PaedDr. František Vízek

"Vždycky když bylo nějaké výročí, například 21. srpen, 9. května nebo 1. máj, tak telefonovali do kamenolomu a ptali se, jestli je soudruh Vízek v práci. Jednou jedinkrát se tam byl někdo podívat, jestli je pravda, že pracuji manuálně. To musel být někdo navedený, protože to bylo pod záminkou, že chce vyrobit nějaký pomník a pak z toho sešlo. Zajímavé ale bylo, že chtěl projít lom a chtěl mě vidět. Byl určitě překvapený, jak jsem chodil. Tenkrát byla zima, měl jsem takzvané vaťáky, chrániče sluchu, boty s ocelovou špičkou. Byl na mě pohled strašný, takže věřil, že opravdu pracuji manuálně. A jak jsem bydlel v ulici Budovatelů, tak jsem se dodatečně dozvěděl, že naproti mému bytu byla garsonka, která sloužila jako konspirační byt. A přímo v našem paneláku bydlel člověk, který o mně podával informace."

"My jsme jako delegáti Vysočanského sjezdu byli izolováni, dostali jsme se do vysočanské továrny, protože jsme nevěděli, co s námi bude. Chtěli jsme, aby nás dělníci ČKD kryli. Nevěděli jsme, jestli nás armáda všechny zatkne, jestli nás někam neodvezou, jestli nedojde k nějaké represi. Proto jsme po Praze nechodili, byli jsme v areálu vysočanské fabriky. Mezi dělníky, kteří byli šokováni tak jako my."

"Toho 21. srpna jsme přijeli s manželkou a dětmi z Moravy. To bylo pro nás velmi krušné, protože doma jsme neměli vůbec nic, ani trochu mléka, rohlík, vůbec nic. Ráno, když jsem zapnul rozhlas, tak jsem slyšel, co se děje. Já jsem myslel, že je to snad nějaká rozhlasová hra. Pro mě to byl šok. Bohužel jsem nechal manželku s těmi dvěma dětmi doma. Naštěstí bydleli rodiče hned vedle, takže se o manželku a ty dvě děti dovedli postarat. Já jsem odešel na sekretariát a připravoval jsem se na tu roli, kterou jsem měl, a to plnit povinnosti zvoleného delegáta sjezdu. Tatínek u rádia tehdy plakal, to, co se stalo, byl pro něj obrovský šok. Přestože miloval Sovětský svaz a věřil komunistické straně, tak něco takového bylo i pro něj obrovský šok. Doma jsem několik dní nebyl."

"Řeknu to otevřeně – byl jsem na to docela pyšný. Do strany jsem tehdy vstupoval docela rád, protože se mi zdálo, že se strana docela mění. Stalina odsoudili a odstranili jej z mauzolea, Klementa Gottwalda odstranili z vrchu Vítkova, političtí vězni byli rehabilitováni. Najednou jsem viděl, že se strana sama nad sebou zamyslela a začala kritizovat své postupy. Přišlo mi fantastické, že partaj, která měla vše pod palcem, začala o sobě pochybovat a začala se sebekritikou. To na mě jako na osmnáctiletého kluka velice zapůsobilo a myslel jsem, že strana dostala rozum. V šedesátých letech jsem pochopil, že rozum nedostala. To se ukázalo i v roce 1968.”

„Mě tehdy zvolili za delegáta vysočanského sjezdu. Možná si pamatujete, že když v tom srpnu, když sem 21. srpna přišla armáda, tak 23. srpna se konal ve Vysočanech v Praze sjezd. Já jsem tam byl zvolený jako delegát za kulturu a školství. Z těch šesti – tuším, že nás bylo šest – jsem tam byl nejmladší. Mně se zdá, že z toho důvodu jsem asi poslední žijící z těch našich delegátů sjezdu za Jablonecko. Dostali jsme se osobními auty do Vysočan, všude samé nápisy – vlevo, vpravo – ‚Táhněte domů!‘, ‚Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil‘ a taková různá hesla. Nevěděli jsme, co s námi bude. Nevěděli jsme, co se stane. Jestli nás, delegáty sjezdu, armáda nerozežene, jestli nás nezatkne, jestli nám nepůjde nakonec o život. Jenže celý národ, i slovenský, i český, v podstatě povstal a nepodařilo se Sovětům nikde vyprovokovat takovou akci, aby před světem mohli prokázat, že tady skutečně byla nějaká kontrarevoluce.“

