„Bylo nás celkem deset párů. Vždycky když byly nějaké narozeniny, tak jsme pozvali celou tu partu. Stalo se, že když jsem otvírala okna, to bylo ve Vodní ulici a naproti prodávali psací stroje a opravovali je, tak jsem tam vídala, když byl u nás nějaký ten mejdan, a tam někdo se krčil v koutku. Kdo to mohl být? Čeká na někoho, nebo se před něčím schovává? Potom po letech letoucích náš kamarád, který nebyl komunista, a přesto se dostal do Ameriky jako zahraniční úředník, je to už dávno, ale už tady nebyli komunisti jako pánové. On musel být prověřený, když jezdil do ciziny a říkal: 'Víš, na co se ptali? Jak to, že vy děláte takové schůzky s kamarády, že celá ulice je vzhůru? A tuze se vyptávali, ten člověk, co tam stával, byl poslaný, aby stál a čekal, co se bude dít. A ptali se, když jste šli k nim na nějakou slavnost, tak nikdo nenesl žádné lahve? - A to vy neznáte? To se tak schová do rukávu.' Tak nás zachránil.“
„Jednou jsme přišli ráno otevřít obchod, bylo po sedmé hodině. Stáli tam inventárníci a jeden inspektor a říkali: 'Jdeme k vám dělat inventuru.' Tak jsme udělali inventuru a oni odcházeli a říkali: 'Tak my zamkneme klíčem, protože paní Dvorská dostala výpověď.' Měla rok před důchodem, ona nedostala do sedmdesáti let ani halíř. 'A vy si něco najděte.'“
„Vzpomínám na jednu věc a to mě polil pot. Stála fronta na zmrzlinu a byli tam vojáci němečtí, čtyři nebo pět jich bylo. Napřed si vzali na talířek každý deset takových závinů. Až to snědli, tak teprve šli pro cukroví a k tomu zmrzlinu. Ale na tu zmrzlinu stála taková hrozná fronta a já jsem mačkala. Když jsem utržila tisíc korun, tak jsem to musela tisíckrát zmáčknout. Teď oni si stoupli jako na tu zmrzlinu, já jsem obsluhovala, honem jedna, dvě, tři a teď oni řečnili a řečnili. Děcko, když mi řeklo, co chce, já jsem mu nerozuměla. A víte, co jsem udělala? Já jsem zařvala: 'Ruhe!' Tak jsem si říkala: 'Panebože, ty jsi pitomá.' Ruhe je klid a oni zmlkli. Dali si říct a v klidu, a nic, že by nějak vyhrožovali... A už jsem byla těhotná s Michalem.“
Jarmila Vincourková se narodila 5. srpna 1921 v Kokorách u Přerova jako první dítě manželům Vilmě a Jakubovi Dvorským. Otec se vrátil z první světové války a matka vyrůstala se sourozenci jako sirotek. Jarmila prožila část dětství s rodiči v Břeclavi u strýce, který měl cukrárnu. Během devíti měsíců přišla rodina o dvě děti, bratr Josef se v sedmi letech utopil a nejmladší sestra Marie zemřela po těžké nemoci způsobené klíštětem. V roce 1930 si pronajali cukrárnu v Prostějově, která se zanedlouho stala vyhlášenou široko daleko. V roce 1937 se v Praze zúčastnila se svojí maminkou pohřbu prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. V roce 1939 dokončila gymnázium, a protože vysoké školy byly zavřené, studovala dva roky v Praze v Ústavu moderních řečí angličtinu a němčinu. V roce 1943 se vdala za Aloise Vincourka a v roce 1944 se jim narodil syn Michal. Během války cukrárna prosperovala a pracovala v ní celá rodina. V roce 1947 náhle zemřel otec, cukrářský mistr Jakub Dvorský a od roku 1948 spravoval cukrárnu podnik Severomoravské mlýny a pekárny. V roce 1958 se všechny podniky musely sloučit pod státní podnik Pramen a už tam nikdo z rodiny nemohl pracovat. Jarmila Vincourková si sehnala práci ve velké prodejně a později pracovala jako vedoucí mléčné jídelny. Po roce 1989 se rodina dozvěděla, že byli pod drobnohledem StB, ale v archivu ABS se žádný záznam nenašel. V roce 1991 se snažila obnovit cukrárnu alespoň jako prodejnu, ale po třech letech nakonec provoz ukončila. Jarmila Vincourková se v roce 2021 ve výborné kondici dožila 100 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
