsem jela ten den do Slaného k té švadleně si pro ten kabát a vracela jsem se poledním vlakem do Kralup a začali houkat nálet. Takže nás do nádraží nevpustili, ale vlak zastavil ještě na začátku Kralup. Tam byla továrna, kde se ty pohonný hmoty... jak se to jmenuje? No, Ježíš, teď mi to vypadlo. Prostě byla tam továrna na naftu a na takovýhle věci nebo na zpracování ropy. A nás nevpustili do nádraží, ale zastavili před tou továrnou, která byla na okraji Kralup, a před ní byla... mezi ní a dráhou byla velká louka. Ty, když odhoukali nálet, tak všichni lidi vyskákali z vlaku a lehali si na zem. A mně jeden německej voják povídal, ať si lehnu na zem. Bylo to v březnu, bláto, a já jsem mu tehdy řekla – německy jsem uměla dost slušně – tak jsem mu tehdy řekla, že si nemůžu lehnout na zem, protože mám novej kabát, že jedu od švadleny, novej, světle šedej kabát, že je bláto. A on mě popadl za ruku a strhnul mě na zem. A tam jsem ležela asi tu půl, tři čtvrtě hodiny, co ten nálet trval.“