Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vlček (* 1920  †︎ 2015)

• narozen v roce 1920 v Kaňovicích u Frýdku

• vystudoval selesiánské gymnázium ve Fryštáku

• generální tajemník Matice cyrilometodějské a tajemník Ústředí svobodných škol

• jedna z vůdčích osobností boje za zachování církevního školství

• souzen v procesu Valena a spol - první proces proti katolickým laikům v Československu

• v srpnu 1951 odsouzen na 21 let vězení

• prošel věznicemi Ruzyně a Leopoldov a uranovými doly na Příbramsku a Jáchymovsku

• propuštěn v roce 1960 na amnestii

• v době pražského jara diecézním tajemníkem Díla koncilové obnovy

• v roce 1981 odsouzen za tisk a šíření náboženské literatury na 20 měsíců

• v roce 1985 jeden z organizátorů velehradské pouti

• byl mu udělen Řád svatého Silvestra

• v roce 2010 dostal Řád II. třídy Tomáše Garrigua Masaryka

• v době natáčení žil v Olomouci a byl šéfredaktorem časopisu Světlo

• zemřel 28. července 2015

Josef Vlček

„Každé svátky, vánoční i velikonoční, jsem strávil v korekci.“

Josef Vlček se narodil v roce 1920 v Kaňovicích u Frýdku. Tento obdivuhodný muž byl od roku 1946 generálním tajemníkem Matice cyrilometodějské a od roku 1947 tajemníkem Ústředí svobodných škol. Byl jednou z vůdčích osobností boje za zachování církevního školství před a po roce 1948. Za tyto své aktivity byl zatčen a v roce 1951 v případu „Valena a spol“, jenž byl prvním procesem proti katolickým laikům v Československu, odsouzen stranickým vedením k smrti a po přerušení procesu k 21 letům vězení. Ve věznicích a komunistických lágrech strávil bezmála deset let, než byl v roce 1960 propuštěn na amnestii. I po tak dlouhé době plné ponižování a zastrašování se nevzdal svých cílů a od roku 1977 začal tisknout (v našem státě ilegálně) náboženskou literaturu. Za to byl opět odsouzen. Tentokrát ne na 21 let, ale na 20 měsíců. Ani to ho však nezastavilo a po propuštění se dál věnoval duchovní obnově národa.

Jeho otec Josef byl učitelem a na konci války se oženil s Amálií Lazeckou. Té život již předtím přinesl mnoho trápení. Byla dvojnásobnou vdovou a z předchozích manželství měla čtyři děti. „Maminka byla třikrát vdovou. S prvním manželem byla krátce. Po svatbě zemřel jako hutník na takzvanou rychlou tuberkulózu. Pak si vzala vdovce – hostinského, který měl tři děti, a jakmile vypukla válka, narukoval a byl jedním z prvních vojáků, který byl těžce raněn. Ve Vídni v lazaretě zemřel. Tam za ním ještě mohla moje maminka zajet. S novorozenětem v náručí. To bylo čtvrté dítě. Tři nevlastní a vlastní dítě, které se během několika týdnů stalo polosirotkem. Takže potom za války, protože se čtyřma dětma maminka nemohla zůstat sama, vzala si tamního učitele vdovce, který měl jednu dceru. Ta byla na studiích, takže jsme se moc nestýkali.“ Novomanželům se zakrátko narodil syn Josef, který vypráví tento příběh, a pak dcera Anna.

Chtěl být knězem

Oba rodiče byli silně věřící, a tak malý Josef již v jedenácti letech, na doporučení faráře P. Antonína Huba, odešel studovat gymnázium u selesiánů ve Fryštáku. „Já jsem odešel hned v jedenácti letech na studia do Fryštáku. Kromě prázdnin jsem tam byl celý rok. To byla příprava na další práci jako selesián. Už v jedenácti letech jsem se chtěl stát knězem selesiánem. Už jsem o tom snil.“

Josef Vlček neochvějně směřoval za kněžstvím. Po gymnáziu ve Fryštáku nastoupil na Teologickou fakultu UP v Olomouci. V té době však začala válka a v listopadu roku 1939 nacisté uzavřeli vysoké školy. Josef Vlček tak byl nucen pracovat v církvi jako laik. Dodnes ho mrzí, že teologickou fakultu nemohl dostudovat. Jako katecheta a matriční úředník působil v Mariánských Horách v Ostravě. Tam také prožil celou válku. Udělal si abiturientský kurz na obchodní akademii a nastoupil do dřevařského velkoobchodu. Bydlel u majitele Roberta Dvorského. Pan Vlček vzpomíná, že majitel podniku skoro celou válku ukrýval v podkroví židovského občana, aby ho uchránil před transportem do některého z koncentračních táborů. Robert Dvorský se konce války nedožil. Při osvobozování Ostravy jedna ze zbloudilých bomb zasáhla jeho dům a usmrtila ho. Josef Vlček měl štěstí, že se zrovna v tu dobu nenacházel v domě. V Mariánských Horách nakonec zůstal až do roku 1946, aby pomohl vdově majitele s podnikem a opravou domu.

