Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Markéta Vítková, roz. Černá (* 1942)

• narozena 12. května 1942 v Praze

• v letech 1948–1956 navštěvovala základní školu ve Slivenci (dnes součást Prahy)

• v letech 1956–1959 studovala na střední škole, tzv. jedenáctiletce

• po maturitě vystudovala FF UK v Praze

• od roku 1964 působila jako učitelka na středním odborném učilišti v Kolíně

• vstoupila do KSČ

• v letech 1966–1976 redaktorka HRDM v Československém rozhlasu

• v dubnu 1969 vrátila stranickou legitimaci

• od roku 1977 působila jako ekonomka a externí učitelka češtiny na SOU v pražském Radotíně

• od roku 1981 řádná učitelka češtiny

• v letech 1990–1994 starostkou městské části Praha-Slivenec

Pražský Slivenec byl až do roku 1974 samostatnou obcí, ve které žilo více než dva tisíce obyvatel. Markéta Vítková se zde narodila 12. května 1942 do rodiny Černých. Mezi její předky patřili i členové sliveneckých starousedlých rodů Kostkových a Želinových, kteří figurují ve starých listinách již v 17. století. „Nebyl mezi nimi nikdo, kdo by měl vyšší postavení. Byli to truhláři, koláři a domkáři, kteří žili v chudších poměrech,“ říká pamětnice.

Vzpomínka na prarodiče

Oba dědečkové se zúčastnili bojů v první světové válce. „Toho prvního jsem nepoznala. Vrátil se z války nakažen pohlavní nemocí, takže se s babičkou rozešel a v rodině se o něm nemluvilo.“ Druhý dědeček Josef Pavlis, vyučený kolář, se po dezerci z rakousko-uherské armády stal ruským legionářem, který bojoval v bitvě u Bachmače. Byl velice šikovný a uměl nejrůznější práce se dřevem. Přes Kazachstán, Vladivostok, Japonsko a Francii se v roce 1920 vrátil do Československa s barevnou fotografií krásné japonské ženy. Celý život ji uchovával, ale kdo na ní byl zachycen, zůstalo tajemstvím. Dědeček toužil podívat se na známá místa, kterými za války prošel. Přestože to bylo v Sovětském svazu, nebylo to z politických důvodů možné. Důležité bylo jeho poznání, jak probíhala Velká říjnová socialistická revoluce v roce 1917 a velký hladomor, jemuž padlo za oběť mnoho milionů sovětských občanů.

Útržky vzpomínek na rok 1945

Na dobu druhé světové války si příliš nevzpomíná. Vybavuje se jí houkání sirén při náletech a přesuny do sklepního krytu, které spolu s rodiči musela ke konci války absolvovat poměrně často. „Seděla jsem v malé vaničce vystlané slámou a všichni se mi věnovali. Bylo to pro mne velmi příjemné a zajímavé. Otec mi také ukazoval čáry na nebi od letadel a říkal, že se již blíží konec války a že bude již vše dobré.“ Ve Slivenci se na sklonku války ubytovali vlasovci. Byli to vojáci z různých oblastí Ruska a Ukrajiny, kteří nejprve bojovali proti Rudé armádě a ke konci války své zbraně otočili proti Němcům. Díky nim poznala Markéta chuť pravé čokolády. „Nejprve jsem se bála, co mi to dávají, ale pak jsem z toho byla nadšená.“

Konec války má spojený i s obrazem odcházejících sliveneckých občanů, kteří naložili své věci na vozy a trakaře a odešli se schovat do vesnice Ořech, vzdálené pět kilometrů. „Mysleli si, že tam bude bezpečněji. My jsme tam ale neměli žádné známé, a tak jsme se zase na noc vrátili domů. Ten průvod lidí, který utíkal ze Slivence pryč, ten mi v hlavě zůstal dodnes.“

Školní léta, chrousti a mandelinky

V osudném roce 1948 nastoupila do slivenecké osmileté základní školy. Z té doby vzpomíná na pana ředitele, který chodil jako jeden z mála učitelů v obleku s doutníkem v ústech. „Vedl pěvecký sbor, kam jsem odmalinka chodila. Hrozně ráda jsem zpívala.“ Ve vzpomínkách pamětnice též zůstaly učitelky Svobodová a Pavlíková. „Vzpomínám, jak nám ve třídě visely plakáty s americkým imperialistou v cylindru a s doutníkem v puse, to vše s příslušnými hesly. Chodili jsme také sbírat na pole mandelinku neboli amerického brouka a také jsem chodila sbírat chrousty. Setřásali nám je ze stromů, my jsme je sbírali a sypali do kotlů nad ohněm, kde se vařili, spařovali a pak jsme je dávali slepicím jako krmivo.“

