Josef Vlček

„Zatkli mě až při tom přechodu hranic. Do té skupiny se protáhl jeden agent estébák. Ještě předtím mě zavedli do lesa, kde byla tajná vysílačka. Tam jsem údajně byl žádán Chudobou (Bohdan Chudoba), poslancem, abych jim řekl adresy, kde mohou přespávat lidé, kteří přijdou ze zahraničí. Poněvadž já jsem byl považován za velmi známého člověka, že bych mohl říct řadě osob. Dovedli mě tam, opravdu to vypadalo jako vysílačka. To na mě zřejmě nehráli. Ale nebylo to spojení s poslancem Chudobou, ale s estébáky. A já jsem díky Bohu dostal vnuknutí a řekl jsem: ,Pánové, na žádnou takovou otázku nemohu odpovědět, protože my jsme nedávno dostali směrnice, my, kteří jsem byli na vrchních místech těch církevních institucí, abychom se dále nezúčastňovali stranického života. Ani lidoveckého. Takže já jsem vystoupil krátce předtím z lidové strany. A nesmíme nikomu, žádné straně, dávat jakékoli informace.‘ Takže hned na to udělali, že půjdeme. Ten chlápek, co s náma šel, šel něco prozkoumat. Pak začala střelba. Přišli a dali nám naše vaše. A když jsme se umývali v umývárně v Uherském Hradišti, tak říkal ten jeden z těch, co nás přivedli: ,Ulovili jsme dvě církevní štiky.‘“

„Maminka byla třikrát vdova. S prvním manželem byla krátce. Po svatbě zemřel jako horník na takzvanou rychlou tuberkulózu. Pak si vzala vdovce. Hostinského, který měl tři děti, a jakmile vypukla válka, narukoval a byl jeden z prvních vojáků, který byl těžce raněn. Ve Vídni v lazaretě zemřel. Tam za ním ještě mohla moje maminka zajet. S novorozenětem v náručí. To bylo čtvrté dítě. Tři nevlastní a své dítě, které se během několika týdnů stalo polosirotkem. Takže potom za války, protože se čtyřma dětma maminka nemohla zůstat sama, tak si vzala tamního učitele vdovce, který měl jednu dceru. Ta byla na studiích, takže jsme se moc nestýkali.“

„V Ostrově jsme stavěli kulturní dům. Tak tam byly výkopy, betonování. Byla tam sice těžká práce, ale přece jenom už to bylo… Vždycky nás tam odvezli a zase se vrátili zpátky. To pracoviště bylo obklopeno vysokým ostnatým drátem, kdy ještě chodily ty hlídky. Hned za tím drátem si hráli kluci. Jedenkrát kopl někdo do toho balonu a přeletělo to k nám. A najednou slyšíme, kluk přišel k drátu a říkal: ,Pane zloději, mohli byste nám hodit míč?' Tak jsme věděli, jak nás označil.“

„Tehdy jsem se v Jugoslávii na dovolené, protože to bylo svobodné, setkal s lidmi, které jsem znal ještě z předválečné Jugoslávie. Páter Špan, selesián, a několik civilů. Tak ti mě informovali o hrozných situacích pod komunistickou vládou ve Slovinsku. Vykládali mně o vraždách kněží. Ve Slovinsku bylo komunisty zavražděno přes dvě stě kněží. Takže já jsem přišel nabitý zprávami. A začal jsem v tomto smyslu pracovat. Zmínkami na přednáškách, napsal jsem články, ale nikdo je neuveřejnil, protože byla vytvořená jednotná Národní fronta.“

„Už to právě bylo před odchodem. A strana mě uznala na popravu. I s doktorem Valenou (JUDr. František Valena). On mně dal dopis od manželky s fotkou dcery, říkal, že jsem trouba. Že bych se tomu mohl vyhnout. Ještě předtím mi řekl, že strana rozhodla, že budeme popraveni. A říkal: ,Ale dneska už nepůjdete na šibenici, dneska se to dělá jinak.‘ A teďka mně půl hodiny vykládal o těch fošnách, jak tam jsou, a tak dále. A pak mi ukázal tuhle fotku. Prostě vydírání. Mně začalo v mozku… To byla hrůza. Já jsem nebyl schopný se ani modlit. A teď on mně říká: ,Vy byste nemusel dělat fízla. Vy máte důvěru biskupů. My bychom za Vámi občas přišli a trochu se informovali o situaci v církvi.‘ Tímhle se mě snažil zlomit. A když to podepíšu, tak do tří týdnů můžu jít domů. No, to byla hrůza.“