V Matici cyrilometodějské v boji za církevní školství

V roce 1946 nastoupil Josef Vlček jako generální tajemník do Matice cyrilometodějské. V té době byl ministrem školství komunistický poslanec Zdeněk Nejedlý, který usilovně připravoval reformu zavedením jednotného školského systému, jehož součástí mělo být i zrušení církevních škol. Proti tomu ostře vystupovala církev a jedním z jejích motorů byla právě Matice cyrilometodějská. Příchodem Josefa Vlčka na místo tajemníka se tento boj ještě zintenzivnil. Měl velké zásluhy na tom, že akce se více rozvinuly a byly koordinovány po celé zemi.

Josef Vlček si již dávno nemyslel nic dobrého o komunistické straně a její ideologii. O jejích praktikách se na vlastní uši doslechl na dovolené v Jugoslávii. „Tehdy jsem se v Jugoslávii na dovolené setkal s lidmi, které jsem znal ještě z předválečné Jugoslávie. Páter Špan, selesián, a několik civilů. Tak ti mě informovali o hrozných situacích pod komunistickou vládou ve Slovinsku. Vykládali mně o vraždách kněží. Ve Slovinsku bylo komunisty zavražděno přes dvě stě kněží. Takže já jsem přišel nabitý zprávami. A začal jsem v tomto smyslu pracovat. Zmínkami na přednáškách, napsal jsem články, ale nikdo je neuveřejnil, protože byla vytvořena jednotná Národní fronta.“

Josef Vlček velmi intenzivně bojoval za církevní školství. V sázce bylo mnoho. Matice vydala a distribuovala jen v roce 1946 na 200 tisíc letáků, organizovala petice a schůze. Pamětník se pravidelně setkával s nejvyššími představiteli církve. Zejména s arcibiskupem Josefem Beranem, arcibiskupem Josefem Karolem Matochou, monsignorem Janem Šrámkem a dalšími. V roce 1947 se stal také tajemníkem Ústředí svobodných škol.

Po únorovém komunistickém puči se pamětník v květnu 1948 zúčastnil jednání o církevních otázkách. V Praze se sešla delegace Ústředního akčního výboru Národní fronty v čele s Alexejem Čepičkou s církevní delegací, v čele s biskupem Štěpánem Trochtou, jemuž dělal Josef Vlček poradce. Jednání se protáhla až do června. Komunističtí zástupci navrhli představitelům církve, že jim v každém kraji povolí jedno církevní gymnázium, a byl povolen zápis do církevních škol na příští školní rok. Josef Vlček, protože měl velmi dobře prostudované školské právo, dostal za úkol vytvořit návrh zákona o výjimkách ze státních škol. „Poslali mě na Hradčany do nějaké budovy, kde jsem byl takřka zavřený, abych sedl a udělal návrh. Takže během necelého dne jsem musel udělat několik paragrafů zákona o výjimkách ze státního školství. Protože jsem nějaké ty vědomosti o tom v hlavě měl, tak jsem to opravdu udělal a oni to schválili.“

Stát však nedbal na to, co se při jednáních ustanovilo, a dál neplnil podmínky dohody. Došlo k ostrému rozkolu mezi církví a státem. Arcibiskup Josef Beran byl internován ve svém bytě a následně začalo zatýkání nepohodlných církevních osobností, justiční vraždy, mučení a snaha vytlačit církev ze společnosti.

Pokus o útěk na Západ a zatčení

V srpnu 1948 se Josef Vlček oženil po dlouholeté známosti s Ludmilou Schönweitzovou. Jejich štěstí ale netrvalo dlouho. Narodila se jim sice dcera Jana, ale Josef Vlček viděl, co se děje s jeho přáteli, a dostal zprávu, že na řadě je i on. Rozhodl se pro útěk na Západ. Myslel si, že totalitní komunistický režim nemůže vydržet dlouho a po jeho pádu se vrátí za milovanou rodinou.

