„Všichni už byli v JZD. Tatínek měl už přes sedmdesát let a nechtěl tam vstoupit, protože to bylo živobytí, které naši početnou rodinu živilo. Tak na něj dělali různý nátlak. Co měl pole v rovině, tak to mu sebrali a dali mu tam kousek a tam kousek. Ale jak sil ubývalo a my jsme začali chodit do učení, tak tatínkovi už nic jiného nezbylo a nechal jim to. Například mu vyhrožoval ředitel a zástupce ředitele petrovské školy. To jsou pro mě chvíle, které mám pořád v hlavě. Nemůžu ani chodit na školní srazy, protože se mi to všechno vrací. Ti dva a ještě asi někdo z národního výboru chodili vyhrožovat, že jestli to nedá, že půjde do vězení. Dokážete si to představit? Tolik dětí a on ve vězení, to nepřicházelo v úvahu. Tak jim to podepsal. No jo, jenomže se tím moc nevyřešilo. Na všechny tři kluky bylo uvalené, že jeden z nich se musí vyučit pro družstvo.“
„Jenom si pamatuji, jak vojáci hnali německá děvčata ze sousedství. Měla jsem spát v postýlce, jenomže jsem zvenku slyšela hrozný křik, tak jsem si v postýlce stoupla. To mně mohly být tak dva tři roky (čtyři). Oknem jsem viděla, jak vojáci honili děvčata a ty pištěly, běhaly mezi stromy. Tatínek je všechny poschovával. Byl v první světové válce a uměl dobře rusky, a jak zjistil, že jsou to Rusové, tak na ně začal křičet něco, čemuž jsem nerozuměla. Vojáky zabavil a děvčata se schovala. Tím jim zachránil život. Vojákům pak tatínek dal flašku, protože znal poměry v Rusku, a tím se odpoutali od toho, proč tam přišli.“
„Nemohli jsme si absolutně naříkat na sousedy. Všichni nás měli rádi, všichni se snažili pomáhat. My jsme také pomáhali. Já jsem si hrála s dětmi a tím jsem je hlídala a maminky mohly dělat na poli. Nikdo nic nevěděl a najednou, z ničeho nic ze dne na den, přišel rozkaz. Bylo ráno půl sedmé a vím, že jsem vstávala do školy, a vidím, jak sousedé jedou po cestě. Za námi byly ještě tři baráky a čtvrtý ještě v poli. Šli, před sebou tlačili kočárek, děti táhli za ruce, ranec přes záda a jinak nic. Znala jsem je jménem, ale už si je nepamatuji. Vím, že jedni byli Langsfeldovi. Ptala jsem se, kam jdou, a maminka brečela a říkala, že musí do Německa.“
Valtraud Vejmolová, dívčím příjmením Cikrytová, se narodila 12. května 1941 v osadě Terezín (Theresienthal) v Jeseníkách jako čtvrté z jedenácti dětí rodičům Rudolfovi a Josefě Cikrytovým. Zatímco otec měl české předky, matka byla maďarsko-německého původu. Rodina bydlela v čistě německém Terezíně. V roce 1946 zařadili všechny rodáky z osady do odsunu Němců. Zůstaly jen dvě česko-německé rodiny, Baumovi a Cikrytovi, a s nimi i tehdy pětiletá Valtraud. I přes svůj tehdy nízký věk jí na toto období zůstalo mnoho vzpomínek. Zatímco s německými sousedy měli výborné vztahy, noví pováleční usedlíci je mezi sebe nepřijali a považovali je za Němce. Pamětnice tak od svých spolužáků zažila mnoho příkoří. Na pomoc jí pak často přispěchali její sourozenci, které nastalá situace ještě více sblížila a dodnes mají nadstandardní vztahy. Po nástupu komunismu se pamětnice stala svědkem zakládání místního jednotného zemědělského družstva. Její sedmdesátiletý otec věděl, že hospodářství je jedinou možností, jak zajistit rodinu, a vytrvale se svými dvěma a půl hektary zemědělské půdy odmítal vstoupit. Navýšili mu proto dodávky zemědělských komodit, vyměnili mu pole za horší a vyhrožovali mu vězením, a tak mu nezbylo nic jiného než se nakonec svého hospodářství vzdát. Valtraud Vejmolová se po základní škole vyučila tkadlenou na textilní škole v Jeseníku. Nějakou dobu pracovala v Moravolenu Šumperk a poté až do důchodu ve sklárnách v Rapotíně. S manželem dlouhá léta žila opět v Terezíně, ale už ne v rodném domě. Tam také v roce 1997 zažila katastrofální povodně na řece Desná. Od roku 2002 žije v malé obci Veleboř.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
