Petr Vavřín

„Naši prarodiče si okamžitě začali hledat nové bydlení a našli ho v Židenicích. No a naše maminka to ovzduší nevydržela a vzala si život. S bratrem jsme tedy byli na nějakou dobu u prarodičů v Židenicích. Maminka si vzala život koncem října 1939. Chodil jsem do čtvrté třídy. Otrávila se svítiplynem. Ona už před tím kvůli tomu ovzduší trpěla asi depresemi, i když se o tom tehdy samozřejmě takhle nemluvilo. Nevím, jestli k tomu měla nějaké dispozice už předtím. Ale zpětně se domnívám, že trpěla depresemi a takovými stavy. Byla předtím dva týdny v nemocnici a pak ji propustili. Nevím, jestli se to zlepšilo, nebo jestli se ukázalo, že se s tím nedá nic dělat. Bylo to všechno na podzim nebo krátce předtím. Pak byla ještě chvilku doma a pak zkrátka udělala tohle.“

„V té Deutsche Jugend se samozřejmě dělala i pořadová cvičení. Chodili jsme na procházky a bylo tam samozřejmě i nějaké ideové školení. Tomu ale nerozuměl nikdo. Ani ti ostatní kluci. Náš vedoucí nám něco vykládal, ale nikdo tomu nerozuměl. Nebo součástí toho školení bylo, že jsme si museli poslechnout nějaký ten projev Hitlera nebo Goebbelse nebo jiných. Ale já si myslím, že většina z nás z toho nic neměla. Prosím vás, jak deseti-, jedenáctiletý kluk může rozumět, co tam Hitler vykřikoval, komu vyhrožoval, a Goebbels to samé? Až jednoho krásného dne si mě pozvali na velitelství a velitel se mě přímo zeptal, co je pravdy na tom, že moje matka je Židovka. Odpověděl jsem, že moje první matka byla Židovka a druhá že je Němka. Řekl, že se musíme rozloučit a že už tam nemůžu chodit. Tak jsme se rozloučili a já jsem byl rád, protože se mi to tam ani trochu nelíbilo.“

„Do toho pohořelického pochodu se dostala moje tetička a její sestra. Ty to prodělaly, ale každá jiným způsobem. Ta tetička, to byla ta mistrová z továrny, sice byla trošku při těle, ale ještě byla celkem fyzicky zdatná. Ta její sestra ale byla hodně silná. Oni je třídili na Mendlově náměstí, to vyprávěla tetička Alba. Kdo si netroufl jít pěšky, mohl se vézt na povozu. Napřed šly obě, protože jako sestry chtěly zůstat spolu, ale tu tělnatější pak nechali na povozu a ta zdatnější, teta Albi, ta musela pochodovat. Byla tak zdatná, že nakonec došla až do Vídně.“

„Rozlítly se vchodové dveře a vlítli k nám dva chlapi z Revoluční gardy s flintami a ještě jeden náš soused, nějaký civil, který se představil, že je z Národního výboru. Řekli, že nás přicházejí zatknout jako Němce a že půjdeme na odsun. Načež tatínek vyskočil, že my chlapci jsme Češi. Tak se přesvědčili, že jsme Češi, a tak nás tam nechali. Bylo mi tehdy 16 let. Všechno se semlelo tak rychle, že než jsem se vzmohl na nějaké dotazy, tak rodiče odvedli a až dodatečně jsem se dověděl, že německé muže věznili, soustřeďovali v tom nejdelším tunelu hned u Lesné. Tam je drželi a snadno je uhlídali, stačilo, když hlídali oba konce tunelu a nikdo nemohl utéct. Takže ti byli tam. A ženy přišly hned do pracovního tábora v Maloměřicích.“

„Tatínek se po roce seznámil se ženou, která byla ochotna postarat se o dva položidovské sirotky. Tatínek se s ní oženil. Byla to ale strašná komplikace, protože ona byla původem Rakušanka, a to až do obsazení Rakouska Německem v roce 1938, kdy se najednou stala německou občankou. Když se s ní chtěl tatínek oženit, byla jediná možnost – že přijme německé občanství. Z tohoto pragmatického důvodu to tedy udělal. Věděl, že u těch židovských prarodičů v Židenicích dlouho zůstat nemůžeme. Musel nějak zajistit naše opatrování. Mně bylo deset let, bratr měl šest let. Takže z tatínka, československého důstojníka, poručíka, se najednou stal Němec. Asi chápete, jakým Němcem mohl být, že to bylo čistě jen na papíře. Pro mě to ale mělo ty strašné důsledky, že jsem musel začít chodit do německé školy.“