V roce 1950 byla zrušena i Matice cyrilometodějská a pamětník kontaktoval organizaci, která převáděla lidi na Západ. Nejprve strávil měsíc v ilegalitě v Luhačovicích. Dne 25. července roku 1950 společně s převáděčem a prof. Vincencem Dacikem podnikl na jižní Moravě přechod hranic. Vše už ale bylo dávno pod patronací StB a z převáděče se vyklubal její agent. Místo vysněné svobody tak Josefa Vlčka čekala na dlouhá léta vlhká cela. „Zatkli mě až při tom přechodu hranic. Do té skupiny se protáhl jeden agent estébák. Ještě předtím mě zavedli do lesa do domku, kde byla tajná vysílačka. Tam jsem údajně byl žádán Chudobou (Bohdan Chudoba), poslancem, abych jim řekl adresy, kde mohou přespávat lidé, kteří přijdou ze zahraničí. Poněvadž já jsem byl považován za velmi známého člověka, že bych mohl říct řadě osob. Dovedli mě tam, opravdu to vypadalo jako vysílačka. To na mě zřejmě nehráli. Ale nebylo to spojení s poslancem Chudobou, ale s estébáky. A já jsem díky Bohu dostal vnuknutí a řekl jsem: ,Pánové, na žádnou takovou otázku nemohu odpovědět, protože my jsme nedávno dostali směrnice, my, kteří jsme byli na vyšších místech těch církevních institucí, abychom se dále nezúčastňovali stranického života. Ani lidoveckého. Takže já jsem vystoupil krátce předtím z lidové strany. A nesmíme nikomu, žádné straně, dávat jakékoli informace.‘ Takže hned nato udělali, že půjdeme. Ten chlápek, co s náma šel, šel něco prozkoumat. Pak začala střelba. Přišli a dali nám naše vaše. A když jsme se umývali v umývárně v Uherském Hradišti, tak říkal ten jeden z těch, co nás přivedli: ,Ulovili jsme dvě církevní štiky.‘“

Deset let za mřížemi

Z Uherského Hradiště byl odvezen do věznice v Olomouci, kde prošel sérií výslechů. „Jedenkrát jsem dostal baňu. Jinak mě nebili, ale párkrát mně vyhrožovali pistolí. Tak si pohazoval pistolí a říkal: ,Vlček, vy máte falešný doklady. Když Vás odprásknu, tak to nikdo nebude vědět. Po Vás se slehne zem.‘“ Z Olomouce byl převezen do Prahy na Ruzyň. Vzpomíná, že tam zažil ty nejhorší chvíle. Celé dny, týdny, měsíce trávil na samotce, obklopen jen holými zdmi a vlastními myšlenkami. V nejtěžších chvílích mu pomáhala víra v Boha a sebekontrola. „Pomáhaly mně modlitby. Já jsem znal zpaměti celou mši. Účastnil jsem se duchovně mše svaté sloužené někde na světě. Nebo jsem dělal přednášky, třeba o našem církevním školství. Německy třeba. Nebo jsem si stavil barák podle nejnovějších výzkumů jen z popela. Prostě abych se zabavil. A zase modlitba. Růženec byla největší modlitba, která mě držela, a tichá účast na mši svaté někde na světě. Víra v Boha, to mě drželo. Tam spousta lidí zešílelo.“

Jediné osoby, které za dlouhé měsíce spatřil, byli dozorci a vyšetřovatelé. Z cely se dostal jen na pravidelné výslechy. Jak sám vzpomíná, nebylo pro něj nejhorší fyzické násilí, ale psychický nátlak. Jednou mu vyšetřovatel oznámil, že je rozhodnuto o jeho trestu smrti, a nabídl mu spolupráci výměnou za propuštění a následně ho dal odvést zpět na samotku. Josef Vlček si velmi dobře uvědomoval, že doma ho čeká nedávno narozená dcera Jana a těžce zkoušená manželka. Takto dnes vzpomíná na tyto těžké chvíle: „On mně dal dopis od manželky s fotkou dcery, říkal, že jsem trouba. Že bych se tomu mohl vyhnout. Ještě předtím mi řekl, že strana rozhodla, že budeme popraveni. A říkal: ,Ale dneska už nepůjdete na šibenici, dneska se to dělá jinak.‘ A teďka mně půl hodiny vykládal o těch fošnách, jak tam jsou, a tak dále. A pak mi ukázal tuhle fotku. Prostě vydírání. Mně začalo v mozku… To byla hrůza. Já jsem nebyl schopný se ani modlit. A teď on mně říká: ,Vy byste nemusel dělat fízla. Vy máte důvěru biskupů. My bychom za Vámi občas přišli a trochu se informovali o situaci v církvi.‘ Tímhle se mě snažil zlomit. A když to podepíšu, tak do tří týdnů můžu jít domů. No, to byla hrůza. Ještě během odvádění k výtahu jsem se v bezmezné důvěře obrátil na Pannu Marii niterními výkřiky: ,Matko! Maminko!‘ A bouře v hlavě utichla. To byl opravdu zázrak. A bylo v podstatě rozhodnuto. Nezradím.“

