Pavel Vinkler

„Každá likvidace jámy je určitý pohřeb té lokality. Já vždycky říkám, než postavíte komín, než vyhloubíte jámu, to trvá několik let, ale těžní věž odstřelíte, zbouráte, jámu zasypete během chvilky. Je tam historie, ta jáma nebo ten důl živil několik tisíc rodin a najednou je pryč. Takže je to smutná událost. Končí jedna etapa a v lokalitě Dolní Rožínky už víme, že to ložisko je vytěženo a už tam žádná těžba nebude. Takže to je smutná věc, když se likviduje povrch a důl. Na nás, co tam pracovali delší dobu, to nepůsobí moc dobře. Ale holt ložisko má nějakou kapacitu, která je dána zásobami, cenou ve světě a dalšími podmínkami, a jednou to skončí. Někdo těží třeba pět let, my jsme těžili šedesát let v té lokalitě.“

„Horničině musíte přijít na chuť. Já říkám, že horničina, i když je riziková, nebezpečná, špinavá práce, je krásná práce s přírodou, kdy vlastně jste v prostorech, které jsou staré miliony let, a vy je odkrýváte. Když provádíte ražby nových důlních děl, tak jste někde v historii stovky milionů před. Ta hornina vznikala sto milionů a možná i více let před vámi. Pro mě je to pěkná práce. Já jsem tam vydržel na dole celkem třicet čtyři let, kdy po profesi provozního inženýra jsem dále pracoval jako hlavní inženýr. To je vyšší funkce, větší odpovědnost. Jste na telefonu sedm dní v týdnu. Já jsem zároveň vykonával funkci vedoucího likvidace havárie. (...) Vždycky jsem si říkal: ‚Sakra, co se děje?‘ To byly telefony v noci. Důl vám šlape na tři směny a vždycky byl nejhorší telefonát, když vám telefon zazvonil a tam byl dispečink. To vždycky bylo, že se něco děje v podzemí. To je okamžitě potřeba zapnout, vzbudit se a promítnout si, co vám tam jede, která důlní díla. To je asi to, co je v té práci řekněme nepříjemné, že když vám ten důl jede na plný výkon, tak jste neustále ve střehu, nemůžete vypnout.“