„A protože já jako učitel jsem nechtěl podepsat souhlas s tím, že ta invaze [vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968] byla nutná a že to byla pomoc, tak jsem prostě musel odejít. Nejprve z Jablonce nad Nisou, nesměl jsem učit tady. Byl jsem [v základní škole] v Pivovarské zástupcem ředitele, nesměl jsem tu funkci dělat, nesměl jsem být třídním učitelem, musel jsem učit v Lučanech. Tam jsem nějakou dobu vydržel. Nakonec jsem nesměl být ani lektorem tzv. socialistické akademie, tehdy se říkalo. A nakonec jsem musel jít do kamenolomu, protože živit rodinu někdo musel. Už jsem měl čtyři děti, manželka nemohla do zaměstnání. A tehdy ta doba byla zajímavá tím, že dělnická třída – říkalo se – má vedoucí roli ve společnosti. Čili oni ze mě udělali dělníka, čili jsem se stal příslušníkem vládnoucí dělnické třídy, jak se tehdy říkalo, což byla samozřejmě hloupost, žádný dělník se nedomníval, že řídí tuto společnost.“

„Z kamenolomu jsem přešel do školství. Stalo se to tím, že učitelé na Jablonecku sepsali jakousi petici, všimli si toho, že v nedalekém kamenolomu pracuje učitel manuálně a došli k závěru, že bych se měl vrátit. A ta petice znamenala můj návrat. Nevrátil jsem se za katedru, ale stal jsem se něčím takovým – dnes bychom řekli ředitelem školského úřadu. Byl jsem jím šest roků, do roku 1996. Nebyla to lehká doba, protože mnoho ředitelů škol muselo skončit, byly konkurzy a výběrová řízení na školách. Všichni podle tehdejšího lustračního zákona museli přinést nějaké potvrzení a čestné prohlášení, že nebyli agenty nebo spolupracovníky StB [Státní bezpečnosti]. Ten, kdo to nepřinesl, nemohl být ředitelem školy, ani mateřské, neřkuli základní nebo střední školy. Porovnejte to s tím, jak je to dneska v té nejvyšší funkci, předseda vlády. Já jsem jako ředitel školského úřadu musel říci 'stop' mnoha vynikajícím ředitelům škol jenom proto, že oni ze strachu nebo z nedostatku odvahy neřekli to, co si myslí, a podepsali souhlas se vstupem vojsk, stali se případně i spolupracovníky StB. Třeba nikomu neublížili, ale nemohli přinést lustrační osvědčení a já jsem je podle zákona musel z funkce odvolat, nemohli dělat ředitele školy. Čili jsem někdy ublížil i solidním lidem, učitelům, vynikajícím ředitelům škol, to mě mrzí. Ale ta revoluční doba vyžadovala někdy i takové revoluční zásahy.“

„Když měl Jan Palach pohřeb, bylo to něco velmi smutného. Člověk měl slzy v očích. A proto mě potom velice mrzelo, jak rychle se na všechno pozapomnělo. Jak v tom roce 1969 už ne sovětská armáda, ale česká policie, české Lidové milice... Česká armáda se bohužel chovala vůči lidem, kteří se rok po srpnové invazi snažili dát najevo nesouhlas s pobytem cizích vojsk na našem území... to mě potom mrzelo. Jak se hodně lidí, Čechů a Slováků, prostě přizpůsobilo. Jak nás, kteří jsme se blbě angažovali, kteří jsme byli vyhazováni z práce, všelijak pronásledováni a kteří jsme se stali občany druhé kategorie, když to tak řeknu, tak jak to prostě málo lidí zajímalo. To mě mrzelo.“