Mgr. Markéta Vítková, roz. Černá

„Došlo na to, že mi řekli, že mám zakázaný vstup do budovy a abych dala výpověď. Já jsem říkala, že nemám proč dávat výpověď, ať mi teda dají výpověď. To se jim do toho taky nechtělo. Takže to skončilo tak, že mám doma sedět svoji pracovní dobu na telefonu a že mně budou zadávat nějaké úkoly. Nikdo mi nikdy po telefonu žádný úkol nezadal. Posílali mi výplatu. Trvalo to tři čtvrtě roku a jenom mě volali na osobní oddělení a zpracovávali mě, abychom udělali výpověď dohodou. Všichni kolem, včetně mého muže, mě přesvědčovali, abych to nepodepisovala, abych na takový nátlak nepřistoupila a že ať se s tím oni vypořádají, jak chtějí. Já jsem mezitím chodila po svých známých a zkoušela, jestli by mě zaměstnali. Někde jsem vůbec nepochodila – Národopisné muzeum a všechna možná muzea, kde jsem říkala někam do archivu, kamkoliv mě uklidíte. Ke svým známým – na Barrandově na osobním oddělení, tam dělala vedoucí osobního oddělení moje spolužačka ze základky: To po mně nemůžeš chtít. Já říkala: Evo, já budu dělat cokoliv od archivu po uklízečku, jenom potřebuju zaměstnání.“

„Takže jsem se už v roce 1959 hlásila na filozofickou fakultu. A měla jsem to štěstí, že tatínek byl v té době redaktor, ale maminka byla dělnice. Tudíž jsem byla původu dělnicko-inteligence. Tak jsem byla přijata. Můj spolužák z Barrandova, který měl stejné známky, my se dodnes stýkáme. Byl narozen přesně ve stejný den jako já 12. května 1942. Měl smůlu – neměl nikoho z rodičů dělníka. Tak tomu řekli, že je potřeba, aby trochu poznal život. On na radu dospělých šel na rok dělat na SONP na Kladno. Dělal tam v hutích. Za rok se přihlásil jako dělník a už byl taky bez problémů přijat.“