V srpnu 1951 proběhl soud. V budově Státního soudu v Praze na Pankráci stanulo na lavici obžalovaných jedenáct obviněných. Případ nazývaný „Valena a spol“, podle údajného vedoucího skupiny JUDr. Františka Valeny, byl prvním procesem proti katolickým laikům v Československu. Josef Vlček byl nejprve za údajnou velezradu a špionáž stranickým vedením odsouzen k trestu smrti a po přerušení procesu na 21 let vězení. Když se pak na závěr pamětníka ptali, zda se cítí vinen, odpověděl, že se cítí nevinen a jeho přiznání bylo vynucené. „To jsem prohlásil a pan předseda senátu šel klidně dál, jako bych vůbec nic neřekl.“

Po soudu byl opět odvezen na Ruzyň, kde strávil ještě několik měsíců v pracovním komandu..Skoro každý den tam slyšel křik mučených vězňů.„Kluci, co dělali na prádelně, říkali, že prádlo, které se pralo, bylo posrané, od krve a tak dále. A že se do věznice také vozily dřevěné rakve.“

Za nějaký čas putoval z Ruzyně do Leopoldova. „To byl hrozný lágr. Těžká práce, žádný jídlo, řvaní.“ I přesto Josef Vlček velmi rád vzpomíná na některé spoluvězně, se kterými se tam setkal. Bylo mezi nimi mnoho osobností a jednalo se o elitu národa, která díky svému přesvědčení skončila v lepším případě na dlouhá léta ve vězení.

Z Leopoldova byl později poslán do uranových dolů na Příbramsku. Tam prošel tábory Vojna a Bytíz. „Pro nás to byla obrovská úleva. Měli jsme volný pohyb alespoň v lágru a setkali jsme se se známými.“ Josef Vlček byl zařazen na práci v dole. Trpěl ale klaustrofobií a stísněný prostor hluboko pod zemí mu nedělal vůbec dobře, a tak omdlel. „Na šachtě tehdy prohlásili, že mě dolů už nepustí.“ Byl zařazen na dílnu a na povrchové pracoviště, kde spolu s dalšími vězni dělal takzvané věnce na zpevnění šachet.

Další přeložení znamenalo pobyt v jáchymovských uranových dolech. Tam se opět dostal do šachty, kdy jako kolektor zaměřoval radioaktivní rudu. Zanedlouho ale opět pracoval na povrchu, kde vykonával různé práce. Při jedné z nich stavěli kulturní dům v Ostrově. Ještě dnes si Josef Vlček pamatuje, jak je oslovil malý chlapec, kterému přes ostnatý drát přeletěl míč. „V Ostrově jsme stavěli kulturní dům. Tak tam byly výkopy, betonování. Byla tam sice těžká práce, ale přece jenom už to bylo… Vždycky nás tam odvezli a zase se vrátili zpátky. To pracoviště bylo obklopeno vysokým ostnatým drátem a ještě chodily hlídky. Hned za drátem si hráli kluci. Jedenkrát kopl někdo do toho balonu a přeletělo to k nám. A najednou kluk přišel k drátu a říkal: ,Pane zloději, mohl byste nám hodit míč?‘“

V jáchymovských táborech se konaly tajné mše. Určitá skupina věřících se sdružovala kolem pamětníka a spolu odříkávali modlitby. Neušlo to pozornosti dozorců a Josef Vlček byl kvůli tomu pravidelně zavírán do temné korekce, bez jídla a pití. „Časem to prasklo. Tak před každými svátky jsem šel do korekce. Každé svátky, ať vánoční nebo velikonoční, jsem strávil v korekci.“

Ani po dlouholetém věznění se nevzdal svého přesvědčení

Propuštěn byl na velkou amnestii v květnu 1960. V komunistických věznicích a lágrech tak strávil bezmála deset let. Po tak dlouhé době chvíli trvalo, než si rodina na sebe navzájem zvykla. Dceři v té době bylo již deset let a svého otce viděla jen párkrát při návštěvě kriminálu. Manželka Ludmila to také v době jeho věznění neměla vůbec jednoduché. Mohla vykonávat jen podřadné práce a neustále jí bylo vyhrožováno, aby se rozvedla, jinak už nesežene vůbec žádné zaměstnání. Nátlaku nepodlehla a všechny ústrky vydržela. Josef Vlček nastoupil na místo dělníka v Tatře. Byl ve velmi špatném zdravotním stavu. Kvůli ozáření trpěl chudokrevností a musel brát dlouhodobě léky. Stále byl sledován, a to i v pozdějším zaměstnání.