Rozdíl v názorech mezi otcem a dědou

Otec pamětnice byl zapálený komunista, vzešlý z předválečné sociální demokracie. Obhajoval myšlenky komunismu a o Stalinovi hovořil velice pozitivně. „Byl přesvědčený, že chudým lidem komunismus přinese něco dobrého,“ vzpomíná jeho dcera. S dědečkem Pavlisem si však vůbec nerozuměl. Ten na základě svých zkušeností dospěl k názoru, že Stalin je vrah, že miliony lidí odnesly krutě jeho způsob vlády a že komunismus jako společenský systém nikdy nemůže fungovat. „Oba se vzájemně respektovali a uznávali, ale v politice se shodnout nemohli,“ říká pamětnice. Když byla po jedné takové výměně názorů smutná, objasnil jí dědeček, že se s otcem nehádá, ale že si jen mezi s sebou věci vysvětlují. „Pamatuji se, jak rodiče seděli na počátku 50. let občas u rádia a poslouchali záznamy z procesů. Maminka plakala, táta byl zaražený a já jsem nechápala, co se to děje. V té době táta už pochopil, že je v tom hodně špatného.“

Padesátá léta byla ve znamení „rozkulačování vesnice“. Nástup kolektivizace a združstevňování soukromých statkářů a zemědělců měly dopad i ve Slivenci. Dvě rodiny, Křížovi a Liškovi, byly nespravedlivě vystěhovány. „Křížovi měli hospodu, kino a hezkou vilku. Všechno jim komunisti zabrali. Jsem ráda, že se nám podařilo po roce 1989 vše potomkům této rodiny vrátit. Byla to moje osobní velká radost,“ říká Markéta Vítková, která se po roce 1989 stala starostkou Slivence.

Dělnický původ byl výhodou

Po ukončení studia na střední škole v roce 1959 nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Oproti některým spolužákům ze Slivence měla tu výhodu, že matka byla dělnice, a svou roli jistě sehrálo i členství otce v komunistické straně. „Můj spolužák, který měl stejné známky, měl smůlu, že nikdo z rodičů nebyl dělník. Řekli mu, že je třeba, aby trochu poznal život. Na rok šel dělat do hutí na Kladno, za rok se přihlásil na školu jako dělník a už byl také bez problémů přijat.“

V době studií se přihlásila do vysokoškolského pěveckého souboru, ale texty písní Václava Dobiáše a jiných prorežimních skladatelů ji brzy odradily. „Byla to hrůza, dokonce i můj tatínek se divil, co to zpíváme.“ Texty byly poplatné tehdejší době a napodobovaly sovětské častušky. V jedné písni se například zpívalo o tom, jak jel Frantík s koňmi a potkal dívku, která jela na traktoru. A když ji viděl, musel se stydět, že ona s tím traktorem tak rychle a dobře oře a on, chudák, se tam plahočí s koňmi.

Vstup do KSČ

Padesátá léta byla dobou budovatelského úsilí a také náborů do komunistické strany. Při tvorbě diplomové práce na ni tlačila jedna z profesorek, která ji přesvědčila, aby podala přihlášku do KSČ. Komunisté ji mezi sebe přijali po nástupu do zaměstnání na učiliště v Kolíně. „Nástup do práce byl pro mne křest ohněm. Protože dostat se mezi zámečníky, nástrojaře a frézaře byla pro mladou začínající učitelku ostrá škola. Mělo to však i velké klady, jelikož v Kolíně jsem se seznámila se svým pozdějším mužem,“ říká s úsměvem. Začala si ale více všímat negativních věcí ve svém okolí i ve společnosti a přesvědčení, že komunismus nebude to pravé, v ní narůstalo. Naději, že by mohl být komunismus reformovatelný, v ní ještě vzbudilo pražské jaro a snahy některých komunistů o budování „socialismu s lidskou tváří“. Po dvou letech práce v kolínském učilišti nastoupila v roce 1966 do Československého rozhlasu a stala se redaktorkou. „Doba strávená v rozhlasu byla nádherná a úžasná. Potkala jsem tam spoustu zajímavých lidí, jakými byli například Věra Šťovíčková nebo Karel Kyncl.“

Po nástupu do Hlavní redakce pro děti a mládež měla možnost spoluvytvářet pořad ?????Mikrofórum, úspěšný dlouhá desetiletí. Při vysílání se setkala několikrát s Karlem Krylem a mnoha dalšími. Přišel však 21. srpen 1968 a s ním okupace naší země vojsky států Varšavské smlouvy. Nezapomenutelným zážitkem z té doby se stalo natáčení rozhovoru s básníkem Jaroslavem Seifertem. „Situaci viděl velice kriticky. Ten, který psal oslavné básně v roce 1945, velice ostře reagoval a rozhovor s ním byl úžasný. Když jsme se loučili, přišel ke mně a dal mi polibek. Byla jsem ve velkých rozpacích, bylo mu 63 let a pro mne to byl velice starý pán. Dnes vím, že to byl muž v plné síle,“ vzpomíná na velkého českého básníka.

