Valtraud Vejmolová

„Jaký byly dodávky?“ – „Ježíš, hrozný. Protože to už jsem chodila vlastně, vždycky mě tatínek poslal, zajeď na národní výbor, ty to vyřídíš. Tak já všecko chodila vyřizovat, telefonovat na poštu a tak. Třeba na jednu slepici, to se vážily. Ty vajíčka se dodávaly na váhu, ne na kusy, ale na váhu. No a když jsem donesla košík vajec a vážilo to dvě a půl kila, tak vám napočítali, třeba tam bylo 70 vajec a napočítali 50 vajec jenom, že bylo. A maminka vždycky hořekovala, jak my to splníme? Tak já věděla, že já jak budu chodit po těch sedlákách, ty prázdniny, oni zase za nás plnili ty dodávky. To bylo s mlíkem a se všeckym. Když kráva stála na sucho, byla před otelením, no tak se nedojila, že? Vždycky se našli dobří lidi, kteří měli třeba o krávu víc, než nahlásili, a plnili to za vás, ale já jsem to chodívala odpracovat.“

Maminka chudera se tak…My jsme uměli perfektně česky a s maminkou jsme mluvili německy. Mezi sebou děcka jsme mluvily česky, s tatínkem jenom česky, ale tatínek s maminkou mluvili německy. Jeho první žena taky byla Němka, takže on už se naučil od té první ženy německy, že? No, maminka tím hrozně trpěla. Vím, že druhý den jsme ju hledali, nebo třetí den, to nevím, že jsme ji hledali, kde je, a ona byla na zahradě schovaná v keři a hrozně plakala. A my, jak jsme uviděli, že pláče, tak jsme brečeli taky, že jo, a nevěděli jsme proč. A ona říká: ‚Když já se nenaučím česky, tak já vás budu muset tady nechat a budu muset jít do Německa.' Tak my jsme na ni mluvili česky. Ona lámanou…jedno slovo pochytila, deset slov ne. Ale my, že jsme umělí německy, my starší, ti mladší, ti vůbec, ti ještě nebyli na světě. Tak to vím, že akorát nám četla potom, když Němci byli odsunuti a psali mamince dopis, tak ten dopis vždycky nám četla v němčině. Potom ale přišel nějakej příkaz, přišli z obce, aby maminka přešla z německé příslušnosti na českou.“

„A jednou, to taky úplně živě si pamatuju, to bylo taky tady, jak už se to dosídlovalo, že u maminky byla porodní babička, musela jsem jet pro ni. A ona jezdívala na staré zetce na motorce a vedle ní běžel vlčák její a on si k té motorce lehl. Ona nechala motorku u stodoly a ten pes si tam lehl. No a já jsem měla hrozně ráda velký psy a já jsem k němu šla a hladila jsem ho. A najednou jsem cítila, jak kdyby někdo se díval, a já jsem se otočila a viděla jsem, u sousedů u opuštěnýho už baráku v rybízovým keři stál pán a mířil zrovna na nás. A já jsem začala křičet a utíkala jsem dom a tatínek nevěděl, co je. Říkám, tam někdo po mně chtěl střílet, protože jsem měla už zážitek z toho předešlýho, že. Tatínek hned, a kde někdo stál? Já říkám tam v tom rybízovým keři. Běžel tam a nikoho už ne[našel]. Ale já až jsem dorůstala, tak jsem toho člověka poznávala. Poznala jsem ho.“

“We absolutely could not say a word against out neighbours. They all liked us and they all tried to help. We were helping them, too. I was playing with the children and thereby I was keeping an eye them and their moms could meanwhile work in the fields. Nobody knew anything, and then, all of a sudden, an order came. It was at half past six in the morning. I remember that I was getting up for school, and I could see our neighbours walking on the road. There were three more houses behind ours, and there was a fourth house in the field. They were walking and pushing a baby pram, they were dragging their children behind them, they were carrying rucksacks on their backs and they did not have anything else. I knew their name, but I don’t remember it anymore. I remember that one of the families was the Langsfeld family. I asked them where they were going and my mom was crying and she told me that they had to go to Germany.”

“They were already all in the unified agricultural cooperative. My dad was already more than seventy years old and he did not want to join it, because the farm provided livelihood for our large family. They were thus exerting pressure on him in various ways. He had a field on a level terrain, but they took it away from him and instead they gave him a patch here and there. But his strength was diminishing and when we began to do our vocational training, there was no other option for daddy but to surrender the field to them. For example, the principal and his deputy from the school in Petrov threatened him. For me, these are moments that are still stuck in my head. I am not even able to attend school reunions, because it all comes back to me. These two men and probably somebody from the village administration office were coming to see him and threatening him that if he did not give them the field, he would go to prison. Can you imagine that? To go to prison when he had so many children? He thus signed the documents for them. Well, but this has not solved much. They issued an order to all of my three brothers: that one of them had to do his vocational training to work for the cooperative.”

“I only remember that the soldiers were chasing German girls from the neighbourhood. I was supposed to sleep in my bed, but I could hear terrible screaming from the outside, and I thus stood up in my bed. I could be about two or three (four) years old. I could see through the window that there were soldiers who were chasing the girls and the girls were screaming and running between the trees. Dad provided a place to hide for all of them. He had been in the First World War and he could speak Russian well, and as soon as he found out that the soldiers were Russians, he started yelling at them something which I could not understand. He turned the soldiers’ attention away and the girls meanwhile found a place to hide. He thus saved their lives. Dad then gave some bottle to the soldiers, because he knew the situation in Russia, and the soldiers thus forgot what they had originally come for.”