V období pražského jara byl opět povolán církví. Stal se diecézním tajemníkem Díla koncilové obnovy a pracoval v olomoucké pobočce tiskového družstva Logos. Opět tiskl náboženskou literaturu a později za to opět skončil ve vězení. Pražské jaro netrvalo totiž dlouho a krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy nastala normalizace. Josef Vlček se stal znovu dělníkem a pracoval jako skladník na Flóře Olomouc.

Znovu politickým vězněm

I přes poměry, které nastaly, se Josef Vlček nevzdal. Dál se scházel se svými přáteli a od roku 1977 tiskl a distribuoval náboženské texty. „Z mých dvou cyklostylů vyšlo pěkných pár stovek katechismů.“ I když se jednalo o ryze duchovní literaturu, která se vyhýbala politickým tématům, neušly jeho aktivity pozornosti StB. V roce 1981 byl znovu zatčen. Už mu ale nebylo třicet, ale jedenašedesát let. Všechno už mnohem hůře snášel. Vyšetřovatelé ale na jeho věk nebrali pražádný ohled. „Začaly se mně objevovat srdeční potíže. Zavedli mě tam (v Ostravě) k lékaři a on konstatoval ischemickou chorobu srdeční. Zavedli mě zpátky do cely a večer si pro mě přišel pan kapitán na noční výslech. Já jsem říkal, že mi je velice špatně. Že mám obavy, abych mu tam třeba nezůstal. On říkal: ,Chcípnete teď nebo později.‘ Prováděl výslech. To bylo silné kafe. Hodně dlouho mě tam držel. Vyšetřování skončila rychle tím, že tehdy zrovna měla vláda s Vatikánem nějaké jednání v Římě. Protože náš proces byl známý, tak o tom našem zatčení hned věděli ve Svobodné Evropě. Tehdy byla okurková sezona v politice. Takže se tím zabývali. Kde se něco sehrálo, kdo byl zatčen a tak dále. Svatý otec o tom věděl. A požádal, aby nás z olomouckého procesu okamžitě propustili. Takže (v Ostravě na StB) mi řekli, ať si vezmu všechny své věci. Takže kartáček, všechno, co jsem měl u sebe, jsem musel vzít. Do kanceláře, podepsat prohlášení, že o tom nebudu vůbec mluvit. Neřekli vůbec nic. Když budem po Vás něco chtít, my si Vás najdeme. A vyhodili mě na ulici v sandálech, krátkých kalhotách, košili, a to byl venku sníh.“

Zanedlouho si pro něj opět přišli a v roce 1981 proběhl s Josefem Vlčkem, Františkem Líznou, Rudolfem Smahelem, Janem Krumpholcem, Josefem Adamkem a Janem Odstrčilem soudní proces. Josef Vlček byl odsouzen na 20 měsíců za nedovolené podnikání, ačkoli tiskem knih pro sebe nezískal ani korunu.

Uvězněn byl na Borech v Plzni. Vzpomíná, že se tam setkal s Václavem Havlem a Dominikem Dukou. Ve svém věku věznění už mnohem hůře snášel. Nakonec byl propuštěn po uplynutí poloviny trestu. Těsně předtím dostal moták od P. Františka Lízny o Božím milosrdenství (zjevení sestře Faustyně Kowalské). Natolik ho to ovlivnilo, že se rozhodl po propuštění tento text plus další rozšířit mezi lidi. Opět proto začal tisknout. „Lízna mně poslal moták na záchodovém papíře. O tom, že úctu k Božímu milosrdenství, které šířila Faustina Kowalská v Polsku, které bylo jednu dobu zakázané, že je to uvolněné. Já jsem se tím nadchl.“

Po listopadu 1989 pokračoval ve své práci na duchovní obnově národa, tentokrát však již legálně. Přesto začátky nebyly vůbec jednoduché. Byl jedním z hlavních aktérů obnovení spolku Matice cyrilometodějské, jehož se stal předsedou. Spolu s přáteli vydával týdeník Světlo, který je stále k dostání v mnoha kostelech. Josef Vlček, který bydlí s manželkou v Olomouci, je i dnes ve svých 91 letech jeho šéfredaktorem.

CIGÁNEK, R. Politický zápas o jednotnou státní školu 1945-1949. Praha: Univerzita Karlova. 2009. ISBN 978-80-246-1611-7