Dopis otce soudruhům v Albatrosu

V obrodu socialismu přestala věřit ještě před srpnem 1968. V dubnu 1969 vrátila stranickou legitimaci a z KSČ vystoupila.

Stejně tak učinil i její otec. Jeho gestu však předcházel dopis Výboru závodní organizace KSČ v nakladatelství Albatros, datovaný 25. srpna 1969. Dovolím si ho zde ocitovat: „V roce 1945 byl Tito hrdina. Po roce 1948 byl krvavý pes. Po roce 1956 drahým soudruhem. Dnes už je zřejmě jasný revizionista. K tomu všemu jsme posílali rezoluce. Věřili jsme a posílali jsme rezoluce soudruhovi Gottwaldovi a Slánskému. Potom jsme posílali rezoluce odsuzující zradu. Potom zase rezoluce upřímně odsuzující hrubé deformace a smrt nevinných. Loni jsme dávali srdce a rezoluce obrodě strany a jejímu vedení v čele se s. Dubčekem. Letos se na nás žádá, abychom odsoudili jejich činnost jako revizionismus a snad i kontrarevoluci. Nemám už sílu, nemůžu a nechci vždycky znova se vzdávat vlastního rozumu, vždycky znova disciplinovaně vyznávat opak toho, co se vyznávalo třeba jen před rokem, být korouhvičkou v politickém proudění. Odevzdávám stranickou legitimaci a prosím, abych byl vyškrtnut z řad členů strany. Svůj vztah k socialismu a komunismu mohu snad bezpečně prokazovat i mimo stranu.“

Reakce soudruhů na sebe nenechala dlouho čekat. Karel Černý byl propuštěn z nakladatelství a musel nastoupit jako hlídač na skládce. „Tvářil se velmi spokojeně, psal si do šuplíku knížky a říkal, že je rád, že už se nemusí pod nic podepisovat,“ říká jeho dcera.

Život za normalizace

Po svatbě nastoupila pamětnice v roce 1970 na mateřskou dovolenou a narodilo se jí první dítě. Po narození druhého v roce 1972 se chtěla vrátit do rozhlasu, ale předvolali ji k takzvanému pohovoru. „Soudruh Brunát se mne tehdy zeptal: ‚Děvenko, co vy jste nám to tam tehdy vysílala?‘ A měl na mysli můj seriál pořadů o prezidentu Masarykovi.“ Oslovení „děvenko“ použila ještě jednou tajemnice Místního národního výboru ve Slivenci a od té doby je pamětnice Vítková na toto oslovení alergická. Ještě nějakou dobu mohla v rozhlase pracovat, ale brzy následoval zákaz vstupu do budovy. „V té době jsem chodila po svých známých a zkoušela jsem, jestli by mne zaměstnali. Nikde jsem nepochodila, všichni se mne báli zaměstnat. Mateřská škola a pošta ve Slivenci také nic. Stejně tak i knihkupectví na Smíchově.“ Na středním odborném učilišti v pražském Radotíně se pro ni ale místo našlo. Pracovala nejprve jako ekonomka a sekretářka, později jako externí učitelka češtiny pro vietnamské učně. Učitelské profesi se věnovala až do svého odchodu do penze v roce 2012. A jak hodnotí prožitou normalizaci? „Byla to doba naprostého útlumu,“ říká.

Od roku 1989 k současnosti

Velký zlom v jejím životě nastal v roce 1989. „Dodnes beru listopad 1989 a tu velkou změnu jako kouzlo.“ V roce 1990 se na čtyři roky stala první demokraticky zvolenou starostkou Slivence a do roku 1998 místostarostkou. Má velkou radost ze všech změn k lepšímu, a i když je k mnohému ze současného dění kritická, přesto v ní převládá zdravý optimismus.

Několik citátů pamětnice závěrem

„Nevidím tam ráda ty představitele, kteří dnes reprezentují naši republiku. Když vidím, jak se náš prezident dokáže objímat s Putinem nebo potřásat si rukou s čínským prezidentem.“

„Přílišné uctívání jednotlivců nepřineslo nikdy nic dobrého.“

„Rozumní lidé se dnes málo ozývají. Jako by se obávali naplno říci svůj názor.“

„Člověk by měl o všem přemýšlet, ne jenom opakovat a papouškovat.“

„Nejúžasnější učebnicí jsou životy lidí.“